Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Monika Seidlová: „Snažím se pracovat hlavně s lidmi a pro lidi, se kterými je mi fajn.“
archiv Moniky Seidlové
Inspirace / Osobnost týdne

Monika Seidlová: „Snažím se pracovat hlavně s lidmi a pro lidi, se kterými je mi fajn.“

datum: 8. 7. 2020 0:05 autor: Eva Zelinková
Sympatická, velmi skromná a přitom pilná jako včelička je tato rodačka z Prahy, která zpovídá celebrity pro různé časopisy, píše televizní scénáře a také knihy. Když jsme si s ní povídali, vyšlo najevo, že má ráda černé kafe, červené víno, žluté růže nebo tulipány, barevné tenisky – a tmavě modrý humor.

O svých životních peripetiích, zážitcích i soužití se dvěma kocoury píše kromě jiného i fejetony pro svůj mimochodem velmi podařený blog „KECKA s deckou“. Jak jí to všechno zapadá do sebe a na co se chystá tahle redaktorka, spisovatelka a scenáristka dál?

Vystudovala jste publicistiku na Univerzitě Karlově v Praze, abyste si psaním plnila nějaké sny?

„Je pravda, že jsem jako holka chtěla být spisovatelka, ale nijak cíleně jsem si za tím nešla. Bavilo mě psát a malovat, tak jsem se hlásila na školu, která obojí rozvíjela. Nevzali mě – dneska říkám naštěstí – ty obory jsem chtěla studovat, ale ne pak učit. Nastoupila jsem tedy do práce – jako asistentka do tehdejšího Československého rozhlasu do zahraničního vysílání, konkrétně italské redakce. Italsky jsem neuměla, před pohovorem jsem se naučila jen pozdravit, poděkovat a napočítat do deseti.

Nakonec jsem žurnalistiku vystudovala dálkově, ale musím přiznat, že škola, v jejíž polovině se navíc změnil režim, mi nedala vůbec nic. Jenom diplom. Psát jsem se naučila sama a v podstatě se pořád učím. Ale dobrou průpravou pro mě bylo, když jsem o pár let později (už v Českém rozhlase) přešla do redakce zpravodajství. Pokud musíte do zprávy, která má mít osm řádek, nacpat informace z deseti řádek, naučí vás to zacházet se slovy. Když jsem pak později začala psát pro časopisy, musela jsem se naučit naopak používat zase takzvanou vatu, aby byly texty delší.“

V mnoha časopisech najdeme vaše rozhovory s celebritami. Píšete je tzv. na objednávku a míváte ještě trému, když s V.I.P. mluvíte?

„Už pár let jsem na volné noze, spolupracuju hlavně s časopisem TV magazín, většinou zavolám šéfredaktorovi a nabídnu mu rozhovory s konkrétními lidmi. Někdy je postup obrácený. Tím, že nejsem nikde zaměstnaná, nemusím dělat rozhovor s někým, s kým bych ho dělat nechtěla, kdo je mi třeba nepříjemný. To už mám za ta léta za sebou. Snažím se pracovat hlavně s lidmi a pro lidi, se kterými je mi fajn, aby mě práce těšila a bavila mě. Samozřejmě, že ne vždycky se mi to daří. To je luxus práce na volné noze, na druhou stranu psaním pro časopisy jako externista se člověk bohužel neuživí.

A tu trému, na kterou se ptáte, tu mívám velmi často i proto, že nechodím na rozhovory s připravenými deseti otázkami, které postupně položím. Mám v hlavě dvě, tři – a pak improvizuju, reaguju na to, co mi ten člověk povídá. Což mě udržuje v lehkém stresu. Často mě zpovídaný navede na téma, na které bych se jinak nezeptala. S takovými rozhovory je pak víc práce, musíte si s textem hodně pohrát, což mě ale vlastně baví. Potěšilo mě třeba, když mi Alena Mihulová řekla, že vedeme v podstatě terapeutický rozhovor. I z ní jsem měla strach, ale nakonec to bylo úžasné setkání. S nadsázkou říkám, že jsem sběratelka podobných setkání.“

Na jaká další zajímavá setkání si ještě vzpomínáte?

„Je jich hodně. Kdysi jsem – šest let – pracovala pro časopis Vlasta, kde byl prostor pro krásné a dlouhé rozhovory. Jela jsem dělat rozhovor třeba s režisérkou Věrou Plívovou Šimkovou. Na jejích filmech jako Páni kluci, Přijela k nám pouť a dalších jsem vyrostla. A teď jsem se s ní mohla setkat, byla jsem u ní doma. Říkala mi: ,Budu ti tykat, beru tě jako jedno z těch svých filmových dětí.‘ Jeli jsme pak s fotografem i na výroční akci k filmu Páni kluci, kde byl taky představitel Tomáše Michael Dymek.

Další nezapomenutelný moment pro mě byl rozhovor s paní Věrou Němotovou, která používala jméno Fan Vavřincová. Tou úžasnou paní, která napsala Takovou normální rodinku, příběh Eva tropí hlouposti a mnoho dalších. Ve svém domě mi vyprávěla o svém ne vždycky veselém životě, ale i o hercích, které jsem znala jen z filmů pro pamětníky, a já měla pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném čase. Přinesla jsem jí tenkrát hrníček a ona měla radost, hrníčky sbírala.

Vzpomínám i na rozhovor s Janem Třískou. Z něj jsem měla velikánskou trému, ale byl moc milý a galantní. Potvrdil mi mnohaletou praxí ověřenou teorii, že skutečné osobnosti jsou milé a velmi lidské, ale hvězdičky, které se teprve líhnou a často vyletí díky nějakému televiznímu projektu nahoru jako komety, jsou mnohdy na zabití.

Před zhruba dvěma lety jsem natáčela reportáže s celebritami pro pořad TOP STAR magazín. Mám ráda kapelu Čechomor a reportáž s ní byl pro mě další úžasný zážitek. Nebo reportáž s muzikantkou a herečku Markou Míkovou, kterou většina lidí zná jako princeznu Růženku z pohádky Jak se budí princezny.“

Vybavuje se vám nějaký rebel, kterého jste poměrně dlouho „přemlouvala“, než s rozhovorem souhlasil a „otevřel“ se vám?

„Žádné jméno si nevybavuju, ale určitě někdo takový byl. Jeden oblíbený herec mi pár let odmítá rozhovor. Řekla bych, že už si z toho udělal něco jako sport, a já si z toho dělám legraci. Naposledy jsem se o jeho postoji ujistila otázkou: ,Vy mi rozhovor k seriálu nedáte, že? Jen to zkouším, jestli se třeba něco nezměnilo.‘ Připadá mi hloupé, když někdo nechce propagovat svou práci, ale je to jeho věc.“

Za „složitější“ herce bývá považován např. Michal Suchánek. Vy jste o něm dokonce napsala knihu „Pepa“ (vyd. Cattacan). Jak k tomu došlo?

„Ján Novák a Jaroslav Sauer napsali scénář k filmu Pepa s Michalem Suchánkem v hlavní roli. Když se film natáčel, dělala jsem coby redaktorka promo rozhovory k filmu. Díky tomu jsem se setkala s ekonomkou filmu Stáňou Findejsovou, která má mimo jiné i knižní nakladatelství Cattacan. Vyprávěla jsem jí o své práci i o svém blogu. Ona mě pak oslovila, abych napsala knížku podle filmu. Michal Suchánek mi během rozhovoru prozradil, že film měl mít původně jiný konec, který se mně líbil víc. A protože jsem dostala od paní vydavatelky i od producentů filmu volnou ruku a nemusela se doslova držet předlohy, využila jsem toho. Proto je v knize něco navíc, a hlavně je v ní i ten jiný konec.“

Kdy se zrodil nápad na vaši úplnou novinku „HAFANI Madla a já“?

„Když vyšla kniha Pepa, paní vydavatelka mi řekla: ,A teď napiš nějakou svou vlastní autorskou knihu‘. Léta jsem měla v plánu napsat něco o psech. S nadsázkou popsat, jak pes člověku změní život. A taky jsem chtěla napsat knihu fejetonů, postřehů ze života jedné trochu ulítlé novinářky. Tak vznikla kniha, jak jedné sarkastické novinářce změní pes život.“

Najdeme v této knížce i vaše vlastní příhody, zkušenosti, přešlapy…?

„Ano, několik let jsme měli fenku labradora, která se jmenovala Madla Labradorová. Madla byla úžasný pes, tak jsem si řekla, že jako vzpomínku na ni napíšu její příběh. Ne srdceryvně, ale lehce sarkasticky a s nadsázkou, podobně, jako píšu blog. Proto v příběhu psi děj komentují. Madla a někteří pejskové v knize byli skuteční, ale příběh je vymyšlený, jen inspirovaný mým životem. Použila jsem v něm i příhody, které zažili mí kamarádi se svými psy.“

Myslíte si, že může mít příběh i pokračování?

„Mohl by mít, myslím, že má otevřený konec. Ale to se ještě všechno uvidí. :-)“

Jak vás při psaní ovlivňuje syn Richard (25)?

„Ten se o mé psaní zas tak moc nezajímá a dokonce bych řekla, že když byl malý, mou profesi novinářky dost nesnášel. Ale říkal, že knížku si přečte rád. Přitom se jako dítě a dospívající kluk pohyboval v podobné branži, hrál v několika filmech a seriálech. Ale protože má příjmení po svém tátovi, nikdo si nás nikdy nespojoval. Na přijímačky na DAMU nakonec nešel a zakotvil ve světě IT, pracuje na pozici QA v jedné počítačové firmě a myslím, že je v tomhle světě spokojený.“

Vy píšete ale i scénáře, jako třeba v minulosti k Ohnivýmu kuřeti nebo nyní k seriálu Modrý kód. Jak to vlastně u psaní scénářů chodí a kdo zápletky „vymýšlí“?

„S nadsázkou říkám, že já jsem nejzajímavější pracovní nabídky dostala až po padesátce, a jsem vděčná lidem, kteří mi to umožnili. No a k těm bezva nabídkám patří i psaní scénářů. Jak vznikají, by ovšem bylo na delší povídání.

Rozhodně to ale není tak, že jeden člověk napíše sám jeden celý díl, od názvu až po slovo konec. Na psaní seriálu se podílí celý tým lidí a každý v něm má přesně určený úkol. Já podle podkladů, jimž se říká scénosledy, rozepisuju děj do dialogů, tedy píšu scénář do podoby, kterou lidi znají. Vlevo popis děje, vpravo jméno postavy a co říká.

Tomu všemu předchází porady, na nichž se plánuje děj do dalších dílů. A můj napsaný scénář čte a poznámkuje spousta dalších lidí, než vznikne finální verze, podle které se pak natáčí.“

Nebojíte se, že psát příběhy z lékařského prostředí je jako procházet se po „hodně tenkém ledu“? A „jistí“ scenáristy odborníci?

„Samozřejmě, že součástí týmu jsou lékaři, kteří dohlížejí na odbornou stránku, jinak by to nešlo. Já ale z legrace zároveň říkám, že s čím kdo zachází, tím i schází. Během psaní Modrého kódu jsem si totiž diagnostikovala příznaky různých chorob a absolvovala třeba taky artroskopii kolene ...“

Píšete s větší chutí role pro klaďase nebo záporáky?

„Víc mě baví psát postavy, které se něčím odlišují, mají specifickou mluvu a podobně. A je jedno, jestli jsou kladné nebo záporné.“

Nechtělo se vám někdy vyměnit si s nějakou herečkou roli?

„To asi ne, na to jsem moc introvertní. Ale baví mě pohybovat se ve světě filmu a televize. Jednou bych chtěla napsat scénář k filmu.“

A pracujete „od do“?

„Práce scenáristy je závislá na termínu odevzdání scénáře. Jsou dny, kdy nepíšu, a zase jiné, kdy u počítače sedím dvanáct hodin, a je jedno, že je zrovna prodloužený víkend a venku 30 stupňů. Často dělám něco jiného, ale u toho nad textem přemýšlím. Někdy mi dá docela práci pustit práci z hlavy.“

Když už máte všeho nad hlavu, čím si ji „čistíte“?

„Filmem, knížkou, setkáním s přáteli nebo lidmi mimo obor někde nad skleničkou vína. Taky jógou. Syn se dlouhá léta věnoval kouzlení. Už toho sice dávno nechal, ale mně zbylo mezi kouzelníky hodně přátel. Tak jezdím na jejich srazy a festivaly, kde si taky dobře vyčistím hlavu. Dobrým odreagováním, ale zároveň inspirací, jsou i dva kocouři Skřet Vysočanskej a Batman Prsk – nalezenci, kterým jsem asi zachránila život. Fascinuje mě, jak mě ta dvě stvoření milují, ale zároveň se mnou neustále bojují.“

Patří k relaxu i váš originální blog „KECKA s deckou“?

„Rozhodně. Vznikl jako produkt prokrastinace. Často, když mám něco psát, ale nejde mi to, bleskne mi hlavou nápad na krátký fejeton, nějakou slovní legrácku. Musím ji napsat, abych na ni nemyslela, a pak se teprve můžu věnovat ,seriózní‘ práci. Na blogu píšu naschvál hodně nespisovně a hovorově, i to je forma odreagování.“

Pomohlo vám někdy při řešení složitých životních situací i trefné motto, zaříkávadlo, rada někoho blízkého…?

„Někdy když mě něco trápí, přistihnu se, že se na to podvědomě ptám i lidí, které zpovídám. Nebo spíš se na to nějak automaticky hovor stočí. Jejich odpověď mi občas pomůže. Porovnávám jejich a své zkušenosti. Možná pomůže už jenom o tom mluvit. Vždyť se říká, že ženy potřebují problém ani ne tak vyřešit, jako spíš důkladně probrat. Když se někomu svěříte, jako by to ten problém trochu naředilo. Někdy. A jestli mám motto? Moje sarkastické já nesnáší takové ty kýčovité cedule, které se prodávají v různých obchodech s bytovými doplňky – všechna ta „home“ a „love“ a podobně, které si lidi dávají do bytů. Ale jednou, když jsem kupovala nějaké lepidlo na zeď, narazila jsem na cedulku „Nic nemusíš“. Tu bych si klidně doma pověsila.“

Co plánujete, na co se v nejbližší době těšíte ať profesně, tak soukromě?

„Nevím. A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, že nevím. Doufám, že budu mít dál práci, kterou mám ráda a že budeme všichni zdraví. Taky se těším na krásný dlouhý letní dny, a na okamžiky, kdy se jakoby zastaví čas a člověk si je jen tak vychutnává. Říkám jim srdcemžiky.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Tip šéfredaktorky

Černucha zvaná „smrkačka“ byla medicínou faraonů

15. 10. 2020 10:00 autor -red-