Čas jen pro mě

Jaké to je, co přitom zažívá, zda se jí daří tahle „dobrodružství“ skloubit i s rodinou a jestli si tím plní i své sny – o tom se dozvíte jak v její nové knize „Okouzlena vlky“, tak i částečně v tomto rozhovoru.

 Jak se stalo, případně kdo vás k tomu nasměroval, že jste se vy – profesí původně pedagog a nyní podnikatelka z Ostravy – ocitla mezi vlky?

„Na rozdíl od mnoha jiných zájemců o tato zvířata jsem měla cestu do vlčího výběhu o dost jednodušší. Stačilo ve správnou dobu navštívit mou sestru Tanju Askani, která trvale žije v Německu. Pracuje tam s těmito šelmami v největším severoněmeckém zoo parku a stala se mezinárodně uznávanou odbornicí na vlčí problematiku.“

Kdy jste podlehla kouzlu těchto mytických šelem? Kdy přišel „životní zlom“ u vás, že jste se rozhodla s vlčí smečkou splynout?

„Zhruba před deseti lety u mě skutečně došlo k nečekanému životnímu zlomu. Bylo to během mého delšího, téměř vynuceného pobytu u sestry. Měla tehdy doma několikadenního vlčího sirotka, který vyžadoval nepřetržitou péči, a tak i moje pomoc byla vítána. Roztomilého plyšáčka jsem si ihned zamilovala, stejně jako později jeho dospělé krásné příbuzné na sestřině pracovišti v zoo parku.“  

Knihu Okouzlena vlky vydává nakladatelství Esence.

Takže máte možnost srovnání. Můžete nám tedy prozradit, zda je starost o vlky a jejich handicapovaná mláďata srovnatelná třeba s péčí o psy a jejich štěňata?

„Starost o štěňata psů a vlků v domácnosti je nesrovnatelná. Psí matka své potomky krmí, čistí, zahřívá a dává jim pocit bezpečí v prostředí, na které jsou psi zvyklí. Lidská péče má zde zcela jiný charakter než péče o osiřelá vlčí novorozeňata. Ta přicházejí k Tanji z jiných podobných zařízení většinou ‚na poslední chvíli‘ a ve špatném zdravotním stavu. Záchrana jejich života vyžaduje od ‚náhradní matky‘ velké pracovní nasazení, nezištnou lásku i odbornou praxi.“  

Vybavíte si z vaší „seznamky“ s vlky nějakou příhodu, na kterou dodnes nezapomenete?  

„Samozřejmě. Sestra totiž od začátku brala s naprostou samozřejmostí, že její vlky navštívím přímo ve výběhu. Vůbec jsem tím nebyla nadšena, ale věřila jsem, že Tanja ví, co dělá. Když pak vešla dovnitř a já měla počkat za oplocením, až pomine první nával vlčí radosti, s hrůzou jsem sledovala bouřlivý uvítací ceremoniál. Ozval se můj pud sebezáchovy a začala jsem hledat způsob, jak vycouvat. Mezitím se vlčí divokost zmírňovala a směrem ke mně zazněl Tanjin povel k rychlému vstupu. Moje odvaha odmítnout byla menší než odvaha poslechnout – a tak jsem se poprvé stala terčem ‚vlčího útoku‘. Radost rozdováděné tlupy šelem z ‚nového přírůstku do smečky‘ byla spontánní, jako bychom se znali odjakživa. Bylo to dojemné. Jednoznačně poznali, že ‚patřím do rodiny‘! Každý zážitek přímého kontaktu s vlky je však nepopsatelný. Ten můj první je navíc spojen s radostí, že jsem ho vůbec přežila a poměrně barvitě jej popisuji v jedné z prvních kapitol mé knihy Okouzlena vlky.“

Ztratily jste vy nebo vaše sestra Tanja Askani někdy svůj hollywoodský úsměv, kterým na fotografiích v knize obě oplýváte?

„Od začátku jsme si byly obě vědomy, že vlci jsou divoké šelmy, které mají odmala ostré zuby i drápy a jejich hry jsou uzpůsobeny pro partnery podobných vlastností. Jenže naše lidská kůže je bohužel mnohem zranitelnější, takže není nouze o škrábance a modřiny, což úsměv v dané chvíli příliš nevyvolává ☺. Zlobit se ale za to na vlky samozřejmě nemůžeme, protože jsou to jejich projevy lásky a zdravého vývoje. Navíc sestra zvládá různé náročné situace bravurně, zatímco já se to učím postupně. Avšak vlci v dobré náladě dovedou být tak komičtí, že jejich výkony skutečně často doprovázejí naše výbuchy upřímného smíchu.“

Jak se musí člověk chovat, aby ho vlci vzali za svého parťáka? Jaká pravidla je nutno dodržovat, aby na člověka šelmy nezaútočily?

„Vlk žijící v přírodě se lidem vyhýbá a nemá zájem na ně útočit. Ale bavme se o šelmách v blízkosti lidí. Kdo chce s nimi přijít do bližšího kontaktu, měl by nejdřív nastudovat jejich povahu a vrozené instinkty. Vlk je velmi inteligentní, samostatný tvor, řídící se odvěkými zákony smečky, milující své potomky a svobodu. V žádném případě ho nelze považovat za ‚trochu divočejšího psa‘, který se dá vycvičit. Na rozdíl od psa se totiž vlk nikdy nenechá drezírovat, uplácet pamlsky a ani nezapomíná způsobenou křivdu. A vlče narozené v zajetí potřebuje milujícího člověka, který má odpovídající znalosti i respekt. Teprve pak může vzniknout velmi hluboký vztah vzájemné důvěry.“

Pomyslela jste si někdy dříve, že byste se touto cestou vydala?

„Ne. Odjakživa jsem byla spokojená ve městě a mé volnočasové aktivity se zvířat netýkaly. Svou starší sestru se zcela opačnými zájmy jsem od dětství občas považovala za trochu ‚divnou‘. Nikdy mě nenapadlo, že v pokročile dospělém věku půjdeme společnou cestou.“

Plníte si mezi vlčaty případně i nějaký svůj sen? Nebo jde spíš jen o adrenalin…?

„Práce s vlky je splněným snem především mé sestry. Já jsem se k těmto šelmám dostala mimořádnou souhrou náhod, ale teď jsem tomu moc ráda. Čím více vlky poznávám, tím lépe jim rozumím, obdivuji je a mají můj respekt. Rozhodně za nimi nejezdím kvůli adrenalinu. Zajímá mě jejich další život, nacházím u nich možnost vyčistit si hlavu a zapomenout na každodenní starosti. Zdokonaluji se ve fotografování i filmování sestřiny práce a mám radost, když dokážu zorganizovat vydání Tanjiných knih v Česku.“

A co na to vaše rodina?

„Naše maminka jezdí do Německa pravidelně po celou dobu Tanjina vystěhování. Fandí jí i pomáhá, a protože je vášnivou fotografkou, dokumentuje její práci už dlouhá léta. Mimochodem můj osudový ‚přelomový pobyt‘ byl její nápad. Splnilo se tím její přání, abych měla taky zájem o vlky a časem ‚převzala štafetu‘ výpomoci a dokumentace.

Moje dospělá dcera žije ve vlastní domácnosti a velmi ráda zajede tetu a její smečku navštívit. Už jako malá školačka se nadšeně zapojovala do péče o první Tanjino vlčátko, osiřelou bílou Flocke.“

Pomohlo vám někdy při řešení složitých životních situací i nějaké motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Množství cenných rad, týkajících se vlků, dostávám od sestry průběžně a vím, že je dobré si je zapamatovat. Některé totiž mají i obecnou platnost. Například že člověk si nesmí myslet, že je pánem tvorstva.

Některá zvířata jsou v něčem daleko dokonalejší než my a že v mnohém bychom se mohli od nich učit.

Nebo taky, že když je člověk vytrvalý a cílevědomý, dovede vyřešit i zdánlivě beznadějnou situaci.“

Jaké jsou vaše další plány, na co se v nejbližší době těšíte?

„Myslím, že největší přání většiny lidí se teď týká zlepšení těžké všeobecné situace, s čímž souvisí i moje potřeba cestovat a navštěvovat se jako dřív. Těším se na další setkání se sestrou a společné zážitky ve vlčím výběhu.

Kdy odhadujete, že zase k sestře Tanje Askani do největšího severoněmeckého zoo parku, kde se o vlky stará, vyrazíte?

„Už se mi stýská po vlcích, ale současné plány musím přizpůsobit momentálním možnostem. Jezdívala jsem k sestře do Německa i sedmkrát do roka. Co bude letos, zatím nevím, ale doufám, že na jaře opět vyrazím směr Hamburk.“ 

Nevyjde z vaší spolupráce s ní nebo sólo vám třeba další knížka?

„Sestra má za svoji mnohaletou praxi shromážděné materiály na několik dalších knih, jejichž napsání má v plánu. Ale je možné, že vyjdou opět nejdříve v německy mluvících zemích. Za sebe ale mohu říct, že i když mám stále spoustu nepublikovaných zážitků a mohu o nich psát ve své mateřštině, považuju psaní za hodně náročnou činnost a zatím nevím, kdy se do ní znova pustím.“