Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Míša Krýslová a Jana Chroustová „Říkáme si z legrace Myš and Chroust Company.“
archiv Michaely Krýslové a Jany Chroustové
Inspirace / Osobnost týdne

Míša Krýslová a Jana Chroustová „Říkáme si z legrace Myš and Chroust Company.“

datum: 19. 8. 2020 0:05 autor: Eva Zelinková
Michaela Krýslová a Jana Chroustová, obě profesí knihovnice, našly jak v práci, tak v soukromí pomyslný recept na to, čím si plnit svoje sny. A snad i proto se společně pustily do psaní a ilustrování zcela specifických – a tak trochu jiných – knížek pro děti.

O čem jsou, jak se k nim obě dámy odhodlávaly, zda to stálo za to a co plánují dál – také o tom je tento rozhovor. 

Odkud se vlastně vy dvě tak dobře znáte?

Jana: Právě z knihovny, kde Míša pracuje už od roku 1998, a já jsem nastoupila v dubnu 2017. Takže jsme se poznaly teprve před třemi lety, ale já mám pocit, že se známe od nepaměti. Zjistily jsme totiž, že jsme obě odchované na humoru divadla Semafor, V+W, máme rády Ypsilonku, jazz... Takže vlastně máme společnou duchovní rodinu.

„Vy jste se hledaly, až jste se našly,“ slýcháme často od kolegů, když je zase odrovnáme nějakým kouskem, který se nám bezelstně povede. V práci zastáváme jednoznačně roli komiků – říkáme si z legrace Myš and Chroust Company. Já vždycky strašně moc toužila po tom vytvářet něco s někým ve dvojici a s Myší se nám to poštěstilo – zažíváme spolu ty zázraky hravosti, které vznikají jakoby samy od sebe, ale bez toho druhého by k nim nedošlo.

Míšo, bylo těžké rozhodnout se pro vlastní tvorbu? Nepomohlo vám v tom třeba více než dvacetileté překládání knížek pro děti a dospívající dívky z angličtiny do češtiny?

Míša: Že napíšu knížku, jsem se rozhodla už dávno, jen jsem se k tomu pořád nemohla odhodlat. Zřejmě jsem se bála, že bych to nezvládla, tak jsem to pořád odkládala. Teprve když jsem na sobě začala pracovat a podařilo se mi zbavit se všech bloků, které mi v psaní bránily, konečně jsem se rozhoupala. Mimochodem, jedním z mých bloků bylo taky: No jo, ale co kdybych napsala knížku a ona vyšla, tak to by pak třeba se mnou někdo chtěl dělat rozhovor, a to by bylo strašný. Co bych o sobě vykládala, vždyť to by se provalilo, jak jsem nemožná...

Ovšem překládání mi určitě pomohlo, hlavně co se týče stylistiky. Měla jsem skvělou redaktorku Melitu Denkovou, která mě dost pérovala – v tom nejlepším slova smyslu – a jsem jí za to moc vděčná. Jinak jsem ale o psaní nevěděla vůbec nic, takže jsem si nakoupila štos knih, jak na to. No a asi po dvou letech samostudia jsem se pustila do práce.  

Kdo přišel s nápadem na sérii knížek o trampotách Pepiny Karáskové z 3. B, která začala prvním dílem s názvem Mami, típni to! (vyd. Cattacan)? Bylo to na základě vlastní zkušenosti některé z vás?

Míša: Na nápad napsat knížku pro děti o kouření mě přivedla pětiletá holčička, která si mi v knihovně postěžovala, že její maminka je těhotná a tajně kouří. Jinak jsem ale při psaní čerpala hlavně z vlastních zkušeností. I já jsem – stejně jako Pepinina maminka – začala na základní škole kouřit, protože se zapálenou cigaretou jsem si připadala zajímavá. Naštěstí jsem toho včas nechala.

Ale nebojte se, knížka není nijak suše moralizující. Jen jsem se snažila dětem upřímně vysvětlit, proč lidé začínají kouřit, a pak taky, že přestat kouřit vůbec není jednoduché, takže rodičům se to může podařit, ale taky nemusí. 

Vaše knížky jsou tedy spíš vzdělávací nebo se u nich čtenáři i zasmějí?

Míša: Určitě se i zasmějí. Já měla jako dítě vždycky nejradši humoristické knížky – nad Mikulášovými patáliemi jsem se tak řehtala, až mě z toho bolelo břicho. Takže i sama jsem samozřejmě toužila psát knížky, u kterých by se děti válely smíchy. Ovšem nějak jsem neodolala pokušení děti zároveň i poučovat. Ale myslím, že to vůbec není na škodu. Zrovna nedávno jedna maminka vracela v knihovně naší knížku Mami, típni to! s tím, že její dceři se to moc líbilo, a chtěla, jestli bych jí nedoporučila něco podobného – co by bylo legrační a přitom i poučné. Asi si umíte představit, jak jsem se tetelila blahem. Co víc si autor může přát?

Takže Michaela napsala rukopis a pak jste k němu, Jano, pořizovala ilustrace nebo to šlo po kapitolách – a jako po másle? Řešíte spolu i nápady na ilustrace? Jak taková vaše porada vlastně vypadá?

Jana: Míša mi dá přečíst rukopis, když má hotovou první verzi. Ještě na něm dál pracuje a já mám tak na malování víc času. Po prvním přečtení se některé obrázky samy hlásí ke slovu a vím jasně, co malovat. Pak se sejdeme a projdeme celý text společně. Nad každou kapitolou se domluvíme, co budu malovat, a já si přitom dělám poznámky. Míša o ilustracích taky hodně přemýšlí, má dost jasnou představu a kolikrát mi velmi vtipně i nějaký výraz postavy načrtne. Když mám namalováno, obrázky nafotím, pošlu je Míše a ona mi k nim řekne své připomínky. Občas mě upozorní, že obrázek nesouhlasí s textem, takže některé ilustrace dělám znovu nebo je trochu upravím, anebo Míša naopak poupraví text. Prostě to vždycky nějak doladíme a hlavně se přitom hodně nasmějeme.

Ilustrovat sérii trampot ve smyslu Já se z toho picnu kolegyní Janou, to byla samozřejmost?

Míša: Že moje knížky bude ilustrovat Chroust, to by mě ani ve snu nenapadlo. Já jsem se ilustracemi vůbec nezabývala, jen jsem posílala rukopis do různých nakladatelství a říkala jsem si, že pokud by někdo můj rukopis přijal, tak si ilustrátora určí sám. Asi po roce marného snažení pak najednou přišla kolegyně Liduška Rýparová s tím, že její tatínek – Vladislav Dudák, šéfredaktor nakladatelství Cattacan – by se chtěl na můj rukopis podívat. Tak jsem mu ho poslala a za pár dní jsem dostala odpověď, že jemu i paní nakladatelce Stáně Findejsové se rukopis líbí a že by ho rádi vydali. A Vláďa rovnou navrhl, jestli by knihu nechtěla ilustrovat Jana, o které věděl, že maluje, a její obrázky se mu taky líbily.  

Jano, chtělo se vám do obrazových ilustrací ke knížce hned nebo jste si to rozmýšlela? Vždyť už máte skvěle rozjeté svoje obrázky pro radost, malujete i oleje a mimochodem se můžete chlubit také tím, že jste ilustrovala knížku Karla Poláčka Bylo nás pět. Jak to bylo v tomto případě?

Jana: V případě Míšiných knížek jsem do toho šla hned. Prostě jsme byly (a jsme!) nadšené, že knížky můžeme dělat spolu! Ale jinak se do ilustrování nehrnu. Přiznám se, že samostatné oleje na plátně maluju radši – jsem svobodnější. Ilustrování knížek je časově náročné, je to nepřetržitá komunikace a práce za pochodu. S Myší nám ale všechno to vztekání stojí za to.

Co se týče ilustrování knížky Bylo nás pět, tak hlavní pocit, který jsem měla, když jsem tuto nabídku dostala, byla veliká zodpovědnost. Dost vzhlížím k vydání z 60. let, ke kterému maloval obrázky Josef Hlinomaz, takže lehká práce to pro mě rozhodně nebyla.

Je pravda, že i vy, Jano, jste autorkou psané knihy, konkrétně detektivky?

Jana: Ano. Hlavně v 90. letech jsem si psala do šuplíku. Vznikly dvě detektivky pro dospělé a jedna dětská. Ta jedna pro dospěláky vyšla v roce 2014 a jmenuje se Naivní detektivka z knihovny. Děj je zasazen do prostředí malé knihovny v Praze na Cibulce, jejíž čtenáři dopadnou vraha. Což doufám, že v reálu nebudou muset.

Je to výhoda nebo naopak nevýhoda, že obě vládnete „perem“?

Jana: Jednoznačně výhoda, a to hlavně při práci v knihovně. Tam se totiž taky pěkně vyřádíme. Pracujeme společně na soutěžích pro děti, besedách, plakátcích. Takže je bezva, že píšeme obě – jedna něco nahodí, druhá to učeše...

Vraťme se ještě k sérii příběhů Pepiny. V nakladatelství Cattacan vyšel už i druhý díl s názvem Čuně, seber to! Čím byl inspirován tentokrát?

Míša: O co v knížce jde, je celkem jasné už při pohledu na obálku, takže to není třeba rozmazávat. :-) Jen bych chtěla zdůraznit, že knížka rozhodně není zaměřená proti pejskařům. Naopak. Já sama mám psa a většina pejskařů, co znám, po svých psech uklízí. Ale stačí jedno, dvě čuňata v ulici a každou chvíli si přinesete bobek na podrážce až domů. Takže tak.

Můžeme se těšit i na třetí díl trampot Pepiny z 3. B? Kam v něm případně zabrousíte?

Míša: Třetí díl už je napsaný a vyjde letos v říjnu. Jmenuje se Hele, řekni to! – a je o tom, jak se děti mohou chránit před případným zneužitím. Nejdřív jsem váhala, jestli si mám na tak vážné a choulostivé téma, jako je zneužívání dětí, troufnout. Přece jen jsem se bála, abych čtenáře moc nevyděsila. Tak jsem si napůjčovala z knihovny veškerou literaturu, co jsem na toto téma objevila, pořídila jsem si i pár publikací v angličtině o tom, jak o zneužívání mluvit s malými dětmi, a jakmile jsem se dala do čtení, věděla jsem, že tuhle knížku prostě napsat musím. Co některé děti prožívají, je opravdu šílené, a přitom ve většině případů by k tomu vůbec nemuselo dojít, kdyby dětem někdo včas vysvětlil, že dospělé nemusejí poslouchat úplně vždycky a za každou cenu, a pokud se k nim někdo chová tak, že je jim to nepříjemné nebo je to uvádí do rozpaků, mají říct NE! – no, a pak o tom povědět někomu, komu důvěřují.

Zjistila jsem, že upozornit děti na nebezpečí, které by jim mohlo hrozit, se dá i velice jemným způsobem a dokonce s humorem. Takže takhle knížka je stejně zábavná, jako dvě předchozí, ale co se týče „poučení“, tak je určitě nejdůležitější.

Jana: Tenhle díl je, myslím, trefa do černého. Zneužívání dětí je téma, které i vyslovit je pro řadu lidí na pováženou. Nezděsí se rodiče? Nepohorší se prarodiče? Věříme, že ne. Naopak budou rádi, že knížka je na světě. V naší knížce se není čeho děsit, ani nad čím se pohoršovat. Hele, řekni to! je zábavná knížka pro děti, která má smysl. Může dětem pomoci posílit jejich bezpečnost, poradit jim, jak dát člověku, který porušuje jejich intimní hranice, jasné STOP.

Knížka navíc vytrhne trn z paty právě mnohým rodičům i učitelům. Najdou v ní jasné formulace, které jim ulehčí nalezení vlastních slov pro téma, o kterém se jim moc nechce mluvit. A přitom s ním skoro každý z nás má nějakou zkušenost.  

Pomohlo vám někdy v řešení složitých situací třeba i životní motto, rada někoho blízkého?

Míša: Já jsem se naučila řešit složité situace pomocí EFT (Emotional Freedom Techniques). To je úžasná metoda, která funguje skoro na všechno. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak spočívá v tom, že mluvíte o svém problému, přitom si prsty poklepáváte na určité body na hlavě a horní části těla, ono se vám rozsvítí a nějaké řešení se vyloupne. Takže když mě něco trápí, prostě si to oťuknu a je to. Akorát přitom člověk trochu riskuje, že ho okolí bude považovat za blázna, takže je lepší tuto metodu provozovat o samotě.

Jana: K ťukání přivedla Myš i mě a opravdu to funguje.

A tak jestli chcete mermomocí motto, tady je: „Bez ťukání ani ťuk!“

Plníte si své sny i jinými aktivitami než psaním a ilustrováním knížek pro děti?

Míša: Já jsem si jeden dávný sen splnila zrovna minulý týden. Koupila jsem si totiž piano a začala jsem se na něj učit hrát. Samozřejmě chápu, že žádnou díru do světa s tím svým hraním už neudělám, ale pokud bych si časem dokázala jen tak sama pro sebe zahrát třeba pár zjednodušených verzí skladeb Jaroslava Ježka, tak budu úplně spokojená. Co spokojená. Šťastná jak blecha!

Čím jedna i druhá relaxujete, když už máte všeho tzv. nad hlavu?

Jana: Já třeba tak, že si vypnu zvonění v mobilu, zamknu se doma a otevírám pouze v případě, že hoří. Je to pro mě jediný možný způsob, jak se skutečně vzpamatovat.

Velice ráda poslouchám (i při malování) mluvené slovo – rozhlasové hry ze záznamu. Objevila jsem teď úžasnou zásobu slovenských her a inscenací, je to paráda.

Míša: Já relaxuju hlavně na procházkách se psem. No a teď vlastně taky brnkáním na piano.

Co v nejbližší době plánujete?

Jana: Máme teď v plánu obrázkovou knížku pro předškolní děti.

Míša: Sice ještě vůbec nevíme, o čem bude, ale přály bychom si vytvořit takovou knížku, kterou by děti chtěly číst pořád dokola, a dospělé by bavila, i když by ji dětem četly už po sto padesáté.


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!