Čas jen pro mě

Podtitul knihy Noci mojí smrti je Příběh ženy, která mistrovsky uspěchala svůj život. Je o ženě, které víc myslela na ostatní než na sebe. Jaké to je stát tváří v tvář smrti?

„Jaké? Já ji nepoznala. Netušila jsem, kdo je ta černá postava u mé postele, ani proč mi dá ráno tak velkou práci najít své tělo i svoji mysl, proč mi trvá tak dlouho poskládat se zpět. Tehdy jsem neměla sílu přemýšlet, koho nebo co vidím, co se mi děje, ani jak se cítím. Prostě to tady bylo. A jediné, na co jsem se kromě velkých bolestí soustředila, bylo, jestli jsem tady i já.“

Popisujete sugestivně své niterné emoce a čtenáře tak i proti jeho vůli vtahujete do příběhu, který se odehrává na tenké hranici mezi životem a smrtí. Zdálo se mi ale, že pozadí vašeho příběhu zůstalo skryté. Myslím tím příčiny vašeho zdravotního kolapsu. Co jste dělala špatně?

„Celé roky jsem nevnímala sama sebe. Snažila jsem se, aby všichni ostatní byli šťastní a spokojení, aby moje děti měly všechno, co potřebují, aby rodina fungovala... Ale jela jsem přes závit.“

Nevím, co si pod tím představit.

„Ignorovala jsem svoje tělo, které takový nápor nemohlo zvládnout. Nestarala jsem se, co potřebuju já. A hlavně, co bych chtěla! A v tom kvaltu jsem si toho rozporu vůbec nevšimla.

Doufala jsem, že když splním ostatním všechno, co po mně chtějí, budu hodná a oblíbená holka, budu konečně taky šťastná a spokojená.

Hledala jsem svoje štěstí venku, honila se za ním jak divá. A vůbec mě nenapadlo podívat se dovnitř, jak se ve svém životě cítím. A už vůbec by mě nenapadlo, že musím začít s tou změnou uvnitř mě. Že to štěstí leží někde tam.“

Marta se svou knihou. (zdroj: archiv Marty V.)

Pojďme se tím trochu probrat. Na začátku jste byla manželka a matka tří dětí. K tomu jste ještě pracovala. Mezi řádky čtenář pochopí, že jste rozvedená. Začaly problémy tam? Měla jste pocit, že jste jako manželka selhala?

„Selhání jsem tam nevnímala. Snažila jsem se, co jsem mohla, aby nám to fungovalo. Ale i přesto jsem uvnitř šťastná nebyla. Po letech mi došlo, že i když se budu snažit víc a víc, lepší to nebude. A vnímala jsem, že mám dvě možnosti. Buď to vydržet a prožít dalších 50 let takhle, šedivě. Nebo to zkusit jinak. A pak uvidím, buď to vyjde, nebo ne.“

Nebála jste se toho zásadního kroku?

„Většina lidí mě samozřejmě strašila. ‚Vždyť ti nic nechybí. Představ si, jak hrozně těžké to bude sama se třemi dětmi!‘ Ale já si chtěla tu šanci dát. Nechtěla jsem se v 90 letech na smrtelné posteli podívat zpátky a litovat, že jsem to tehdy nezkusila.

Věděla jsem, že mé rozhodnutí mým dětem i tehdejšímu manželovi ublíží. Nicméně ta úleva a pocit, že jsem se postavila sama za sebe a svůj život, možná vlastně vůbec poprvé, byly a jsou krásné. Teď to bude znít blbě, ale jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala. Že jsem si tu šanci dala.“

Kdy se vlastně váš život najednou proměnil a vy jste tak nějak zapomněla myslet na sebe? Přišlo to postupně?

„Nemyslím, že se proměnil a já začala zapomínat. Mám pocit, že hodně žen tak žije. Starají se o ostatní, a zapomínají na sebe. Můj život se proměnil teď. Když jsem si začala vzpomínat, kdo je pro mě nejdůležitější.“

Závažná onemocnění se neobjeví ze dne na den. Jak se stane, že jeden den strávíte s přáteli na lyžích a druhý už ležíte v nemocnici s akutní leukémií a krevní sepsí? To jste neměla předtím žádné problémy, nebo jste je přehlížela a podceňovala?

„Lékaři přirovnávají leukémii k výbuchu. Ta akutní umí přijít opravdu hodně rychle. Kdybych si tehdy nezavolala sanitku, našli by mě další den mrtvou, řekli mi později doktoři.“

A pak jste najednou zůstala ležet v nemocnici. Kolik měsíců jste se s nemocí prala?

„Já se s ní neprala, na to jsem neměla vůbec sílu! Já jsem čekala, až odejde, a soustředila jsem se jenom na to, abych šetřila energii na léčbu.“

Jak?

„Zakázala jsem všem, aby mi posílali smutné zprávy nebo ubrečené smajlíky. Pouštěla jsem k sobě jen podporující smsky typu ‚doktor říkal, že to přežiješ‘ nebo ‚znám jednoho, co to přežil‘. To ohromně pomáhalo.“

Je pravda, že jste nechtěla znát přesnou diagnózu a že ji neznali ani vaší blízcí?

„Nevěděli jsme, jak se ta diagnóza přesně jmenuje, abychom nemohli googlit a pak se bát.

Jediná informace, kterou jsem chtěla vědět, bylo to, jestli už tenhle typ leukémie někdo přežil.

Jakmile mi lékařka kývla, že ano, dál jsem nevnímala. Pokud to někdo přežil, znamená to, že je to v lidských silách a že já to můžu zvládnout taky.“

Vraťme se ale k tomu, jak dlouho jste se léčila.

„Vím, já jsem trochu odbočila. Byla jsem pět týdnů v nemocnici a potom jsem půl roku docházela – tedy rodiče mě vozili – na kapačky z domova. Na výběr byla chemoterapie nebo biologická léčba, jenže chemoterapie tehdy zrovna došla, tak mi dali biologickou. ‚Bio‘ si pod tím ale určitě nepředstavujte.“

Přiznáváte, že jste byla v situaci, kdy jste přijala vlastní smrt…

„Ano. V jednom okamžiku jsem cítila, že mi došly všechny síly, a věděla, že to je konec. Neměla jsem ani sílu bojovat. Ani chtít nebo věřit! Prostě nic. Jen jsem ležela a sledovala, kolik nádechů a výdechů ještě zvládnu, než to tělo vzdá úplně. Protože hlava už to vzdala. Tipovala jsem tři až pět.“

Jak na to teď s odstupem vzpomínáte?

„Dlouho to pro mě byla velmi temná vzpomínka. To vědomí, že jsem to vzdala. Že jsem si ani nevzpomněla na své děti nebo rodiče. Ale teď vím, že jsem to tehdy jinak nedokázala.“

Vyrostla jste v Praze, teď žijete v Jablonci nad Nisou. Co vás vedlo k tomu přestěhovat se?

„Bývalý manžel odsud pocházel, proto jsme se rozhodli zkusit žít tady. A už tu jsem 16 let.“

Z vaší knihy jasně vyplývá, jak moc vám a vašim synům v té hrozné době pomohli rodiče, bratr i další příbuzní, zaznamenala jsem druhou babičku, zřejmě tchyni. Ve vašem příběhu mi chybí otec vašich synů nebo je tam zmiňován pouze okrajově.

„Kluci jsou se svým tátou pravidelně jednou za čtrnáct dní na víkend. A protože se o ně po celou dobu, kdy jsem byla nemocná, starali mí rodiče, byla jsem s bývalým manželem v kontaktu opravdu minimálně.“

Nedá mi to, abych se nezeptala, proč nepoužíváte své příjmení? Na vaší knize je jenom Marta V.

„Původně jsem chtěla jenom Marta, ale nakladatel protestoval. Mám příjmení po bývalém muži. Je mých dětí, proto ho mám dál i já. Ale nemám pocit, že by teď bylo opravdu moje. Druhý důvod je ten, že žijeme na menším městě. Nechtěla jsem, aby se synové cítili nepříjemně z pozornosti, kterou kniha přitahuje, aby si je lidé s knihou spojovali. Myslím, že jsem jim za poslední roky naložila už dost.“

Knihu Marty V. Noci mojí smrti si můžete koupit u svého knihkupce nebo objednat na www.marta-v.cz. Tam je prvních 20 stran ke stažení zdarma. Na tomto webu mj. najdete také recenze knihy i Martin blog.