Čas jen pro mě

Francouzská choreografka Sophie Bulbulyan vede soubor Compagnie DK-BEL, taneční organizaci, která se již 20 let specializuje na propojení tance a začleňování lidí se zdravotním postižením. ●  Skupina působila ve Francii, Řecku, Togu, Kamerunu, Senegalu, Kanadě a Ghaně, kde vytvářela choreografie, jež boří tradiční představy o „normálním“ pohybu na scéně. ● Vedle představení nabízí také workshopy, školení pro pedagogy a dlouhodobě rozvíjí mezinárodní přístupy k inkluzi v umění. ● Jedním z vrcholů jejich letošní činnosti byla choreografie „C’est Beau!“, která byla uvedena v mnoha městech během Olympijských a Paralympijských her v Paříži 2024. Výrazný byl i jejich podíl na mezinárodním projektu Drops of Breath, první podvodní taneční produkci na světě, která se konala v Řecku. ● V rámci své mezinárodní činnosti DK-BEL spolupracoval také s českým divadlem Archa na projektu What’SAP, který vyústil v představení Každý má v sobě dva vlky. ● Organizace letos rovněž obdržela ocenění od města Villiers-le-Bel (nedaleko Paříže), kde byla DK-BEL původně založena, za dlouholetý přínos komunitě a inkluzivní kultuře.

Můžete se nám představit a říct něco o organizaci DK-BEL? Co stálo u jejího zrodu a jak se vyvíjela během uplynulých 20 let?

Jsem Sophie Bulbulyan, umělecká ředitelka a spoluzakladatelka souboru. S kolegyní, která stejně jako já učila a milovala tanec, jsme založily DK-BEL s cílem nabídnout našim žákům náročnou a kreativní uměleckou praxi.

Zásadním momentem bylo setkání s pěti mladými lidmi se zdravotním postižením, které nás silně zasáhlo.

Rozhodly jsme se pokračovat v umělecké cestě právě s nimi a založily jsme tehdy ještě neprofesionální spolek DK-BEL. Později jsem opustila učitelskou profesi, abych se souboru mohla věnovat naplno, a od roku 2013 jsme profesionální soubor.

Vaše činnost zasahuje do mnoha zemí – působíte ve Francii, Kamerunu, Kanadě nebo Řecku. Co vám tento mezinárodní kontext přináší?

Pracovali jsme ve více evropských zemích (Řecko, Finsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Česká republika, Portugalsko, Chorvatsko, Slovinsko, Kypr), v Africe (Togo, Kamerun, Senegal, Ghana) a také v Kanadě.

Všechna tato setkání s různými kulturami nás obohacují – profesně i lidsky. Získáváme různé pohledy na to, jak lze přistupovat k inkluzi a zpřístupnění umění všem.

Začleňování lidí se zdravotním postižením do scénických umění je klíčovou součástí vaší práce. Jak jste se k tomu přístupu dostali a co vás inspiruje dál?

Všechno začalo setkáním. Zjistili jsme, že je možné tvořit i s „netypickými“ těly navzdory obtížím – a že je to nesmírně inspirativní. Nakonec jsme se stali jedním z mála evropských souborů, které se tomu věnují naplno.

Vaše představení propojují tanečníky s různými fyzickými dispozicemi. Jak v praxi taková spolupráce vypadá – třeba při tvorbě choreografie?

Se všemi tanečníky, s postižením i bez něj, pracujeme stejným způsobem - vycházíme z jejich jedinečnosti. Jediný rozdíl je někdy v tom, jak vnímáme čas. Při práci také musíme brát ohled na bezbariérový přístup do tanečních zkušeben, míst vystoupení a tak nějak celkově logistiku během turné.

Jaký je cíl těchto programů workshopů a školení a jaká je reakce účastníků?

Naším cílem je šířit hodnoty inkluze co nejdále – skrze tanec. Od raného věku je důležité ukazovat, že je možné tvořit a tančit společně, že každý má své silné stránky a může pracovat na těch slabších. Díky těmto aktivitám se daří měnit pohled na osoby se zdravotním postižením – i na umělce s postižením.

Vloni jste vytvořili představení C’est Beau, které bylo uvedeno v mnoha městech během olympijských a paralympijských her v Paříži 2024. Můžete nám o tom říct víc?

Představení „C’est BEAU!“ jsme uvedli více než 50krát v roce 2024 a bylo vysíláno i na francouzské veřejnoprávní televizi během olympijského období.

Krása podle francouzského básníka Charlese Baudelairea je křehkost, chaos, bolest a podivnost – a právě tato definice nás inspirovala k vytvoření inscenace se 12 tanečníky s postižením i bez, zastupujícími 5 kontinentů.

Co podle vás inscenace C’est Beau znamenala pro vás osobně a co pro diváky? Jaké poselství nesla?

Chtěla jsem vytvořit velkolepé dílo jako symbol světa, kde má každý své místo – se svými slabostmi i silnými stránkami. Díky Paříži 2024 jsme měli konečně prostředky k tomu, abychom dali naplno zazářit našim týmům s postižením i bez.

Jak vnímáte českou taneční scénu – co vás na ní přitahuje a kde vidíte prostor pro propojení?

Zatím ji příliš neznám...

Zvažujete spolupráci s českými institucemi nebo projekty? Jak by taková spolupráce mohla vypadat?

Můžeme zde uvést jedno z našich představení a spolupracovat s místními tanečníky s postižením i bez, kteří by vystoupili v úvodu večera. Možné by bylo i školení v oblasti inkluzivního tance.

Vím, že si nepřejete, aby vaše práce byla vnímána jen skrze téma inkluze. Jaké další prvky a témata jsou pro DK-BEL důležité?

Hovoříme o inkluzi v širším smyslu – nejen o vztahu k postižení, ale i o každém, kdo chce vstoupit do procesu umělecké tvorby.

Co vás motivuje po dvaceti letech? Co vás stále žene vpřed ve světě tance?

Vášeň! Hlad po tvorbě!

Nakonec – jak byste jednou větou popsala sílu současného inkluzivního tance?

Jeden pán nám kdysi řekl:

„Dáváte naději na bratrství pro celé lidstvo.“

Jaké výzvy a výhody přináší práce v různých kulturních kontextech a jak koordinujete prmezi Francií a zahraničím?

Mám to štěstí, že se mnou všechny ty krásné projekty řídí úžasná mezinárodní projektová manažerka – Karla Brooker.

Letos jste obdrželi ocenění od města, kde vaše organizace působí. Můžete nám říct víc o tomto ocenění a co pro vás znamená?

Je to uznání kvality práce, kterou jsme během těch let vykonali!