Čas jen pro mě

Autonehoda ho připoutala na vozík

Stolní tenis začal hrát v roce 2005 a v roce 2007 začal reprezentovat Českou republiku. V roce 2016 si přivezl bronz z paralympiády v Riu de Janeiru a během odložených her v Tokiu v roce 2021 úspěch zopakoval ve čtyřhře. Vrcholový sportovec je přitom od roku 1999 na vozíčku a sotva udrží v ruce pálku. V důsledku úrazu a ochrnutí má totiž v prstech moc malý cit, a tak si ji k ruce připevňuje obinadlem.

Na vozík ho v jeho 17 letech připoutala autonehoda. Přesto to nevzdal a představy o plnohodnotném životě nejen naplnil, ale dalece přesáhnul. Kromě vrcholového sportu Jiří také zároveň pracuje – v nemocnici a v rehabilitačních ústavech pomáhá ochrnutým lidem, a dokonce školí ostatní, aby věděli, jak s handicapovanými lidmi zacházet.

Na turnaji dobře, doma a na rybách lépe

Aktivní je ale i ve svém volném čase. Když se zrovna nevěnuje rodině a dětem, přímo ukázkově zvládá i péči o rodinný dům. Právě na to, až bude zase konečně doma, se na každém turnaji těší ze všeho nejvíce. Často totiž bývá pryč i několik týdnů, a o to více si to pak doma s rodinou užívá. „Teď jsem se zrovna dal do renovace nábytku. Je to pro mě únik od denních starostí, člověk u toho neskutečně vypne. Totiž u stolního tenisu je důležité mít hlavu stoprocentně čistou,“ popisuje Jiří.

Jeho dalším oblíbeným způsobem odpočinku je rybaření, které mají v rodině, a tak na ryby chodil už jako malý kluk. „Děda i táta chodili na ryby, já, když jsem chtěl za školu, tak jsem šel na ryby,“ směje se Jiří a popisuje, co se mu právě na rybaření tolik líbí: „Máš tu naprostý klid a jediná tvoje starost je, jestli tam dáš žížalu nebo kukuřici. Je to také o spojení s přírodou. Člověk sedí u vody, pozoruje kachny, občas se kolem něj prosmýkne užovka.“

Pohoda u Jizery

Rád chodí zkoušet štěstí na Jizeru u Mladé Boleslavi. „Je to hodně o tom, kam se člověk dostane. Je spousta krásných míst, ale občas je těžké je na vozíku objevovat,“ přiznává Jirka. S dopravou mu proto pomáhá prostorný vůz Toyota Proace City. Na takovou výpravu s sebou totiž nadšený sportovec a rybář potřebuje dva vozíky – svůj klasický a ještě sportovní, proto potřebuje v autě dostatek prostoru i snadný přístup. 

„Myslím, že sportovat s handicapem není nic výjimečného, ani obtížného. Spíš bych při výběru sportu přemýšlel o tom, jaká disciplína je vhodná pro toho konkrétního člověka,“ říká Jiří k tomu, že na většinu lidí působí jako hrdina.

„U stolního tenisu je 10 kategorií handicapu, s tím, že 1 až 5 jsou vozíčkáři, 6 až 10 jsou ,choďáci’. Pak je ještě jedna kategorie, jedenáctka, a to jsou sportovci s mentálním postižením. 1 je nejvíce postižený hráč, 10 nejméně. Já hraji v kategorii TP 2,“ popisuje systém svého sportu Jiří Suchánek. Zajímavá je i jeho motivace:

„Proč to vlastně dělám? Nejvíce mě na tom baví parta. Jsou to většinou fajn lidi, kteří hrají fér. Sportovci obecně bývají lidi do nepohody.“

Zdroj fotografií a videa: Toyota ČR