Čas jen pro mě

Proč, do jaké míry jde o autentické příběhy, jak se dotkly samotné autorky a co plánuje dál – i o tom je tento rozhovor.

Jste dokumentaristka, proto se ptáme, zda vás koronavirová pandemie v práci zbrzdila nebo naopak „nakopla“ k novým věcem?

„Jsem zvyklá hodně chodit mezi lidi. Když vláda vyhlásila nouzový stav a povinnou izolaci, úplně jsem se vyděsila. Představila jsem si, jak jsem několik měsíců zavřená sama v bytě. Musela jsem něco dělat. Nápad na Lásku za časů korony přišel sám. Byl to vlastně obranný mechanismus. Našla jsem lidi, kteří mi posílali audiodeníky o tom, jak prožívají vztahy v době koronaviru. I já jsem řešila v té době rozchod… Po večerech jsem je poslouchala a už jsem tak sama nebyla.“

Z čeho nejvíc jste měla obavy po vyhlášení nouzového stavu?

„Z toho být sama se sebou a se svojí hlavou. Byla jsem osamělá a měla jsem zlomené srdce. V takovém stavu jsem fakt nechtěla být sama.“

Tehdy všechno jakoby zamrzlo. Pomohlo vám v něčem toto „zastavení se v čase“?

„Dostala jsem prostor a čas na tvorbu. Kdyby nebyl koronavirus, nikdy bych si nenašla tolik večerů a nocí na psaní. A asi bych ani nenašla dostatečně silné téma, o kterém by se mi chtělo psát a věnovat mu tolik sebe.“

Nepřispěla pandemie paradoxně i ke splnění nějakého dávného snu?

„Vlastně ano, když to tak vezmu. Vždycky jsem chtěla napsat knížku. Akorát jsem si myslela, že bude třeba o mých cestách do Afriky, o mojí práci v Člověku v tísni… a ne o zlomeném srdci a lásce za časů korony.“

Také svými prožitky jste obohatila děj knihy „Láska za časů korony“, která se právě objevila na knižním trhu. Nebála jste se, že se tím příliš „odkopete“?

„Jo, bála. Ale přišlo mi důležité o tom mluvit a sdílet svoje pocity. Připadalo mi, že to je, jako bych chodila po ulici nahá. Ale doufám, že to třeba někomu něco přinese. Mně to hodně pomohlo. Z té své krize jsem se ale asi vypsala.“

V knize přiznáváte, že jste se během korony s přítelem rozešli? Berete to jako „daň“?

„Ne, to se stalo už předtím, v lednu.“

Přesto, dalo se takhle těžké období překonat v bytě na pražském Žižkově? Nebylo to pro vás přece jenom hodně „bolestné“?

„Bylo, ale zvládla jsem to. :-)“

Najdeme v knize výhradně autentické podoby vztahů a lásky, nebo jde o tzv. podobnost čistě náhodnou? Kdo jsou vaši „hrdinové“?

„Každé slovo je pravdivé. Jsou to situace a děje, které se skutečně staly. Jsou to osobní prožitky konkrétních lidí. Kromě mých deníků jsou v knize záznamy audiodeníků jedenácti osob. Ty příběhy jsou různé. Karel žijící v Guayně řeší, že se nemůže vidět se svým přítelem ze Surinamu. Diana si s Ivanem ani neřekli, že spolu chodí, a hned spolu začali kvůli karanténě bydlet. Linda a její přítel jsou spolu s malou dcerou na homeoffice. Tomáš se zamiloval před covidem a neví, jestli to dopadne. Daniela je každou vteřinu v kontaktu se svoji láskou, Jacopem, který je Říman. Kamila se nemůže vidět s milencem a stýská se jí. Františku opustil partner skoro na den s vyhlášením nouzového stavu…“

Jak jste dosáhla toho, že se vám nositelé příběhů tak otevřeli a nebránili se ani intimním zpovědím?

„Některé jsem znala už dřív, někteří jsou mí blízcí přátelé. S některými jsem se nikdy nepotkala osobně a chtějí zůstat v anonymitě. Tím, že jsem za nimi nemohla chodit osobně s mikrofonem, ale vše nahrávali sami doma, bylo pro ně možná jednodušší – myslím tím otevřít se. V podstatě přemýšleli nahlas a pouštěli mě tak do své hlavy. I proto jsou ty zpovědi hodně osobní a niterné, autentické a spontánní. To mě hodně bavilo. Troufám si říct, že s některými jsem si vytvořila až takový terapeutický vztah a dost nám tohle virtuální svěřování pomohlo přežít izolaci.“

Nechala jste se slyšet, že jste pořídila dokumentární scifi. Jak to?

„Dokumentární proto, že je to autentické, reálné, pravdivé. Sci-fi, protože jsou ty příběhy zasazené do doby, kterou jsme si nikdy dřív neuměli představit.“

Nepomohly tomu i unikátní fotografie Lukáše Bíby, držitele několika cen Czech Press Photo?

„Určitě. Lukáš se ke mně připojil tak nějak organicky. Fotil mě doma, jak šiju roušky pro Hospodářské noviny, kde pracuje. A pak jsem mu nabídla, jestli by nechtěl pracovat i na mojí knížce. Bavilo ho to. Udělali jsme portréty některých postav, našli jsme i další páry, které chtěly sdílet svůj pohled na koronavirovou karanténu, a taky jsou v knize zpravodajské fotky, které Lukáš pořídil. Ty tak hezky doplňují tu atmosféru té divné doby.“

V úvodu uvádíme, že máte plno povinností i ve společnosti Člověk v tísni a také že točíte audiodokumenty pro rozhlas i televizi. I proto se ptáme, když už máte všeho plné zuby, čím relaxujete? Umíte odpočívat?

„Moc ne, ale snažím se. :-) Mám ráda přírodu a teď v létě se snažím být co nejvíc mimo Prahu. S kamarády chodím na vandry, spím pod širým nebem a dejchám les.“

Pomohlo vám někdy při překonávání složitých situací například motto, zaříkávadlo, rada někoho blízkého…?

„Bez mojí záchytné sítě – rodiny a kamarádů – bych těžko zvládala to, co mě po rozchodu čekalo.

Moje motto je: ‚Čas je teď‘.

Nechci čekat, až se něco stane. Když chci něco udělat, snažím se to udělat hned. V tom mě dost naučil i koronavirus. Nejde nic moc plánovat, tak se snažím žít teď a těšit se z toho, co mám.“

Litovala jste někdy, že s sebou všude taháte foťák či kameru, tudíž jste něco jako digitální vypravěčka?

„Ne, pro mě to je přirozené. Je to můj způsob vyprávění. Sdílení zážitků je nějak mojí přirozeností. Baví mě točit, fotit, sdílet na Instagramu. Kdybych toho litovala, nedělám to. I když občas umím foťáky a mobily odložit a vypnout.“

Na co se těšíte v nejbližší době, ať v soukromí, tak pracovně?
„Třeba na oslavu svých narozenin na začátku srpna. Koronavirus mě ale naučil, že se všechno může změnit ze dne na den a nic není jisté. Takže vlastně ani nevím, jestli ta oslava bude. Tak se těším z toho, co mám dneska.“