Čas jen pro mě

Takže knížku můžeme s naprosto čistým svědomím doporučit i vám. O čem příběh je a kdo za ním stojí, jak moc je o autorce či jejích blízkých – tak i o tom je tento rozhovor.

Mohla byste nám prozradit, jaká je hlavní linka příběhu v knížce s názvem „Hájovna“?

„Jde o příběh mladé dvojice, která žije v osmdesátých letech minulého století v hájovně v prostoru obsazeném sovětským vojskem. Vojtěch bere situaci jaká je, ale Linda se s přítomností okupačních vojsk smiřuje těžce a rozhodně na rozdíl od něj odmítá z jejich přítomnosti jakkoliv těžit. Obavy a dlouhodobá frustrace ji  dovedou k neuváženému činu…“

Najdeme v knize i něco z vašeho života nebo někoho z vašich blízkých?

„K napsání této knihy mě inspirovala životní etapa mojí příbuzné, která v letech sovětské okupace žila ve vojenském prostoru. Měla jsem možnost ji navštěvovat a poznat nepřikrášlenou realitu. A právě jí děkuji za souhlas se zveřejněním některých momentů jejího života. Mnohé situace jsem ovšem domyslela a jiné pozměnila. I tak jsou ale pravdivým svědectvím doby.“

Co vaše líčení tak citlivého tématu „nastartovalo“?

„Zřejmě to bylo setkání s příbuznými, kde se o životě v hájovně v době okupace mluvilo… Nejdříve jsem napsala příběh jako scénář, který byl totožný s dějem první částí knihy, ale chybělo mu určité vyústění. Pořád to nebylo ono a námět tak několik let ležel nedokončený.“

Jak dlouho zahálel rozepsaný rukopis v šuplíku?

„Než jsem najednou dospěla k tomu, že vím, co chci říct a jak bude příběh končit. Tehdy jsem hned k první části připsala další dvě a Lindin život, což je ona hrdinka příběhu z Hájovny, se logicky naplnil.“

Měla jste k sobě nějaké poradce třeba pro věrné líčení života ve vězení nebo odjinud?

„Při psaní mi nikdo neradil. Příběh jsem měla v hlavě a dobu děje jsem přece zažila.  Ovšem v druhé části knihy, ve které je Linda ve vězení a pak prožívá soudní proces, tak tam jsem čerpala informace o vězeňství a soudnictví z různých materiálů, včetně internetu. S kontrolou správných postupů a termínů mi ochotně pomohla kvalifikovaná příbuzná.“  

Nejde ale o vaši prvotinu. Proč jste vlastně s psaním knih začala až v pozdějším věku?

„Psala jsem vždycky, ale po chvílích a víceméně tajně. Potřebovala mě rodina a práce. Odvahu publikovat jsem dostala až ve zralém věku. Navíc moje knihy nebyly vydávané chronologicky. Například Spálená křídla jsem psala už v devadesátých letech, ale kniha byla vydaná až v roce 2017. Příběh musel dozrát.“

Které ze svých dříve vydaných knih „Rafanda“, „Samoživitelka“, „Spálená křídla“ si nejvíce považujete?

„Všechny moje knihy se zabývají osudy žen v různých obdobích. Rozsahem i popsanou dobou jsou nejobsáhlejší Spálená křídla. Dětství hlavní postavy bylo inspirováno strastiplným dětstvím mojí maminky; pozdější osudy hrdinky jsou fabulací. Údaje o například ochotnických spolcích, kabaretech a veřejném životě vůbec jsem získávala v archivech – internet ještě nebyl běžným zdrojem informací. Kniha se dočkala dobrého ohlasu až na jeden podstatný nepříjemný moment: v předsázce jsou četné chyby rodokmenu, které jsem nezavinila.“

Kdy vlastně manželka, matka a babička jako jste vy – tedy 3v1 – najde čas na psaní?

„Hledala jsem vhodné chvíle, nemohla jsem se vždycky ponořit do příběhu v momentu inspirace… Ale když je touha silnější než okolnosti, tak to jde. Psaní je pro mě duševní potřebou, koníčkem, i když je to činnost s nejistým výsledkem. Poskytuje mi únik do jiného světa podobně jako četba. Psaní je ale tvořivější a zábavnější.“

Plníte si tím i své sny?

„To rozhodně. Pozdě, ale přece.“

Kromě románů a novel jste ale i autorkou scénářů. Pro jaká media?

„Zkusila jsem to v roce 2009 a získala první místo v soutěži Filmové nadace RWE Barrandov Studio. Nerealizovaný scénář týkající se televizní tvorby s názvem Dvě Františky vyprávěl o pozdním radostném přátelství dvou žen, které bylo surově přerváno pravdivou informací, vyřčenou ve zlém úmyslu. A též jsem napsala Minutové hry, vysílané v Českém rozhlase v roce 2012.“

Pomohlo vám někdy s řešením složitých životních situací třeba životní motto, rada blízkých, zaříkávadlo…?

„Nemám životní motto, ale vyznávám úsloví:

Nehledej důvody, proč to nejde, ale jak by to mohlo jít!

A ještě:

Každá situace má řešení!

Čím relaxujete, jak „dobíjíte“ baterky, když už máte všeho nad hlavu?

„Chodím se psem na vycházky do lesa, scházím se s bývalými kolegyněmi, navštěvuji Dámský klub, ve kterém se zabýváme literaturou, ráda plavu… Nejraději mám ale samotu a psaní.“

Na co se těšíte v nejbližší budoucnosti?

„Především na dobu bez covidu, na normální život. A taky na ohlasy čtenářů, ať už budou jakékoliv.“

A nebude i nějaká další knížka?

„Mám v hlavě zajímavý námět, ale znáte to: Když člověk plánuje, bůh se směje.“