Čas jen pro mě

Proč jste se najednou pustil do psaní s „nesportovní“ tematikou – máme na mysli vaši nejnovější knížku „Pohřeb bez nebožtíka“?

„Nebylo to najednou, nápad ve mně uzrával několik let. Mám v životě už něco za sebou, prožil jsem poúnorovou zločinnou totalitu, nadějné Pražské jaro, nezvané ruské tanky, odpudivou husákovskou normalizaci, listopad ´89 a teď korupční český neokapitalismus. Dost dlouhá doba a velká suma událostí na to, aby se dala zpracovat literárně. Jsem už ve věku, kdy si má člověk udělat pořádek ve věcech i v hlavě, všechno shrnout a zhodnotit. Tak jsem to udělal v té knize.

Neznamená to ale, že bych na fotbalovou tematiku zanevřel, naopak. Příští text bude zase o fotbale. Koncem roku má totiž vyjít aktualizované, rozšířené vydání knihy ‚Sparta – Slavia, rivalové navěky‘. Poprvé vyšla asi před deseti lety a je rozebraná. Právě teď stávající rukopis vylepšuju a hodlám dopsat všechno podstatné, co se v obou klubech událo od jejího prvního vydání.“

Knihu Pohřeb bez nebožtíka vydalo nakladatelství Brána.

„Pohřeb bez nebožtíka“ je román, nebo detektivka, jak naznačuje název? O čem vlastně kniha je?

„Je to společenský román s kriminální zápletkou, která začíná tím, že při pohřbu najednou chybí v rakvi mrtvola, a rozjíždí se pátrání. Ale jak napsali i recenzenti, o zločin v knize nejde především. Překvapivý pachatel je sice dopaden, ale hlavně je to příběh dvou generací obyčejné české rodiny, lidí, kteří měli své sny, ale ty byly často v rozporu s realitou, v níž jsme žili a žijeme.“

Otiskl jste do ní také něco ze svého životního příběhu?

„Každý spisovatel otiskuje v románu něco ze svého života, i když to vkládá do smyšlených postav a smyšleného příběhu. Tenhle román si o to přímo koledoval. Ostatně jedna z hlavních postav je původně sportovní novinář, a to hodně napovídá. Ani o skutečné příběhy ze sportovního života není v románu nouze, ale zdaleka nejsou v převaze.“

Jak se z vás, absolventa strojní průmyslovky, stal vlastně sporťák v novinách?

„Průmyslovka bylo velké šlápnutí vedle, ovšem nezaviněné hlavně mnou. Otec mi vnutil myšlenku, že když odmaturuju na gymnáziu a nebudu chtít dál studovat, nebudu NIC. Odmaturoval jsem tedy na strojní průmyslovce a nebyl jsem stejně nic, protože jsem v technickém oboru pracovat nechtěl. Nic proti dělnickým profesím, ale když jsem jako student přišel na povinnou praxi do fabriky a natáhl do sebe pach oleje a chladicí kapaliny, zvedl se mi žaludek...

Nevěděl jsem, co budu po maturitě dělat. Nastoupil jsem do kanceláře technické dokumentace v Tesle Hloubětín, ale bylo to jen dočasné, na půl roku. No a protože jsem celkem gramotně psal a miloval jsem sport, napadlo mě, že by bylo krásné věnovat se sportovní novinařině. Ale dlouho jsem to považoval za iluzi. Ovšem když nezkusíš, nevíš. Sebral jsem tedy v sobě veškerou drzost a vydal se na obchůzku redakcemi. Ve středočeském deníku Svoboda mi dali možnost externě spolupracovat. Chodil jsem na zimní fotbalový turnaj Tatry Smíchov a dodával redakci referáty z utkání. Okouzlil mě ten pocit, že něco napíšu a druhý den si to přečtou tisíce čtenářů. Dál jsem obcházel redakce, až mě vzali do Svobodného slova. Mě, dvacetiletého kluka z ulice, s hárem přes uši a přes límec, bez příslušného vzdělání!“

Nešlo tedy přímo o splnění nějakého snu?

„Ano, to byl jeden z těch snů, o kterých píšu v románu. Sen, jenž se jako jeden z mála naplnil. Možná to byl dokonce zázrak. Myslím, že jsem vedoucímu tehdejší sportovní redakce Jiřímu Pechrovi, který mě zaměstnal – a už bohužel nežije – dostatečně nepoděkoval, což mě mrzí... Hned jsem se taky přihlásil k dálkovému studiu žurnalistiky na Karlově univerzitě, kterou jsem při normální práci, někdy v potu tváře, vystudoval a později si udělal i doktorát filozofie.“

Psal jste ale i poezii. Jen tak pro sebe do šuplíku, nebo byla také publikována?

„To nestojí ani za řeč. Básničky jsem psal během střední školy, právě abych se odreagoval od mechaniky, technologie a dalších předmětů, z nichž jsem byl nešťastný. Asi dvě nebo tři mi uveřejnili v novinách.“

Kdy jste se rozhodl, že začnete psát knihy se sportovní tematikou? Kdo, případně co vás motivovalo?

„Po Svobodném slovu jsem dělal dvacet let redaktora a po listopadu ´89 šéfredaktora sportovního časopisu Stadión. V tu dobu jsem začal číst sportovní knížky od Oty Pavla. Fascinovaly mě. Řekl jsem si, že to taky zkusím, i když třeba nebudu tak dobrý jako on. Věnoval jsem se ale převážně monografiím a literatuře faktu, beletrii píšu až v posledních letech.“

Některé z knih Milana Macha.

Hledal jste svůj novinářský vzor, nebo si na idoly nepotrpíte?

„Opravdu si na idoly ani na autority nepotrpím... Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsem denně v tramvaji cestou na průmyslovku četl sportovní stránku Mladé fronty, kde mě děsně bavily články o fotbale od Jaroslava Šálka. Doslova jsem je hltal. A představte si, že netrvalo dlouho, a byl jsem jeho kolegou, byť každý jsme působili v jiné redakci! A v devadesátých letech jsme spolu dokonce seděli v jedné kanceláři v Mladé frontě Dnes... Už taky nežije. Jardo, díky!“

A Messi, o kterém jste napsal knihu „Messi – fotbalový poklad“, váš obdiv má?

„Samozřejmě, velký obdiv. Je to fotbalový génius. Pelé, Maradona, Cruyff, Beckenbauer, Platini, Cristiano Ronaldo a Messi. Bicana v jeho vrcholné éře jsem na vlastní oči hrát neviděl, ale byl prý fantastický. Jednou, je to už hodně dávno, jsem nastoupil za novinářskou jedenáctku v exhibičním utkání proti staré gardě, za kterou Pepi Bican hrál. Byl to už starší pán, ale v noze to měl pořád.“

Myslíte si, že jsou fotbaloví reprezentanti „rozmazlení“? Nebo to podle vás „jen“nemají lehké?

„Podle mě jsou stejní nebo hodně podobní hokejistům, basketbalistům, házenkářům a dalším vrcholovým sportovcům i z individuálních odvětví. Nepamatuju se, že by některý fotbalista odmítl reprezentovat Českou republiku; na rozdíl třeba od jiných sportovců. Vrcholoví fotbalisté to rozhodně nemají lehké, z těch tisícovek adeptů se jich do reprezentace prodere jen maličký zlomek. Je to vykoupeno nejen jejich talentem, ale především tvrdou prací. Čím dál víc fotbalistů trpí zraněním ne ze soubojů se soupeřem, ale prostě z únavy, z přetažení. To je dokazatelný fakt.

Samozřejmě fotbalisté jsou u nás lépe placeni než třeba pozemní hokejisté nebo ragbisté – souvisí to s mírou popularity jednotlivých sportů v té které zemi. Třeba na Novém Zélandu je tomu jinak. Je to strašně široké téma, museli bychom se bavit i o ekonomických podmínkách v jednotlivých zemích. Jinou otázkou je, že jsou špičkoví sportovci obecně nesmyslně přepláceni; v západním světě, ale třeba i v Rusku, několikanásobně víc než u nás. Je to dáno sílou reklamního a televizního průmyslu, a to sportovci neovlivní.“

Věříte, že se naši fotbaloví reprezentanti letos konečně probojují na mistrovství světa?

„Rád v to budu doufat, ale celou měsíční výplatu bych na to nevsadil. Mají před sebou velice náročnou baráž a moc bude záležet na tom, jestli se dlouhodobě zranění hráči, kteří na podzim trenéru Šilhavému scházeli, dají včas do pořádku. Čeká je zápas se Švédskem na jeho hřišti, a to bude hodně těžké. Kdyby se jim podařilo vyhrát, narazí ve finále baráže na vítěze duelu Rusko – Polsko, opět venku. V obou případech vidím šance tak 40:60 procent v náš neprospěch. Rád se budu mýlit, postup na mistrovství by mě hrozně potěšil.“

Když jste psal „Kopačky a zlatokopky“, hned jste děj zamýšlel jako fotbalový erotikon, jak uvádíte z podtitulu?

„Ano. Chtěl jsem si vyzkoušet, co všechno papír unese, ale nepřekročit přitom určitou mez. Erotika do našeho života patří, není to nic nepřirozeného. Pravda, psal jsem o ní poměrně otevřeně, a ne každému to musí vyhovovat. Ale v knize jsem chtěl především ukázat nejen život fotbalistů a trenérů, když nejsou zrovna na hřišti, ale i jejich manželek. V novém románu ‚Pohřeb bez nebožtíka‘ jsem tak daleko nezašel, nepovažoval jsem to za funkční. Recenzentka Alena Slezáková napsala na iDnes: V erotických scénách, kterých není málo, nepodlehl Macho pokušení jít do zbytečných detailů a popsal je s vkusem.“

Milan Macho obdržel Cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu.

Kterých řekněme pět ze svých sportovních publikací byste zařadil mezi top?

„Necítím se být kompetentní, abych to hodnotil. Každou svou knihu nenávidím, když ji dopisuju a honím termín odevzdání, a naopak miluju a hladím ji, když ji držím hotovou v ruce. Hodně si cením právě té poslední, která teď vyšla. Podle prodejnosti byly nejúspěšnější „Fotbal – historie od počátku do současnosti‘, ‚Sparta – Slavia, rivalové navěky‘, ‚Zlatá kniha fotbalu‘ a ‚Messi – fotbalový poklad‘. Nejvíc se ovšem prodával titul ‚Václav Ježek: Trénoval jsem mistry‘, ale ta kniha vyšla ještě před listopadem ´89, kdy lidé prahli po dobrém čtení, protože ho bylo málo. Myslím, že měla prvotní náklad 40 tisíc výtisků a ještě se dělal dotisk. To je v dnešní době, kdy se regály prohýbají pod kvalitním čtivem, nemyslitelné, tím spíš, že jsou knihy čím dál dražší.“

Zažil jste někdy třeba při autogramiádě tzv. „ovace ve stoje“?

„To by bylo přehnané tvrdit. Ale zažil jsem při autogramiádě právě knihy o trenéru Ježkovi před knihkupectvím v pražské Celetné ulici frontu dlouhou mnoho desítek metrů. Vím ale, že to bylo především kvůli osobě Václava Ježka. Hezké vzpomínky mám taky na autogramiádu knihy o Spartě a Slavii. Pokřtilo ji několik bývalých hráčů obou klubů v čele s Ivanem Haškem, Stanislavem Vlčkem, Jozefem Jarabinským a tenistou Janem Kodešem. Každý řekl pár slov na mou adresu. Honza Kodeš vzpomínal, jak jsem se při rozhovoru po nějakém zápase pitval v jeho hře velice dotěrnými otázkami, Ivan Hašek přiznal, že jsem mu pomohl výtkou, jak se po každém souboji válí na trávníku... Potěšila mě i účast světově proslulého kameramana Miroslava Ondříčka. Ten si ode mne nechal podepsat nejen svou knihu, ale také mě požádal, abych přidal autogram i na knihu, kterou pak poslal do Ameriky Miloši Formanovi.“

S kameramanem Miroslavem Ondříčkem na křtu knihy Sparta – Slavia, rivalové navěky.

Znáte i své kritiky, nebo máte jen kladné ohlasy jak na knížky, tak na blogy, které publikujete na iDnes.cz?

„Sociálních sítí nevyužívám, vidím v nich víc negativ než pozitiv. Vím, že se tím připravuju o prostor, v němž bych mohl dělat svým knihám píárko, ale nemám potřebu se někde producírovat a odhalovat své soukromí. Tudíž o žádných negativních kritikách nevím. Ovšem blogy na iDnes, to je něco jiného. Tam jdu s každým svým komentářem k aktuálním problémům fotbalu s kůží na trh. Fotbalu u nás přece rozumí ‚už i kojenci‘ a v diskusi pod články se můžou názory různit.“

Když už máte všeho nad hlavu, čím si „čistíte mozek“?

„V současné covidové době je to svízelné. S kamarády jsme pravidelně navštěvovali divadla, ale to teď vynecháváme. Jsem už léta na volné noze, bydlíme kus za Prahou, jsme tam tak trochu ve vyhnanství, protože se obáváme nákazy, i když jsme očkovaní. Chodíme s manželkou na procházky, stále stejnými cestami mezi stejnými baráky, je to nuda. Naštěstí je v televizi víc fotbalu, než jeden člověk může strávit. Přednost dávám anglické Premier League. Před spaním si v posteli čtu. A rád spím. Až bude tepleji, chceme zase hrát golf, rád bych aspoň dvakrát týdně.“

Na co se v nejbližší době těšíte, co plánujete dál?

„Těším se, až zase začne fotbalová liga a evropské poháry. Jsem taky v očekávání přenosů ze zimní olympiády, ale obávám se, že českým sportovcům žádnou velkou žeň medailí nepřinese. Ten náš sport nějak stagnuje. V létě se těším na Šumavu, kterou jsem si v posledních letech oblíbil. Do té doby ale musím mít odevzdaný rukopis knihy o rivalitě Sparty a Slavie, takže budu i pracovat. A na podzim už snad zase vyrazíme do divadla.“