Čas jen pro mě

Něco obdobného líčí ve svém již v pořadí dvanáctém románu pro ženy s názvem „Francouzský manžel“ (vydal Ikar), kde ovšem v předmluvě dodává, že jde o podobnost se skutečnými osobami čistě náhodnou. O čem tedy píše a na jaké novinky se od ní můžeme těšit dál, zda o něčem sní a jak ji coby psycholožku „vytěžují“ v době „covidové“ její klienti, kterými jsou především školáci?

Kdy a díky čemu se ve vás probudila ve skutečném životě ona vášnivá láska ke všemu francouzskému?

„Čtu historickou literaturu, hodně mě baví Francie 16. století, její králové, zámky, umění. Tím to začalo. František I. podporoval umělce. Navíc, jako dítě jsem byla odkojená Angelikou a Četníky. To vše je francouzské a úžasné. Poté jsem opakovaně navštívila Jižní Francii. Nádherné pláže, jídlo, nákupy. Mám ráda módu, parfémy, kosmetiku. I to se pojí k Francii.“

Jak jste se poznala s panem s velkým „P“, který byl shodou okolností právě Francouz?

„Stejně jako v mé knize Francouzský manžel, přes moji jinou, tehdy již vydanou knihu. Chtěl do ní můj podpis a věnování. Šli jsme na večeři, potom na další – až z toho vznikl vztah.“

V knize uvádíte, že podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná. Přesto je z děje cítit, že s Francouzem to nedopadlo dobře. Proč?

„Ano, kniha je o mně a Francouz mě inspiroval, jako autory život inspiruje. Nedopadlo to ale dobře. Naše manželství nebylo šťastné. Manžel se v den svatby přestal snažit. Začal být velmi žárlivý. Byl jako počasí. Chvíli mne miloval, chvíli urážel a ponižoval, zastrašoval. Nebylo nic mezi. Bílá a černá. Byla jsem například v práci a muž doma se zlomeninou. Dopoledne chodily hezké zprávy plné lásky, potom náhle zlom a psal vulgárně, urážel mne, bála jsem se jet domů. Měl přesmyk do opačné fáze. První jsem brečela, potom jsem se jako psycholog snažila jednat po dobrém, pochopit ho. No a pak jsem si řekla, že má poruchu osobnosti, nejspíše hraničního typu, a já že s takovým mužem žít nemohu. I proto jsem podala žádost o rozvod. Rozvod byl úleva, opravdu. Nikdo mne už nemohl ponižovat.“

Co se dá dělat, když mezinárodní manželství nevyjde – a jak, případně po jaké době jste to začala řešit vy?

„Žili jsme v Česku, v mém domě. O to jsem to měla snadnější oproti jiným ženám, které si vezmou cizince. Střídání nálad u manžela bylo co týden, dva. Nemohla jsem už pak ani pracovat jako psycholog, natož psát knihy. Bylo to náročné. Večer jsem byla miláček, v noci se v něm něco zlomilo a opak, hádka, výčitky, urážky… Nad ránem jsem už byla zase miláček a pak mi koupil kytici či dárek a přišel po kolenou. Vydržela jsem to přesně rok, což jsem si dala jako cíl. Zkusit rok! Po roce jsem našla právníka a ten podal žádost. Měli jsme ještě letět s manželem na Vánoce do Ománu, ale ani krásná cesta mi nestála za ty nervy, ukončila jsem to. On letěl už beze mne.“

Vybavíte si z doby, kdy jste byla za Francouze provdaná i nějaké hezké vzpomínky?

„Jistě. Hezké vzpomínky mám určitě z cestování, to nás spojovalo. Naše dvě cesty, včetně té svatební do Dubaje. Jen my dva, místní trhy, byla jsem moc zamilovaná, napsal mi tehdy do písku na pláži romantický vzkaz. Byla jsem tak šťastná, že ho mám. Poté jsme byli v Egyptě a potápěli jsme se. Hledali jsme rybičku Nemo. Celkově všechny chvíle, kdy mne neurážel a nehádal se, jsme byli spokojení a já si jich vážila.“

Bylo pro vás, zkušenou psycholožku, jednodušší všechno si zdůvodnit a hodit díky tomu problémy za hlavu o něco rychleji?

„Psychologie mi pomohla orientovat se v tom, proč se tak chová. A ověřit si, že se to nezmění. Naopak, zhoršovalo se to. A žárlivost byla neuvěřitelná. Nikam jsem nemohla, s nikým jsem nemohla být v kontaktu, všechno mu vadilo. Učila jsem na fakultě ve Zlíně, ale kvůli němu jsem toho musela nechat, nesnesl to. Můj názor je, že než špatný vztah, to raději žádný. Ale věřím, že po špatném vztahu zase vyjde slunce a přijde jiný muž.“

Pomohlo vám z problémů se třeba „vypsat“?

„Určitě. Hezky jsem si to v hlavě srovnala. Pomohlo mi to. A prožila jsem znovu i krásné chvíle, odpustila všechno zlé a propustila to ze života pryč.“

Jako školní psycholožka zřejmě řešíte nestandardní situace téměř denně. O co se vaši klienti, kterými jsou převážně žáci, zajímali nejvíce v době covidové? To už pravděpodobně nepřevažovala šikana či kyberšikana…?

„Ano, řeším hodně neobvyklé situace. V době covidové jsem řešila distanční výuku, potíže s připojením, nepochopení zadaného úkolu, špatné známky, ale často i sebepoškozování, úzkosti, strach, vztahové potíže v rodině. Strach dětí vrátit se zpět do škol a také obavy, že nebudou mít kamarády.“

Měla jste v té napjaté době, kdy nás lockdown vrátil do obýváků, alespoň víc času na psaní?

„Přiznám se, že jsem prožívala osobní trápení. S mým partnerem jsme se pokoušeli mít miminko a bohužel to nedopadlo dobře. O miminko jsem přišla. Na psaní jsem tedy neměla myšlenky.“

A teď? Nemáte už v šuplíku rozepsaný třeba 13. román?

„Čekám na prázdniny. Nyní jsem zavalena prací ve školách, píšu nějaké odborné články. Změnit by to ale mělo léto. Moc se na to těším. Psaní je moje láska.“

Co je nyní na programu dne, když se školáci vracejí do škol? S čím „bojují“ teď?

„Nyní se řeší především adaptace. Každá škola to má jinak. V jedné ji řeší ve velkém, takže příprava adaptačních dnů, jejich reflexe, vyhodnocení, jak se mají děti začít učit… Zda ve skupinách a vzájemným učením nebo jinak. Jinde to ale zas tak „moc vážně“ neberou. Povšechně ale nyní bojuji hodně i se vztahovými potížemi mezi dětmi, které mimochodem děsí také testování. Měla jsem i pozitivní dítě, dokonce jsem s ním byla v izolaci, než dorazili rodiče. A hodně za mnou chodí asistentky pedagogů, které potřebují poradit, protože děti nemají řád. Vždyť byly tak dlouho doma. No a chodím také do tříd. Děti se mi svěřují, že je teď nejvíce trápí zvyknout si na režim školy a znovu si najít kamarády.“

Vaše práce musí být velmi vyčerpávající. Čím dobíjíte baterky, jak relaxujete, když už máte všeho nad hlavu?

„Vůbec se mi nedaří najít si volný čas, natož relaxovat. Často totiž studuji nějaké knihy, různé odkazy, připravuji porady, a to i po večerech nebo během odpoledne. Jinak ale vím a mám vyzkoušené, že mi vždy prospěje jóga a hudba, zpívat, tancovat. No a rozhodně mi pomůže nějaká cesta. Už se nemohu dočkat, až budu na letišti – a to i přesto, že mám fobii z létání. Tentokráte se ale už i do letadla těším☺.“

Pomohlo vám někdy při řešení složitých situací třeba motto, zaříkávadlo, rada blízkých?

„Už od osmnácti let, kdy jsem zažila svůj únos, uznávám heslo:

Život je příliš krátký na dlouhá trápení…

A tím se řídím i v těch vztazích.“

Na co se těšíte, o čem sníte v nejbližší budoucnosti – a to ať v soukromí nebo v profesi?

„V tom mám jasno: Červenec, já a moje dcera, Turecko. Odpočinek, společně strávený čas, bosé budeme tancovat v písku a užívat si moře, navštívíme památky, vodopády a třeba si zaplaveme s delfíny.“