Čas jen pro mě

„Vlastně žiji na druhé straně Atlantiku, tak daleko od rodné země. A i to, že v rodině komunikujeme převážně anglicky, je pořád tak trochu absurdní. Po Tachově se mi samozřejmě zasteskne, obzvláště když vidím třeba staré fotografie z let, kdy jsem absolutně netušila, že se jednou ocitnu na druhé straně naší planety. Před lety, když byla dcera na základní škole, bylo jednodušší odletět během roku i dvakrát do roka zase do Čech. Jenže nyní je to již méně často a vloni jsme museli kvůli mému zdravotnímu stavu a práci návštěvu dokonce vynechat. Letos k nám ovšem přiletí moji rodiče. Na to se už moc těšíme.“

Vraťme se ještě k tomu, zda bylo tehdy vaše rozhodnutí odletět do Kanady spíš o odvaze nebo šlo o promyšlený krok?

„Když jsem v roce 1998 seděla tehdy ještě v Komerční bance v Tachově, přišel silný impuls odejít do Prahy studovat anglický jazyk a také psychologii. Po neúspěšných přijímacích zkouškách na vysokou školu jsem ale odletěla do Toronta studovat jazyk tam. Byl to plán B. Mé rozhodnutí bylo velmi spontánní a vedené silnou intuicí. Když se na to ale zpětně koukám, bylo to opravdu velmi odvážné a možná v tom sehrála roli i naivita. Neumím to dobře popsat, ale připadala jsem si, že mě ‚něco‘ vede a já ‚tomu‘ naslouchala. Ještě, že nikdy dopředu nevíme, do čeho jdeme. Tahle cesta nebyla vůbec jednoduchá, musela jsem projít opravdu hodně náročnou vnitřní proměnou. Ale nelituji toho.“

Jak se vám daří nyní a jste stále s manželem a dcerou v Torontu?

„Ano, žijeme stále na stejném místě, v podstatě ve středu tohoto velkoměsta. Toronto se ale za těch dvacet let, co jsme tu, výrazně změnilo. Je čím dál rušnější a musím říci, že mě to trochu láká někam do většího klidu. Neumím si ale představit, že bych Toronto opustila. Časem se ale možná přeci přesuneme do klidnější oblasti. Nejvíce mi totiž chybí příroda. Miluji lesy a zeleň. Vyrůstala jsem jimi obklopená. Proto, když přiletíme do Čech, nemohu se dočkat, jak se budu kochat pohledem na lesy kolem Tachova. Také mi tu schází evropská historie, hrady a zámky, které od dětství miluji.“

Dcera se pomamila?

„Uvidíme. Má velký talent na kreslení. Má opravdu šikovné ruce. Před časem byla třeba zamilovaná do jedné činnosti, kdy na malém držáčku Rainbow Loom vyráběla z gumiček figurky i různá zvířátka, včetně draků. Tenhle vynález byl tady v Kanadě a Spojených státech velký hit a já ji moc obdivovala, jakou má trpělivost a schopnost pracovat s tím háčkem a gumičkami, že to pak celé dokáže splést dohromady. Pamatuji si, jak pro mě vyrobila čínského draka, který byl přes metr dlouhý.“

Na čem pracujete ve svém oboru nyní vy?

„Právě jsem dokončila velmi inovační módní projekt. Nápad se ve mně zrodil asi před čtyřmi lety a jeho produkce trvala rok a půl. V podstatě jsem propojila dohromady několik prvků, které vytvořily něco, co nikdo ještě nikdy takto nepojal. Show se jmenovala Fashion Shoot Extravaganza a ještě nyní, pár týdnů po akci, stále přicházejí další pozitivní ohlasy.

Moc mě potěšilo, když jsem četla reakce redaktorky časopisu Beyond Fashion Magazine tady v Torontu, která napsala, že: ‚Nikdo nevěděl, co očekávat od Fashion Shoot Extravaganzy, nového projektu, za nímž stojí Marie Copps z COPPS Productions Ltd., ale po jeho zhlédnutí vše předčilo nejvyšší očekávání. Marie Copps a její tým úspěšně provedli jednu z nejpůsobivějších a fascinujících událostí na módní scéně, kterou Toronto kdy vidělo.‘ Jiná úspěšná blogerka zase napsala, že: ‚Fashion Shoot Extravaganza udělala z tradiční módní přehlídky to, co Cirque de Soleil udělal s tradičním cirkusem před mnoha lety. Marie Copps, kreativní ředitelka stojící za tímto večerem, otočila svět módy naruby nebo přesněji, poodtáhla oponu tak, abychom my, diváci, za ni mohli nahlédnout a viděli jsme, co se děje v zákulisí příprav kreativních módních story, které končí na stránkách módních časopisů.‘ Z toho jsem měla samozřejmě velkou radost.“

Jak si vlastně plníte své sny?

„Kromě již zmíněné Extravaganzy jsem si například také užila, když mě přizvali do jednoho prestižního projektu. Torontská PR agentura Strategic Objectives totiž každý rok oslovuje zhruba patnáct kanadských návrhářů, kteří mají za úkol vytvořit tzv. couture model z luxusního toaletního papíru. Jeho název je Cashmere. Toto spojení vzniklo na podporu osvěty rakoviny prsu v měsíci říjnu. Jednalo se již o patnáctý ročník. Potěšilo mě, že mě oslovili, protože asi od roku 2007, kdy jsem tento projekt zaznamenala, jsem si moc přála – snila jsem o tom – stát se jednou jeho součástí.

Celé modely i s pokrývkou hlavy jsem vyráběla pět set hodin. Bylo to opravdu velmi náročné a přiznám se, že jsem si i pobrečela. Měla jsem ruce pořezané, popálené a mnoho nocí jsem kvůli stresu nemohla spát. Když jsem pak modely odvážela k převzetí, řízla jsem se tak, že jsem je málem pokapala. Vůbec jsem si toho nevšimla, až na mě zavolal manžel: ‚Dávej pozor, teče ti krev po ruce.‘ Ještě, že si toho všiml. Neumím si představit, jak bych je opravovala. Protože jakmile to celé dáte dohromady, vracet se k některým krokům již nelze.“

Co vás při tak náročném pracovním maratonu obvykle postaví zpět na nohy?

„Pamatuji si, že jsem asi týden před koncem seděla v dílně a říkala si, že si potřebuji pustit nějaký film, aby mi to lépe utíkalo. Nevím proč, ale rozhodnutí padlo na český snímek ‚Jak utopit doktora Mráčka‘. Když jsem pak celý model dodělala, uvědomila jsem si jeden paradox. Vyrůstala jsem v socialistickém Československu, a jak si možná pamatujete, měli jsme s některými komoditami trochu problém. Například toaletní papír byl jednou z nich. Říkala jsem si, že kdyby mi někdo na konci osmdesátých let řekl, že v roce 2018 budu už jako kanadská návrhářka vyrábět šaty z luxusního toaletního papíru a u výroby si budu pouštět český film, tak bych se bývala dotyčného zeptala, co ‚požil‘ a pak hned na to, co je to ten luxusní toaletní papír. Když jsem o tom napsala na Facebook, moje sestra mi odepsala, že některé věci je docela legrační sledovat pozpátku. A měla pravdu, protože tohle by jeden opravdu nevymyslel.“

Máte i nějaké motto, které vám pomáhá překonávat složité situace?

„Moje maminka říkává, že ‚Všechno zlé, je pro něco dobré‘. V těžkých chvilkách si na tohle rčení pokaždé vzpomenu a pomyslím si, že se to dobré určitě brzy ukáže.“

Poradila byste nám, jaké modely by neměly v šatníku ženy chybět?

„Myslím, že by jeho součástí určitě měly být pěkné společenské šaty, sukně a kalhoty i pár vršků, jako například saka či bolerka v základních barvách – černá, béžová nebo tmavě modrá. Dobré je mít také halenky, svetry či topy, které se dají proměnit výraznými doplňky v něco, co se dá vzít i kamkoli večer. Důležitá je i pěkná kvalitní kabelka a nezapomeňte ani na boty. Tohle všechno považuji za základ. Zároveň se ale přiznávám, že já sama, protože nerada měním kabelky, pořizuji si klasiku, která mi vydrží i mnoho let. Nejsem zastáncem velké a náročné garderoby. Oblečení recykluji a nosím několik let to stejné.“

Kde se o vás a vaší módní tvorbě čtenáři dozvědí více?

„Nahlédnout mohou třeba na www.mariecopps.com nebo www.fashionshootextravaganza.ca.“