Čas jen pro mě

Narodila se v Praze 15. května 1937 jako Marie Jana Körbelová, ale my ji známe jako Madeleine Albrightovou, po „americku“ pak Madeleine Albright. Působila na postu ministrině zahraničních věcí USA, a to historicky jako první žena v tomto úřadu, byla také velvyslankyní USA při OSN a dostala od americké hlavy státu významnou Prezidentskou medaili. A pak se málem sama stala prezidentkou České republiky.

Židovka, co nevěděla o svém původu

Přestože se narodila do židovské rodiny na pražském Smíchově, byla pokřtěna a vychována jako katolička. A vlastně se tak – podle vlastních slov – o svém židovském původu dozvěděla až poté, co významný americký deník Washigton Post o ní publikoval reportáž, kde novináři vzpomněli její prarodiče a další příbuzné, kteří zahynuli jako oběť nacistického holocaustu.

Tatínek Jany Marie byl československý diplomat Josef Korbel (původně Körbel), takže měl šanci ihned po Hitlerově okupaci své rodné země (v roce 1939) odejít i s celou rodinou do Londýna. Dívenka si zapamatovala, jak ve zdejším sklepním bytě zažili děsivé německé bombardování: „Značnou část dětství jsem prožila v protiletadlovém krytu.“ Zpívala si tam. Pak se rodina z hlavního měta přestěhovala do městečka Walton-on-Thames, kde jako malá bydlela i se svým bratrem Johnem a sestrou Kathy. Otec pracoval pro československou exilovou vládu a byl aktivním bojovníkem proti nacistům.

Čtyřka z neoblíbeného zeměpisu, cesta tam a zase zpátky

Do anglické školy nastoupila Madeleine v šesti letech. Dle hodnocení na vysvědčení z roku 1943 byla „bystrá a živá žačka“, která se „snadno učí a učivo si dobře pamatuje“. Měla tedy i dobré známky. Jen ze zeměpisu ne: se čtyřkou tak-tak prolezla.

Domů do Československa se rodina vrátila hned po válce, jenomže pouze na krátko: v roce 1948 otřásl zemí v základech komunistický převrat, načež Korbelovic rodina opouští zemi znovu. Tentokrát už napořád. Vrací se zpět „na západ“, jak se tehdy říkalo, jenomže rovnou do Ameriky. Usadí se v Coloradu, tedy ve Spojených státech. Zpočátku mají jen skrovné prostředky, ale na studia milované dcery se nějaké najdou... 

Přes Evropu zpátky do USA, do chomoutu, tři dcery – a pořád studuje

Kromě jiného studuje Madeleine na internátní škole ve Švýcarsku, aby posléze absolvovala vyhlášenou Wellesley College, prestižní univerzitu USA, kde studovala třeba astronautka Pamela Melroy či bývalá senátorka Hillary Rodham Clinton, první dáma USA (tedy: manželka 42. prezidenta Spojených států) a posléze sama kandidátka na prezidentku. Jak je jistě z předchozího zřejmé, jedná se o ryze dívčí školu.

Chytrá slečna z Československa zde získala stipendium pro studium osudové politologie. Ale tím její studium nekončí, byť se mezitím vdala za chicagského novináře z rodiny tradičních vydavatelů novin Josepha Medilla Pattersona Albrighta (rozvedli se v roce 1982). Nezastaví ji ani porod tří dcer, dvojčat Anne Korbel Albright a Alice Patterson Albright, a Katherine Medill Albrigh. Zapisuje se na postgraduální studium Kolumbijské univerzity na Manhattanu ve státě New York, jednu z nejprestižnějších (zde tedy už smíšených) amerických škol, kde získá diplom na Institutu ruských studií. Je připravena vyrazit do politiky.

Za „studené války“... a nebojí se ani sprostých slov

Už když se připravuje na doktorát (získaný pak roku 1976), jejím konzultantem je Zbigniew Brzezinski, polský rodák a jako americký občan významný politik Demokratické strany, kde tvrdě zastává politiku studené války. Všichni víme, že tahle „Cold War“ (anglicky) či „Cholodnaja vojna“ (rusky) byla stavem – tu a tam i natolik vypjatým, že hrozila atomovou válkou a snad i zničením lidstva – politického a vojenského napětí mezi komunistickými státy v čele se Sovětským svazem (a jeho satelity včetně naší země) a zmíněným již „západem“, tedy kapitalistickou Evropou a zejména tedy nejsilnější světovou velmocí Spojenými státy.

Studentka a posléze čerstvá doktorka politilogie Madeleine Albrightová se připojí a dva roky pracuje pro demokratického senátora Edmunda Muskieho za stát Maine. Po zvolení Jimmyho Cartera americkým prezidentem nastupuje Brzezinski do Bílého domu – a Madeleine bere s sebou. A když ji pak roku 1992 pozve do volební kampaně Antony Lake, poradce Billa Clintona, udělá na budoucího prezidenta USA tak zásadní dojem, že ji učiní velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN. Zasedá tu a otevřeně kritizuje různé nešvary, třeba v roce 1996 sestřelení dvou civilních letadel nad komunistickou Kubou: čin označila za „sprostou vraždu“ a užila i vulgární slova. 

Ministryně i podnikatelka

Jako výtečná znalkyně mezinárodní politiky je prezidentem Billem Clintonem navržena na post ministryně zahraničních věcí USA, Madeleine přijímá, senát ji schválí jednomyslně. Snad i proto, že mezi její dobré přátele patří šéf opozičních republikánů Jesse Helms. Na druhou stranu je pravdou, že za ni významně mluví výtečná diplomatická práce po celém světě, a to včetně odlehlých koutů zeměkoule.

Ministryní byla od ledna 1997 po celé čtyři roky, kdy například sehrála významnou roli v řešení takzvané „kosovské otázky“: jednalo se o dlouhodobé etnické napětí mezi albánskou a srbskou populací, kdy docházelo ke vzájemnému násilí, doslova brutálnímu vyvražďování lidí. Tato drsná lokální válka z let 1998-1999 skončila vojenskou intervencí NATO, zatčením a odsouzením válečných zločinců: hromadných vrahů z řad vojenského velení v této jugoslávské provincii.

Jistě je třeba také zmínit, že po skončení „války o Kosovo“ získala Madeleinina firma Albright Group podíl na kosovském mobilním operátoru Ipko, aby svůj podíl – jistě za pořádný „balík“ – prodala slovinskému Telekomu. Je tedy schopná i jako podnikatelka.

Svému ministerskému nástupci Colinu Powellovi nechala v lednu 2001 na pracovním stole písemné uvítátí a vzkaz:

„Předávám vám nejlepší džob na světě. Hodně štěstí a přání všeho nejlepšího. Madeleine.“

Medaile, vyznamenání a kandidatura na prezidentku

I v politice má Albrightová „dlouhé prsty“: překazila například setrvání ve funkci generálního tajemníka v osobě Butruse-Butruse Ghálího, jehož otevřeně kritizovala pro selhání OSN za genocidy v africké Rwandě, kde tehdy zemřelo nejméně 937 lidí. USA mu navíc vyčítaly, že odmítal zredukovat přebujelý administrativní systém Organizace spojených národů. Původem Češka Madeleine Albrightová sehrála též významnou roli při prvním rozšíření NATO o bývalé členy východního bloku Maďarsko, Polsko a – Česko.

Jen v Čechách obdržela pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka, která jí byla udělena v průběhu Bohemia Foundation oslavy dne 7. března 2000 v Praze. Však se o ní také spekulovalo, ještě před odchodem Václava Havla z funkce prezidenta České republiky, že by mohla být jeho nástupkyní. K tomu ale nedošlo (všichni víme, že nastoupil do funkce prezident Václav Klaus), a tak alespoň vstoupila do vedení vyhlášené Newyorské burzy, kde setrvala v rozmezí let 2003–2005, po které jistě také nezchudla...

Učí na škole „pro prezidenty“ a bojuje za práva chudiny

Schopná židovka katolického vyznání Madeleine Albrightová dnes přednáší na Georgetown Univerzity, nejstarší římskokatolické univerzitě ve Spojených státech amerických se sídlem ve Washingtonu D.C., známé elitní škole zejména ve výuce diplomacie, mezinárodních studií, politických a ekonomických věd, která patří k nejlepším na světě. Však tu studoval třeba i někdejší americký prezident Bill Clinton a mnoho dalších světově proslulých veličin.

Pohádkově bohatá Madeleine je dnes také předsedkyní Komise pro posílení práv chudých.

Po svém odchodu z politiky vydala několik „životopisných“ knih, z nichž sedmá nese název „Peklo a jiné destinace“. To mluví samo za sebe. Mimo jiné tady píše: „...Václav Havel mi navrhl, abych si zopakovala svoji dětskou cestu přes Atlantik a vystřídala ho jako prezidenta České republiky. … Lichotilo mi to, představa, že bych žila na slavném hradě nad Prahou, byla vzrušující.“ Je ale „nohama na zemi“, tedy realistkou:

„Nevěřím, že lidé v Česku by mne chtěli. A kromě toho jsem už dlouho byla Američankou.“

Rýpla si do kdekoho

Donalda Trumpa pokládá za téměř fašistu, byť s jistou rezervou:

„...bylo by nesmyslné ho řadit do stejné kategorie, jako masové vrahy Hitlera a Stalina..., má ale nejsilnější antidemokratické instinkty ze všech prezidentů moderní americké historie.“

Následná „scénka“ Andreje Babiše, jehož pokládá za „chladného, odtažitého, nepřístupného“, by prý se hodila do některé z absurdních her Václava Havla.

To když právě Trumpovi na první oficiální návštěvě v Bílém domě „...věnoval pistoli české výroby s vyrytým nápisem Pravda vítězí!“

Samotný Havel podle ní „...v soukromém životě postrádal disciplínu, jeho politické reflexe uměly být k zešílení abstraktní a jeho pověst byla zveličena tím, že se ocitl v záři reflektorů ve chvíli, kdy se tvořila historie.“ Přesto by za ním jako za politikem stála a ...kamkoli ho následovala.

„Schopnost odpouštět viděl jako součást společenských a politických vztahů. Málokdy se potkal s někým, kdo se neuměl smát. A především byl čestný,“ vysvětluje Albrightová.

Je to zjevně moc chytrá paní.