Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Michaela Bartoňová „Jako někdo rád zpívá, tak já, abych udržela balanc sama v sobě, maluju.“
archiv Michaely Bartoňové
Inspirace / Osobnost týdne

Michaela Bartoňová „Jako někdo rád zpívá, tak já, abych udržela balanc sama v sobě, maluju.“

datum: 24. 6. 2020 0:05 autor: Eva Zelinková
Díky knížce „Mysli si křepelčí vajíčko“ jsme se seznámili s její autorkou Michaelou Bartoňovou, která ovšem tvrdí, že víc než spisovatelkou je malířkou, loutkářkou a loutkoherečkou. Zároveň je ale i velký snílek a fantasta, jenž „hraje“ každou roli ve svém životě naplno, čímž lidi inspiruje. No a k tomu používá například i svou novou knížku vzpomínek, intuitivní malbu a také loutky. I o tom je tento rozhovor.

Abyste se mohla vydat do světa loutek a mezi loutkoherce, vystudovala jste loutkářství, nebo to bylo víc zamotané?

„Byla to docela kostrbatá cesta. Chtěla jsem být malířkou už od šesti let a taky jsem od té doby malovala a kreslila. Na vysokou – na UMPRUM – jsem dělala zkoušky osmkrát. A dokonce jsem pak jednou byla druhá v ilustraci. Brali tři, ale já mezi nimi nebyla. Žila jsem v socialismu a tehdy někdy rodiče za nedostatečnou loajalitu ke komunistům trestali i skrze děti. Žádná umělecká škola! Tak jsem se učila sama v knihovně Umprum Muzea, kam jsem chodila za knihovnickou školu. Z dámských záchodků tam byl krásný pohled na židovský hřbitov a knihovna voněla starým papírem – a bylo tam plno nádherných knih. Láska ke knihám mi zůstala…“

Co vás ovlivnilo, že u vás zvítězilo výtvarnictví?

„Malovat jsem prostě musela. Jako někdo rád zpívá, tak já, abych udržela balanc sama v sobě, maluju. Malovala jsem si pro radost a učila se od kamarádů výtvarníků. Taky jsem si od nich kupovala barvy a pracovala na jejich tiskařských lisech, což bylo pro většinu normálních lidí zakázané. Taky jsem trochu řezala do lipového dřeva. První lekce řezbářství jsem měla už od svého dědečka truhláře, který mi koupil první řezbářská dláta. Dětství a prázdniny u dědy a babičky na Moravě mě formovaly víc než život v Praze. To si ovšem uvědomuju až dnes. A asi i proto je moje první knížka vydaná loni na podzim Mysli si křepelčí vajíčko hlavně o mých vzpomínkách na svět na venkově, na svět, který malé dítě dokáže pojmout. Pole a louky, lesy a rybníky, kočky a králíci a vlídnost dědečka – řemeslníka.

Když mi bylo přes dvacet a zajímala mne malba a surrealismus, potkala jsem jednoho řezbáře z Žatce – a začali jsme spolu chodit. Já dělala návrhy originálních loutek a on je vyřezával. Malování mě nikdy neopustilo, vyzkoušela jsem množství technik, podle toho, co bylo kdy v dosahu. Tvořit prostě musím, i když nemám štětce a barvy. V Austrálii, kde jsem čtyřikrát krátkou dobu žila, jsem například vytvářela z vyplaveného dříví objekty a kombinovala je se starými látkami, s mušlemi, se zátkami od piva… Některé jsem nazvala Australskými rybami. Nebo jsme se synem kreslili nohama do písku a obrazy jsme dlouho pozorovali, jak je vlny smývají, když přichází příliv.

Nemám vystudovanou uměleckou školu, ale žurnalistiku a k umění přistupuji intuitivně. Když jsem se naučila řemeslo, mohla jsem vždycky jít svou cestou nikým neovlivněna. To se týká i loutek. Třeba design loutek jsem se naučila tím, že jsem studovala současné loutkové trendy v Evropě a navázala na české tradice. Vždycky jsem přitom ctila řemeslo a estetickou hodnotu loutek. Kdysi v televizi se pan Milan Knížák vyjádřil o našich loutkách, že jsou příliš expresivní. Ano, jsou expresivní, protože chci, aby loutka dokázala mluvit i sama za sebe. Aby divákovi napovídala už tím, jaká je, jaké má barvy a jaké emoce vzbuzuje. Ráda pracuju s divákovými asociacemi. Proto také první představení našeho divadla Tineola, které jsem založila, byla loutková hra Vůz se senem inspirovaná obrazy Hieronyma Bosche. Na moje dílo z výstavy Stvoření loutky v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí se můžete podívat na youtube. 

Mohla byste nám vysvětlit, o čem je intuitivní malba, kterou nabízíte veřejnosti konkrétně na svých stránkách

„Intuitivní malba vychází z mého přístupu k umění. Myslet je jedna věc, ale vnímat všemi smysly a cítit, to je u mne hodně důležité. Tři roky jsem vedla dílny pro děti a dospělé pod heslem Uvidět a tvořit v Praze na Smíchově v ateliéru Archa Anima. Protože hodně cestuju po Evropě a hraju divadlo, nakonec z toho zůstal jen jeden nepravidelný workshop Intuitivní malby. V něm pomáhám lidem, kteří mají chuť malovat a chvíli nepřemýšlet navyklým způsobem. Obvykle vyprávím příběh, který je pro malou skupinu lidí inspirací pro malbu na plátno akrylem. A protože pracujeme i intuicí, emocemi a vlastní představivostí, není vůbec třeba mít jakékoliv klasické výtvarné vzdělání.

Mám metody, jak uvolnit ostych, který většina lidí pociťuje před bílým plátnem a vedu starší děti a dospělé. Jde o celodenní workshop a já dopředu vím, že malé děti tuhle soustředěnou práci 6 až 8 hodin nevydrží. Ale je to radostná práce s menšími dramatickými momenty, které se ovšem odehrávají uvnitř – je to diskuze s vaším vnitřním hlasem. To přeci každý známe, jak sami se sebou mluvíme. A tady jde o hru, která nás vede k tomu, abychom tomu vnitřnímu hlasu naslouchali. Nakonec si všichni odnášejí domů barevné plátno a plno zážitků z tvorby a z rozhovorů, které k tomu patří. Je to vlastně i zážitkový workshop.“

Je intuitivní malba jakousi terapií i pro vás?

„Ano, je. Když jsem na dně, maluju velká plátna. Abych nemyslela na starosti, abych se vymanila z obav, co nás čeká. Poslední dobou maluju zas tyhle velký plátna víc… Proč asi?“

Vy jste se prosadila i s vlastním projektem – originální živou malbou v divadle. Nastíníte nám, oč jde?

„V roce 2012 se objevila na iPadu nová poznámková a výtvarná aplikace Paper 53. Je to nádherná, opět intuitivní aplikace, kterou dokáže ovládat už dvouleté dítě, protože nemusí nic číst. Všechno vidí. Klikne na štětec na žlutou barvu a čmárá prstem po iPadu. Tak jsem si s tím hrála asi půl roku a pak jsem se rozhodla, že to zakomponuju do našich nových divadelních her. A tak začaly vznikat hry, které jsou křižovatkou žánrů. Mísí se živá malba na scéně se stínohrou, loutkohercem a hudbou. Poslední představení Jak spolu stromy mluví mělo premiéru v listopadu 2019 v Berlíně.“

 Můžete naše čtenáře do některého z divadel v Česku pozvat?

„Nejbližší představení bude v kostele v obci Skřivaň 27. 6. 2020. Ten samý den bude i vernisáž výstavy mých prací a taky tam budu mít některé ilustrace z knížky Mysli si křepelčí vajíčko, které vydalo nakladatelství Kazda. Je tam naplánován program pro rodiny od rána, kdy bude loutkové představení O Pejskovi a kočičce, jak myli podlahu. A pak ukončíme večer představením Jak spolu stromy mluví.

V Praze bude možné toto představení vidět 13. 8. v 15 a 18 hodin v novém prostoru studia ALTA v Invalidovně. Budeme moc rádi, pokud diváci přijdou, měli jsme teď, jako všichni větší přestávku a tak se těšíme, že to doženeme a setkáme se s vámi. V Altě i ve Skřivani si budeme také povídat o stromech a o lesích a o tom, jak je úžasný svět pod povrchem lesa, jaké role mají houby a jak mateřský strom dokáže udržovat v lese rovnováhu. Teda pokud mu to člověk nepřekazí nevhodnými zásahy. A také na 1. 8. připravuju ještě jednu výstavu v neobvyklém, ale velice působivém prostoru – v Huti Jakub v Tasicích, přičemž sklárna Tasice je národní kulturní památka České republiky. Jedná se o jedinečný soubor historických budov industriálního charakteru, který je přístupný jako výjimečně zachovalý sklářský skanzen.“

A co loutkářství? To vás „jen tak potkalo“?

„Ano, ano… a zaujalo mne. Nemohla jsem se živit uměním, pracovala jsem v propagaci různých firem. Tak jsme začali s Antonínem Müllerem vytvářet loutky pro sběratele v zahraničí, pro české emigranty, pro milovníky řemesla. Vytvořili jsme osobitý originální styl – celořezané, dřevěné sošné loutky s ostrými hranami, asymetrickými tvářemi… Hned po revoluci se otevřela možnost naše celkem unikátní loutky vytvářet pro některá divadla v Německu, se kterými jsem navázala kontakt. Tak jsem si přičichla k loutkoherectví a zatoužila být víc mezi lidmi, opustit svůj ateliér, kde jsem byla hlavně sama.

S vlastními loutkami jsem začala také hrát. Založila jsem divadlo Tineola v roce 1997. Během více než dvacetileté existence uvedlo divadlo 12 originálních her, na nichž se podílely mezinárodní týmy. A já byla iniciátorem, tvůrcem a autorem, nebo spoluautorem všech našich představení. V prvních deseti letech to byly loutkové hry s řezanými dřevěnými loutkami, jak už jsem uvedla např. Vůz se senem inspirovaný obrazy Hieronyma Boscha. Další produkce byla Morgenstern a večernice podle Šibeničních písní od ChrisLana Morgensterna. Následovala Étaín – z keltských mýtů a Kolem světa v čajové konvici podle nonsensového příběhu Edwarda Leara. Od roku 2013 pak hrajeme Kresbu v pohybu – o zvířatech a lidech pro dospělé a variantu pro děti v roce 2014 – Vejce, opice a žirafice. Poslední hra, kde se setkává stínohra, živá kresba a komponovaná hudba je Jak spolu stromy mluví.“

Co momentálně plánujete ať v profesi, nebo v soukromí?

„Chci celé léto přednášet o stromech, o posledních vědeckých objevech dětem, rodičům. Chci s nimi vést diskuze, probouzet ty, kteří jsou neprobuzení. Nebo ty, kteří strkají hlavu do písku. Není nic důležitějšího než příroda. My jsme její součástí, ona není to, co nás ohrožuje. Musíme jednat.“

 Vyrůstají s loutkami i vaše tři vnoučata?

„Samozřejmě, mají ode mne své vlastní divadýlko s miniaturním pejskem a kočičkou a znají všechny naše hry. Ovládají perfektně moje aplikace na i Padu a zajímají se – každý svým způsobem – o moje různé profese. Nejstarší se právě zajímá o masky, které si vyrábí pro Cosplay. Prostřední maluje a chce hrát divadlo, letos mne překvapila, protože chce zkusit cirkusový tábor. Nejmladší kluk je mazlíček a je pro mne velkou inspirací. Pro něj vymýšlím příběhy a hry, které donekonečna opakujeme a rozvíjíme. Pro něj mám také rozpracovanou novou knížku, ke které se nemůžu pro všechno ostatní dostat, abych ji uvedla do finální podoby. Jmenuje se Houpačka.“

Vraťme se ještě ke knížce vašich vzpomínek z dětství, „Mysli na křepelčí vajíčko“ kterou jste si sama i ilustrovala. Co pro vás znamená?

„Protože často trávím týdny v Německu, kde hrajeme v divadlech, mám tam takový zvláštní ne zcela vyplněný čas. Doma má člověk hodně povinností, a pokud je nemá, tak si je vymyslí… Tam však mám tak nějak víc času. Před dvěma lety mi zemřel táta a já se ponořila do vzpomínání. Pro něj jsem už namalovala knížku jeho života k 90. narozeninám. Ale ta je jen v jednom vydání. A já si v Berlíně začala ponořená do hudby hrát s akvarely. Barvy se rozpíjí a mísí a usychají v určitém tvaru. No a já z těch skvrn začala vytvářet obrázky. Ony se tak stávají mými vzpomínkami na mé útlé dětství.

První vzpomínky, co máme – dědova velká upracovaná ruka, vůně pilin, stín v zahradě, která byla lemovaná ze všech stran vinohradem. Světlo a stín. Skvrny od slunce mezi listím ořešáku na dvorku a slepice. Stará plechová vana plná vody, ve které jsme se koupali a dědečkovo tílko, které bylo naší pirátskou vlajkou. A hodně jsme si hráli. Bylo nás tam každé léto pět sestřenic a jeden bratranec v rodině podobného věku. Taky jsme si společně hráli hru mysli si…Třeba mysli si křepelčí vajíčko. A vžívali jsme se do zvířat a do věcí. A cítili silně stromy. Lezli jsme na všechny stromy v zahradě a sbírali třešně a meruňky a kdoule a moruše… Bylo to moc krásné a přirozené. Mám z toho takový nostalgický pocit. Jak to uniká. Samozřejmě není divu – stárnu. Ale v dnešní situaci mi trochu trne, když vidím krásný rybník nebo jezero. Bude tady ještě za 10 let pro moje vnoučata? Bude tu ještě příští rok, když je tak sucho a příroda plná chemie? A politici vyhlašují nesmyslná opatření plná betonu… Mám obavy, co bude dál, jestli dokážeme zabrzdit.“

Čím odpočíváte, když už máte všeho nad hlavu?

„Poslouchám hudbu a sním. Nebo si představuju nový projekt, nový obraz. Maluju. Pracuju, starám se o zahradu na chatě a o své kytky na balkóně. Všechno je důležité. Čtu. Mluvím s přáteli. Nedívám se na televizi. Už léta ji ani nemám. Jsem se svými dětmi a vnoučaty a hrajeme si mysli si křepelčí vajíčko.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Táňa Havlíčková: „Náš vlastní styl vychází z toho, kým jsme, co cítíme uvnitř sebe.“

Táňa Havlíčková: „Náš vlastní styl vychází z toho, kým jsme, co cítíme uvnitř sebe.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 25. 11. 2020 0:05

Tak trochu jiná, nekonvenční módní návrhářka a designérka Táňa Havlíčková byla před třemi lety…

Alexander Goldscheider: „Můj život je protkán tolika náhodami, že musí být snad někde, někým, něčím cílené.“

Alexander Goldscheider: „Můj život je protkán tolika náhodami, že musí být snad někde, někým, něčím cílené.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 18. 11. 2020 0:05

Na publicistu, hudebního skladatele a producenta, kritika, diskžokeje a majitele počítačové a…

Romana Nová: „První hořické trubičky se začaly vyrábět v období napoleonských válek.“

Romana Nová: „První hořické trubičky se začaly vyrábět v období napoleonských válek.“

Autor: Hana Králová, Datum: 11. 11. 2020 0:05

Bratr Romany se stal knězem, a tak převzala štafetu výroby Hořických trubiček právě ona.

Sigmund Freud (†83): Lékař, který změnil psychiatrii

Sigmund Freud (†83): Lékař, který změnil psychiatrii

Autor: Anna Vágnerová, Datum: 28. 10. 2020 0:05

Podle matky byl její „Sigi“ předurčen k slávě a úspěchu. Narodil se totiž s neprotrženou plodovou…

Alfred Nobel (†63): Měl výčitky, že vynalezl smrtící dynamit

Alfred Nobel (†63): Měl výčitky, že vynalezl smrtící dynamit

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 21. 10. 2020 0:05

V roce 1888 si překvapený vynálezce dynamitu v novinách přečetl svůj vlastní nekrolog s názvem…

Elizabeth Blackwell (89): První americká žena-lékařka

Elizabeth Blackwell (89): První americká žena-lékařka

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 14. 10. 2020 0:05

Všechny významnější lékařské fakulty ji odmítly přijmout ke studiu. Několikrát si musela…

Shirley Temple-Black (†85): Nejmladší držitelka Oscara i velvyslankyně v Praze

Shirley Temple-Black (†85): Nejmladší držitelka Oscara i velvyslankyně v Praze

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 7. 10. 2020 0:05

Jako kdyby tato pozoruhodná žena prožila dva životy. Stihla totiž dvě naprosto odlišné kariéry –…

Yvette Tulip Hlaváčová: „Rodinný život je moje terapie.“

Yvette Tulip Hlaváčová: „Rodinný život je moje terapie.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 30. 9. 2020 0:05

„Je to už čtrnáct let – a pořád mi La Manche vhání slzy do očí. Asi proto, že jsem si tam…

Tip šéfredaktorky

Příběh Ivany (48): Podivný sen, který se splnil

8. 11. 2020 0:05 autor podle příběhu Ivany H. napsala Alžběta Morávková