Čas jen pro mě

Ačkoli jste vystudovala práva, pak jste se rozhodla pro novinařinu. Co vás k tomu vedlo?

„Původně jsem chtěla být soudkyně, ale ještě v posledním ročníku jsem přičichla k novinařině a zalíbila se mi natolik, že jsem u ní zůstala. Nikdy jsem nelitovala. Přivedl mě k tomu případ mojí kamarádky soudkyně, kterou odvolal ministr spravedlnosti a já jí chtěla pomoct. Jinou cestu, než o tom napsat, jsem neviděla.“

Hodí se vám praxe z České tiskové kanceláře, kam jste hned po začátcích v Mladé frontě DNES přešla? Byla to dobrá „škola“?

„ČTK bylo to nejlepší, co mě, jako začínající elévku, mohlo potkat. Naučila jsem se rychle a věcně psát. Najít ve zprávě to nejdůležitější sdělení, rychle ji zpracovat a být přesná. Dodnes na práci v České tiskové kanceláři vzpomínám a s některými bývalými kolegy jsem v kontaktu. Třeba Ivan Lukáš se mnou pracuje v České televizi, kam před 20 lety nastoupil taky z ČTK.“ 

Pak jste ale nezamířila do tištěných médií, nýbrž do televize. Čím vám učarovala?

„Dostala jsem nabídku od Romana Proroka, který mě znal z tiskových konferencí a četl moje zprávy, které vydávala ČTK. Zeptal se mě, jestli bych to nechtěla zkusit v televizi, a já chtěla. Televize je jako droga. Jednou ji zkusíte a těžko se jí vzdáváte. Krásně se tam snoubí písemný projev s obrazovým. Záběry můžou hodně věcí dokreslit, je to velká výhoda oproti novinám.“

Pár let jste byla jak v České televizi, tak na Primě, a posledních 7 let vás sledujeme opět ve veřejnoprávní televizi. Nevadilo vám vrátit se podruhé, jak se říká, do stejné řeky?

„Vracela jsem se opravdu ráda. I když jsem si své místo musela vyšlapat pěkně od začátku, od Studia 6. Rok a půl jsem vstávala ve 3:45… Veřejnoprávní televize má výhodu, že nemá soukromého vlastníka, jehož názory by musela promítat do zpravodajství. V České televizi jde čistě o objektivitu a nestrannost, bez ohledu na to, co si kdo myslí. Je to osvobozující, ale zároveň hodně zodpovědné. Kolegy v ČT považuju za profesionály v jejich oboru, ať jde o moderátory, redaktory, kameramany, režiséry, editory nebo maskérky a kadeřnice.“

Velmi vás zviditelnil jak rozhovor s Andrejem Babišem, tak duel s prezidentskými kandidáty těsně před volbami. Nebála jste se, že svérázné pány „neukočírujete“? Jak jste na setkání „trénovala“?

„Já se radši bojím vždycky. Ono je lepší jít do studia s určitou dávkou trémy a obav. Důležitá je příprava, které věnuju maximum času. Na Andreje Babiše se musíte připravit stejně jako na všechny ostatní, a ještě trochu víc, je to speciální disciplína, řekla bych. No, a na prezidentský duel jsem se musela připravit hlavně psychicky, protože jsem si byla vědoma zodpovědnosti za celou televizi. Bylo jasné, že půjde o sledovanou debatu, a celý náš tým se snažil o to, abychom dali stejný prostor oběma kandidátům, a aby diváci měli šanci sami se rozhodnout, komu dají hlas. Velmi jsme dbali na to, aby šlo o věcný duel dvou uchazečů o nejvyšší ústavní funkci. Podle reakcí to vypadá, že se nám to povedlo.“

Za tento televizní živý přenos jste získala Cenu K. H. Borovského za „umění vést rozhovor s nadhledem, důsledností a elegancí“. Vnímáte to jako dosavadní vrchol své kariéry?

„Cenu jsem dostala za rok 2017, takže v tom sehrál roli hlavně rozhovor s Andrejem Babišem. Prezidentský duel byl až v lednu o rok později. Ale nejspíš i ten se v ocenění promítl. Vrchol kariéry to nejspíš je, ale já se do důchodu ještě nechystám☺.“

Právě vám vychází knížka „Kamila Moučková: Hlavou proti zdi“. Jak jste se vy dvě poznaly a čím vás tato dáma okouzlila, že jste se o ní rozhodla napsat?

„Poznaly jsme se v srpnu 2018, kdy jsme Kamilu Moučkovou zvali jako hosta do speciálních Událostí, komentářů. Pořad jsme věnovali 50 letům od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Kamilu jsme oslovili pár dní předem, protože byla v nemocnici a nevěděli jsme, jak na tom je, jestli bude moct přijít. Před rozhovorem mě chtěla vidět, tak jsem se za ní vydala na rehabilitační oddělení na Malvazinkách a tam to všechno začalo. Učarovala mě svým životním postojem, tím, že ji komunisti nikdy nezlomili. Že má velmi sympatické názory, rozhled, a i když jí je 91, myslí jí to tak, jako mnohým padesátiletým ne. Je to silná ženská, která prožila snad deset životů. Je to pro mě hrdinka své doby, i když ona to slovo nesnáší. Myslím, že je a že si nikdo z nás neumí představit, před jak těžkými volbami v životě stála, a kolik síly v sobě musela najít, aby odolala všemu, co se jí nabízelo. Dnes říká, že ji na jejím životě nejvíc těší to, že může říct, že má za sebou čisto.“

Šla jste někdy vy sama hlavou proti zdi?

„To máme s Kamilou společné, i když nejsem Beran, jako ona, jsem taky rohaté znamení – Kozoroh. Občas rychleji mluvím, než myslím, nenechám si nic líbit a nemám problém se zeptat na cokoliv. Hlavou proti zdi občas jdu, někdy narazím, někdy prorazím, někdy to odnesu boulí na duši.“

Mimochodem, v knize s Kamilou Moučkovou diskutujete i o tématu, jak u žen známých z televizní obrazovky snášejí jejich partneři situace, kdy své ženě někdy dělají „jen“ doprovod. Nebo když se s jejich partnerkou chtějí lidé na ulici fotit, zastavují je a podobně? Je to pro ně, případně pro vás, vážně tak složité?

„Myslím, že pro některé muže to složité je. Silné ženy je fascinují, rádi si s nimi povídají, ale doma by z nich chtěli mít hodné ženy u plotny. A to my s Kamilou asi nejsme☺.“

Na co se v současné době těšíte, ať pracovně či soukromě?

„Samozřejmě na knížku, která vyjde v Nakladatelství Zeď zhruba v polovině listopadu, a na všechno, co se bude dít kolem 17. listopadu. Kromě práce v televizi mě čekají dvě zajímavé debaty v Litomyšli a Broumově na téma: ‚Svoboda a demokracie 30 let poté‘. Na to se těším moc. A syn Filip se už těší na Vánoce, tak se začnu asi těšit taky.“

Když moderujete v ČT Události a od 22 hodin ještě Události, komentáře, jak pak zvládáte rodinu a domácnost? Též s „nadhledem, důsledností a elegancí“ jako profesi?

„Domácnost stíhám díky pomoci mých hodných rodičů a mojí dnes už kamarádky Hanky. Pomáhá taky manžel a syn Viktor, který už má řidičák, takže občas zařídí, co je potřeba.“

Kdo je u vás v rodině, v níž převládá mužský element, hlavou a kdo krkem, který s ní kroutí?

„Myslím, že jsme několikahlavá saň, která krky mění podle potřeby.“

Tušíte, zda některý z vašich dvou synů půjde stejnou cestou jako vy?

„Starší syn Viktor letos nastoupil na Právnickou fakultu v Praze, takže zatím jde po mé stopě. Chce být novinářem, tak uvidíme, kam ho život zavede. A Filip, kterému je osm, teď začal psát knížku☺.“

Když už máte všeho nad hlavu, čím relaxujete? Co vám pomůže nabrat novou sílu?

„Relax je pro mě jednoznačně fitko, kde si při jízdě na rotopedu pouštím seriály na HBO nebo Netflixu, procházky se psem a moc ráda čtu, hlavně detektivky.“

Řídíte se v životě i nějakým mottem?

„Snažím se chovat k lidem tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně.“

Vyprávění o soukromí, práci, úspěších i pádech charismatické hlasatelky Kamily Moučkové (*1928), která se v životě statečně bila s nepřízní osudu. Ikona srpna 1968, signatářka Charty 77 i profesionálka, která se po listopadu 1989 dokázala vrátit do veřejného prostoru. Svižně psaný dialog dvou výrazných osobností, zvyklých se bystře se ptát a bez vytáček odpovídat, je plný pochopení, vřelosti a humoru, v němž se současnost propojuje se zásadními momenty našich dějin. Kniha prozrazuje také leccos o ženské duši a zralém pohledu na vztahy, politiku i muže. Vydává Nakladatelství Zeď.