Čas jen pro mě

 „V osmnácti, dvaceti letech jsem sice psal verše a povídky, ale na samostatnou knihu to nebylo. Pak mě ovšem zcela pohltila novinářská profese. Asi v jednatřiceti letech jsem se v Zemědělských novinách náhodou potkal s kamarádem, novinářem Karlem Hvížďalou, který musel v časech normalizace opustit redakci Mladého světa a naštěstí se uchytil v nakladatelství Albatros. Při setkání u piva mi nabídl, zda bych nechtěl napsat pro dospívající mládež populárně naučnou knihu o zemědělství. Souhlasil jsem a tak po dvou letech spatřila světlo světa moje prvotina nazvaná „Uživí naše planeta lidstvo?“,” vybavuje si.   

Dnes je ale Jan Bauer známý spíš publikacemi o historii, která ho zajímala vždycky. „Dokonce jsem chtěl studovat archeologii. O psaní knih o historii ovšem rozhodla náhoda. Někdy v roce 1999 si u mne jedna redaktorka z nakladatelství objednávala sešitovou detektivku a já se jí mezi řečí zmínil, že píšu pro časopis seriál o záhadách českých dějin. Pohotově mi navrhla, abych z toho udělal knížku. A tak mi v roce 2000 vyšel první svazek „Záhad českých dějin”, po němž následovaly další čtyři. Později k literatuře faktu přibyly i historické romány, zejména pak historické detektivky.”

A jaké období historie má nejraději? „Kdysi mě díky archeologovi docentu Zdeňku Klanici zaujala Velká Morava. Už od dětství mě ale také zajímalo období husitských válek a též doba národního obrození. Prakticky je ale výběr epoch či historických osobností, jímž se věnuji ve svých knihách většinou podřízen zájmu čtenářů. Byť si někdy udělám radost a s chutí napíšu knihu o zajímavých postavách českých dějin podle vlastního výběru. V poslední době to byly například knihy „Karel IV., císař a král” nebo „Ďábel Valdštejn”.”

V knihovnách, kam je často zván na besedy, je právě Jan Bauer druhý nejpůjčovanější český autor. „Občas tam čtenářům také vysvětluji, že vedle notoricky známých postav králů, šlechticů či vojevůdců se v mých knihách objevují i postavy smyšlené. Je to zhruba 50:50,” přiznává upřímně. „Bez vymyšlených podstav to ale nejde. Kdybychom chtěli otrocky převyprávět dávné události, jak si myslíme, že se odehrály, byla by to někdy docela nuda. Proto si – stejně jako mí kolegové – některé postavy a zápletky musím vymyslet,” přiznává stejně jako to, že psaní je práce pro samotáře. „Na veselé historky ovšem není čas. Jde spíš o příběhy smutné, při nichž ze sebe občas vychrlím všechna sprostá slova, co znám. To, když si třeba v počítači omylem smažu část už napsaného textu. Jednou se mi dokonce stalo, že mi za bouřky úder blesku zcela spálil počítač a jen šikovností příslušných odborníků se podařilo zachránit text už zpola napsané knihy o Rožmbercích.”

Věčný optimista Jan Bauer zodpověděl s trochou nadsázky i otázku, zda se dá psaním knih uživit. „Spolehlivým zdrojem inspirace je můj stav bankovního konta.” Vzápětí ale přidal i další pohled na věc: „Když dokážete vydat šest až osm knih ročně, čímž myslím tituly, o nichž víte, že si bezpečně najdou své čtenáře, tak se psaním uživit dá. Já sice nemám takové prodeje jako třeba Michal Viewegh, o to však musím být pilnější. Dostávám naštěstí ale také důchod, takže je to taková volná noha s trochou státního zajištění.”  

Navíc Jan Bauer ví, když si potřebuje od psaní odpočinout, jak si „vyčistit hlavu”. „Nedávno jsem se ze samoty u Vodňan přestěhoval na okraj Českých Budějovic a nedaleko domu, kde bydlím, se nachází jedno z údajně nejtajemnějších míst v Čechách Branišovský les. Stačí udělat pár kroků a ocitnu se v příšeří tohoto tajuplného lesa. Samozřejmě se v jižních Čechách rád podívám i na jiná magická místa – například na Zbudovská blata, do Českého Krumlova, kde jsem ostatně kdysi maturoval, na nejvýše položenou zříceninu Vítkova kamene i jinam. Rád cestuji do zahraničí, letos se mi už podařilo navštívit Gibraltar a také třeba na zcela opačném konci Evropy švédský ostrůvek Öja. A samozřejmě také rád posedím s přáteli u dobrého moku.”

MOTTO nemá. „Leda větu, kterou kdysi v jednom svém románu použil americký spisovatel Joseph Heller: „Nic se nevydaří podle plánu.“ Je to vlastně jakési alibi. Vždyť co se dá dělat proti osudu?!”

RADA začínajícím spisovatelům: „Snad jen, aby psali a vydrželi u toho. Literární dílo je totiž jako vejce – musí se vysedět. Ale nesmíte spěchat. A pokud je vám tak osmnáct, dvacet, věnujte se raději lásce, sportu nebo návštěvám hospod. Ujišťuji vás, že vyjmenované věci jsou v tomto věku mnohem zajímavější než literatura.”