Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Stáňa Šlosserová: „Kostymérskému řemeslu jsem se učila od píky, což je velká výhoda.“
archiv Stáni Šlosserové
Inspirace / Osobnost týdne

Stáňa Šlosserová: „Kostymérskému řemeslu jsem se učila od píky, což je velká výhoda.“

datum: 4. 9. 2019 0:03 autor: Eva Zelinková
Dnes patří Stáňa Šlosserová mezi výrazné osobnosti v oblasti filmových kostýmů. Má totiž za sebou už více než dvacetiletou praxi v navrhování kostýmů do filmů, hudebních klipů a reklam u nás i v zahraničí. Ale nejen to.

Ona se také podílí na vytváření image mnoha osobností českého businessu a showbusinessu, školí jednotlivce i skupiny v oboru image making a etikety a navrhuje oblečení na míru pro restaurace, hotely a další společnosti. Proto nás zajímalo, jaké vzdělání je vlastně na kostýmní výtvarnici třeba a co pozitivního či negativního Stáně Šlosserové tato zvenku velice atraktivní profese přináší, zda víc uspokojení či naopak stresů?

Prozradila nám, že vystudovala Soukromou mistrovskou školu uměleckého designu, ateliér oděvu a ateliér krajky a výšivky. „Já se ale hned po škole vydala do ‚světa‘, přesněji do Anglie, abych se naučila jazyk. Tam také přišla první nabídka na práci u filmu. Začínala jsem od píky, což je velká výhoda, protože se naučíte kostymérskému řemeslu. Pak můžete začít dělat supervizora, a pokud máte ambice navrhovat, tak dělat kostýmního výtvarníka.“

Co vám z práce na prvním filmu utkvělo v paměti?  

„Spousta pocitů, o kterých jsem ani nevěděla, že mohou existovat. Byla jsem velmi zklamaná a nešťastná z mezilidských vztahů, které v kostýmním departmentu byly. Tak velké intriky a závist jsem předtím nezažila. Film mě zajímal a bavilo mě být jeho součástí, ale veškeré hezké pocity byly záhy přehlušeny zlobou a žárlivostí většiny členů kostýmní posádky. Na konci projektu jsem se rozhodla, že v tak toxickém prostředí už nechci nikdy pracovat. Byla jsem sice smutná, že film opouštím, když jsem ani pořádně nezačala, ale ta nevraživost byla tak silná, že jsem už nikdy nechtěla zažít něco podobného.

Jenže v momentě, kdy jsem se rozhodla, že budu dělat cokoliv jiného, jsem dostala nabídku z jiné produkce, tentokrát na americký film s názvem ‚Kosmetička a zvíře‘. To mě zaskočilo. Nevěděla jsem, jestli je to nějaký vtip. Při seznámení s produkčním jsem však měla dojem, že jednám s přímým, férovým a milým člověkem, takže jsem na práci kývla. A to byl zlomový moment. Film byl úžasný, kostýmní posádka také super, já navíc dělala asistentku návrhářce. Prostě ‚nebe a dudy‘ a od té doby jsem už u filmu zůstala.“

Dnes, po více než dvacetileté praxi, patříte mezi uznávané odborníky. Přesto se zeptám, jestli svého výběru někdy nelitujete?

„Nelituji, moje práce mě naplňuje a miluji ji. Já prostě to, co někdo může brát jako riskantní nebo negativní, beru jako výzvu - jako něco, co mě posunuje dál. Na všem se vždycky snažím najít ‚zábavnou stranu věci‘.“

Máte trému, když jednáte s celebritami, kterým vlastně vytváříte nový image?

„Nemám, jsou to normální lidé z masa a kostí. Spíš se snažím do nich vcítit a být klidná, abych jim vytvořila harmonické prostředí.“

Musela jste někdy hercům velkých jmen třeba poopravit kostýmy podle jejich „vrtochů“?

„Ano, to snad potká každého kostýmního výtvarníka. Neberu to ale jako něco špatného. Kostým je součástí postavy, kterou herec hraje. A pro mě je důležité, aby se v něm cítil dobře.“

Míváte i zpětnou vazbu?

„Samozřejmě. Někteří herci oceňují mou práci, třeba už když na kostýmních zkouškách tvoříme a povídáme si o roli. Dostávají se ke mně ale i názory od rodiny, kolegů a známých, kteří mi na rovinu říkají, co je bavilo a co ne.“

Právě jste odvedla svou práci jednak na novozélandském projektu s pracovním názvem „Dopis pro krále“ a také na německém filmu s provozním názvem „Experiment Východ“. Pro koho jste chystala outfit tam a šlo všechno „jako po másle“?

„Koho jsem oblékala zatím prozradit nemohu. Projekty nejsou úplně ukončené. Nesmím o nich ještě konkrétně mluvit. A jestli šlo všechno ‚jako po másle‘? Někdy jsem měla pocit, že je to výzva vedle výzvy, nebo jak říká moje kolegyně, že je to jedna past vedle druhé☺. Nakonec jsme ale s mými týmy všechny pasti krásně ustáli a jako bonus jsme si uvědomili, že v ‚jednotě je síla‘.“

A co projekty třeba České televize? Nelákají vás?

„Pro Českou televizi jsem už pár věcí také dělala. A přestože se ve způsobu práce od filmových projektů trochu liší, i tak to je velmi zábavné a tvořivé. Těším se na další nabídky☺.“

Byla jste též u natáčení filmu Václava Marhoula „Nabarvené ptáče“, který bude brzy uveden do kin a zároveň už je nominován na hlavní ceny na některých festivalech. Jak na toto období vzpomínáte?

„U filmu jsem dělala ‚personal dresser‘ neboli osobní kostymérku Harvey Kietelovi. Kostýmy vytvářela moje úžasná přítelkyně a kolegyně Helena Rovná, která mě přizvala k natáčení a předala mi starost o Harveyho. Zážitek to byl nezapomenutelný! Harvey je velice zajímavý a přímý člověk a Václav Marhoul je neuvěřitelná osobnost. Přirovnala bych ho třeba k Ridley Scottovi, se kterým jsem měla možnost pracovat na dvou filmech. Oba jsou totiž silní ve svém přesvědčení, zároveň laskaví, mají představu a vizi. Umí okolo sebe shromáždit báječné, kreativní lidi, vytvářejí nádhernou atmosféru a jsou nesmírně inspirativní. Samotný obsah filmu je ale na mě tak strašně silný, že mi nejednou tekly slzy už na place. Ale tekly mi i pak radostí, že jsem součástí tak úžasného spojení!“

Po jaké době vlastně znáte výsledek své práce?

„Výsledek je vidět už na předpremiéře zhruba po půl roce.“

Těšíte se i na premiéry, nebo se jim raději vyhýbáte?

„Já chodím ráda jak na předpremiéry, tak na premiéry. Je to jedinečná možnost, jak se potkat se starým štábem a ověřit si, jak se nám to všem povedlo.“

Jaký je vlastně denní režim kostýmní výtvarnice, je to práce od do nebo je to jinak?

„Jestli se ptáte na období příprav a natáčení filmu, pak režim existuje. Většinou se pracuje 12 hodin denně. Když se něco nestíhá nebo jsou před námi náročné natáčecí dny se spoustou komparzů, pak se pracuje i 17 až 20 hodin. V těchto dnech se začíná třeba už kolem 4 hodiny ranní a končívá se i ve 22 hodin. Záleží na náročnosti natáčecího plánu. Pokud byla otázka mířená na dobu, kdy nic nenatáčím, pak režim dne také existuje, ale je plně v mých rukách☺.“

Na čem při civilním oblékání „ujíždíte“ vy sama, případně co radíte našim čtenářkám, že by nemělo v jejich šatníku chybět?

„Potrpím si spíš na materiály. Miluji vlnu, hedvábí, kašmír. Mám ráda jednoduché, minimalistické, dobře střižené věci z těchto nádherných materiálů. Už dávno si nekupuji každého čtvrt roku nový šatník. Raději investuji do jedné kvalitní věci, kterou nosím mnoho let. A co by nemělo čtenářkám chybět v šatníku? Hlavně věci, v kterých se cítí dobře, mají určitý styl, lichotí střihem a barevností jejich postavám, a nemusejí to být poslední výkřiky módy.“

Když si potřebujete odpočinout, jaký relax si vybíráte?

„Miluji procházky s mužem a dětmi po různých částech Prahy. Díváme se na domy, na jejich architekturu, barvy, tvary, zahrady. Ráda si se svými dětmi povídám, nebo něco tvoříme, sportujeme, či hrajeme deskové hry. Baví mě objevovat nové kavárny, číst historické romány, cvičit jógu, zvelebovat dům, pracovat na zahradě. Všemi těmito činnostmi relaxuji.“

Máte nějaké motto, které vám pomáhá překonávat složité životní situace?

„Minimálně dvě si vybavuji často: ‚Co tě nezabije, to tě posílí!‘ a další motto, které mám ráda ‚Jak nahoře, tak i dole!‘ Uvědomuji si totiž, že život a práce jsou spojené nádoby. Když jsme v harmonii s životem, pak je harmonická i práce.“


Za skvělou práci Stáně poděkoval i Michael Douglas...

...nebo John Malkovitch.


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Tip šéfredaktorky

Princezna Diana (†36): Byla její smrt „jen“ nešťastnou náhodou?

31. 8. 2019 0:05 autor Jana Vavřinová