Čas jen pro mě

V čem je to specifické, jak na to jde, zda se jí daří navracet jim ztracený klid a harmonii nebo naopak, jak přitom stíhá rodinu, čím dobíjí baterky, když už ji klienti o její energii „připraví“ a co plánuje v nejbližší budoucnosti – i o tom je tento rozhovor.

Být psycholožkou je velmi zodpovědná profese. Kdy jste se pro ni rozhodla?

„O tom, že budu psycholožkou, jsem mluvila už na základní škole, pravděpodobně dlouho předtím, než jsem vůbec věděla, co to znamená. Od malička jsem slýchala, že jsem rozumná a dávám dobré rady, tak jsem se toho držela. Během studia jsem díkybohu rychle přišla na to, že tato profese má od dávání rad velmi daleko☺.“

Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Spíše než vzor, tak osobnosti, které jsou pro mě inspirující tím, že k práci přistupují nesmírně autenticky a jsou na prvním místě jednoduše lidmi, ne experty. A je jedno, jestli jsou to významní zahraniční terapeuti či spirituální učitelé nebo mí blízcí.“

Na co se specializujete a s čím se na vás lidé obracejí nejčastěji?

„U dětí se specializuji na práci s neurovývojovými poruchami (autismus, dysfázie ...).  S dospělými nejčastěji řeším vztahová témata a čím dál častěji také pocit nespokojenosti či úzkosti, pro který zdánlivě neexistuje objektivní důvod. Velmi často se objevují také psychosomatické potíže jako bolesti zad, hlavy, problémy se spánkem ...“

Praktikujete terapie přes obrazovku. Jak taková online terapie vlastně funguje a je třeba něco na svém počítači předem instalovat?

„Tahle terapie může probíhat přes různé platformy, některé z nich je potřeba instalovat, u jiných stačí kliknout na zaslaný odkaz. Podmínkou je dostatečně stabilní internetové připojení.“

Je pro klienty sezení u obrazovky lepší než to klasické v ordinaci, případně v čem?

„Online terapie nemusí vyhovovat každému, ať už mluvíme o klientech či terapeutech. Je to úplně nový kontext terapeutické práce a má své výhody i nevýhody. Při práci jsem zvyklá pracovat s tělem a nebyla jsem si jistá, jestli sezení přes počítač toto umožní. Ukázalo se ale, že často je naopak pro klienty daleko snadnější být se svým tělem v kontaktu právě před obrazovkou. Může pro ně být komfortní to, že nevidím celé jejich tělo i to, že sedí doma v bezpečném a známém prostředí.“

Měli jsme představu, že při sezeních je hodně důležitá „řeč těla“, mimika a gesta klientů… Nezkresluje to obrazovka?
„Tělo je v terapeutické práci velmi důležité. Ale daleko důležitější než to, jak klienta vnímám já, je to, jak své tělo vnímá sám klient. Moje práce není založená na tom, že se klient nějak zatváří a já z toho usoudím, jak se cítí, ale na tom, že pojmenuji, co vidím a nechám klienta, ať přijde s vlastní interpretací a prožitkem. Pravdou je, že i já jsem se musela naučit pracovat se svým tělem jinak a před obrazovkou používám daleko více gesta rukou, ramen a hlavy než v práci tváří v tvář, kde může ‚mluvit‘ celé tělo.“

V čem je tedy video-psycho-terapie výjimečná?
„Z mé zkušenosti online terapie přiláká i klienty, kteří by si ve svém běžném životě nenašli dostatek prostoru na to, aby někam docházeli. Někdy je takovým prvním krokem, vyzkoušením si toho, zda to vůbec má smysl - a často pak může přejít i v osobní setkávání. Jindy je jedinou možností, jako například v období lockdownu či pro lidi, kteří žijí v zahraničí a chtějí terapii v českém jazyce.“

„Práce pro mě není zátěží, ale takovým příjemným společníkem, ze kterého se nejvíce učím já sama.“

Vidíte i nějaká úskalí při těchto „sezeních“ a kolik jich je potřeba?

„Výzvou mohou být technické potíže, horší kvalita obrazu či zvuku, ale i to jsou nakonec témata, se kterými se dá pěkně pracovat. Pokud je například klient hodně citlivý na to, zda mu ostatní dobře rozumí, zhoršená kvalita videa je jakési zrcadlo, na kterém se toto téma promítne a můžeme se na něj tak společně podívat. Online spolupráce poskytuje značnou míru flexibility, co se týče frekvence a času setkávání.

Na jednu stranu jde o výhodu, protože klienti mohou přijít na sezení ve chvíli, kdy mají doopravdy co řešit.

Na druhou stranu však často pravidelné každotýdenní sezení vytvoří prostor pro hluboká a zajímavá témata, která by si klient předem sám nerozmyslel. I v online prostoru proto doporučuji na začátku spolupráce spíše závazek k pravidelnému setkávání. Počet sezení je pak už hodně individuální. Setkávám se jak s klienty, kteří chtěli jednorázovou konzultaci naléhavé situace, tak i s těmi, kteří jsou připraveni na dlouhodobou spolupráci. Ta může trvat i roky.“

Potvrzuje se vám, že si klienti myslí, že se na nich třeba podepsalo krušné dětství, hodně zaměstnaní rodiče, výchova/nevýchova …? A co jim v takových případech radíte?

„Myslím, že není možné, aby se na nás výchova nepodepsala. Nikdy to ale není černobílé. Věci, které pro nás byly v dětství náročné, si s sebou neseme ve formě nefunkčních vzorců chování a těžkých emocí. Když jim však porozumíme a naučíme se s nimi pracovat, zjistíme, že nás také hodně naučily a vytvořily v nás schopnosti, které bychom bez nich neměly. Pokud se někdo v dětství potýkal například s rodičem, který byl hodně náladový, může být v dospělosti extrémně citlivý na drobné změny nálad partnerů, což se může projevovat například větší úzkostností, kvůli které na terapii přichází. Díky této zkušenosti však často bývá také velmi citlivý vůči potřebám druhých lidí a může být skvělým pedagogem, rodičem nebo i psychologem. Cílem terapeutické spolupráce je potom odhalit obě stránky a naučit se s nimi svobodně zacházet.“

„Mít dostatek volného času, odpočinku a přiměřené množství sezení za den je nezbytné pro to, abych mohla odvádět dobrou práci.“ 

Když už se mají lidé otevřít, vybírají si spíš ženu nebo muže, kterým o svých problémech povypráví?

„Toto opět záleží na našich zkušenostech, ale i na tématu, se kterým přicházíme. S jedním pohlavím můžu pociťovat větší bezpečí, to druhé pro mě však může být větší výzvou. Obě zkušenosti mohou být stejně cenné.“

„Stydí se“ lidé za to, že vyhledají odbornou pomoc?

„V tomto ohledu dochází k velkému posunu. Stále více klientů naopak přichází s krásným pocitem síly, který pramení z toho, že se o sebe dovedou postarat a říci si o podporu. Je velmi běžné, že není snadné si říci o pomoc, s pocitem studu se však setkávám stále méně.“

Prozradíte nám jaký čas /denní doba je pro terapie nejvhodnější?

„Tohle je extrémně individuální a záleží to nejen na daném klientovi a jeho životním rytmu, ale i dalších okolnostech jako je práce, rodina, roční období či konkrétní téma a samozřejmě pracovní doba terapeuta. Pokud se klient potýká s něčím emočně hodně náročným, nemusí být ideální, pokud musí hned po terapii nastoupit do práce. Pro jiného klienta ale může být naopak velmi zúzkostňující, pokud bude po terapii už pouze sám doma.“

Nabízíte i „sezení“ o víkendech?

„Ne. Pilířem mojí práce je to, že se musím postarat na prvním místě sama o sebe, teprve potom mohu být podporou pro druhé. To je ostatně něco, co podle mě platí pro každého, a co se snažím klientům (zejména maminkám, které udělají vše pro svou rodinu a sebe mají na posledním místě) také předat. Mít dostatek volného času, odpočinku a přiměřené množství sezení za den je nezbytné pro to, abych mohla odvádět dobrou práci. Tohle není vždy snadné vybalancovat, protože každý terapeut chce pomáhat lidem co nejvíce. Dříve či později ale každý zjistíme, že pokud se nepostaráme o svoje potřeby, nepomůžeme vůbec nikomu.“

Jde tahle profese dohromady i s vaší rodinou? Chápou vás nebo naopak slýcháte: „Tohle si nech pro jiné!“?

„Rychle jsem se naučila, že rodina je prostor, kde od ostatních nepotřebujeme slyšet řešení jak z něčeho ven, ale většinou jen to, aby s námi byli v něčem náročném. Je důležité odlišovat, kdy je chuť někomu poradit péčí o druhého člověka a kdy vychází jenom z naší potřeby hledat řešení. Ta vychází z neochoty unést těžkou situaci člověka, na kterém nám záleží, což je ale často přesně to, co ten člověk potřebuje.“

Nosíte si práci s sebou i domů?

„Vzhledem k tomu, že pracuji z velké části doma, nemusím si ji ani nosit, prostě tam se mnou je☺. V tomhle ohledu mi pomáhá proměnit pracovní prostor na nepracovní na konci dne. Svou práci ale současně miluji a nepotřebuji ji ve čtyři hodiny odpoledne vyhnat z hlavy a do druhého dne na ni nepomyslet. Věci, které řeším s klienty, zažívám běžně také ve svém životě. Práce pro mě není zátěží, ale takovým příjemným společníkem, ze kterého se nejvíce učím já sama.“

Když už máte všeho nad hlavu, čím dobíjíte baterky, jak relaxujete?

„Důležitý je pro mě čas v přírodě, se zvířaty na zahradě, v lese, s blízkými lidmi a v tichu. Většinou pro mě ale práce není stresorem, od kterého bych si potřebovala odpočinout. Pokud to tak vnímám, je to jasný signál, že se o sebe musím při práci lépe starat a dopřát si i během dne více prostoru a času.“

Pomáhá vám při překonávání složitých situací i nějaké životní motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Jednu z nejdůležitějších myšlenek pro mě zformuloval americký psycholog a duchovní učitel Richard Alpert:

„Je důležité nic neočekávat a vzít každý zážitek, včetně těch negativních, pouze jako další krok na cestě, a pokračovat dále!“

Na co se těšíte, co plánujete v nejbližší budoucnosti - ať soukromě, tak v profesi?
„S partnerem pracujeme na vzdělávací online platformě pro rodiče. Bude obsahovat videa týkající se rozvoje dovedností dětí v nejrůznějších oblastech včetně komunikace či sebeobsluhy a práce s náročným chováním dětí. V osobní rovině se mám natolik krásně, že se ani nepotřebuji těšit na nic budoucího☺.“