Čas jen pro mě

A i když k psaní inklinoval vždycky, doopravdy s tím systematicky začal až v době, kdy ho Parkinsonova choroba dávno po padesátce přibila trvale „zadkem na kůži“. Prvním jeho počinem byla kniha krušnohorských esejí, která vyšla v roce 2018 pod názvem „Moldava – Všechno je na východ“. A přestože – jak sám uvádí – mnozí možná doufali, že tím bude od „dědy“ pokoj, příběh nesmrtelné lásky a s ní spojované soupravy šperků Ulriky von Levetzow byl silnější… Tak vyšla i další jeho kniha „Šmuky po baronce z Levetzow“. Více o něm, jeho životních zkušenostech a plánech omezovaných bohužel jeho zdravotním stavem, se dočtete v tomto rozhovoru.

Novela Šmuky po baronce z Levetzow, který vyšla ve vydavatelství Cattacan, v sobě sjednocuje dvojí příběh lásky, každý pro své účastníky osudový. Můžete nám nastínit, oč tedy v knize jde?

„Já bych za sebe spíš řekl, že novela srovnává, zda je dnes láska stejná, jako bývala přede dvěma sty roky. Ani tak asi není na místě černobílá odpověď, spíše člověka napadne: ‚Jak v čem?‘ a ‚Jak pro koho?‘. V knize Ulrike lásku nakonec odmítá, protože k ní nenašla dostatečný důvod, zatímco Doris naopak marně hledala pádný důvod, proč v dlouholetém vztahu pokračovat. Doba je dnes jiná, rychlejší, dynamičtější, svět se nám zmenšuje – ať chceme nebo ne. Má to jistě vliv i na lidské city, které se mohou zdát mnohdy povrchní a účelové. Naše životy jsou dnes příliš dlouhé na jedinou lásku, říká se také proto v knize ke konci. Na druhou stranu je láska pořád ten stejný hluboký vztah, který boří hranice mezi možným a nemožným a napomáhá nám vidět, sdílet a prožívat realitu společně s druhým člověkem, nejkrásnější ze všech citů, neopakovatelný a natolik dokonalý, až se může zdát i mimo tento svět stvořený samotnou Prozřetelností.“

Kdy vás napadlo, případně co vás ovlivnilo, že jste vztahy Ulrike von Levetzow s Johannem Wolfgangem Goethe a hydroložky Doris Lévecové s redaktorem a fotoreportérem Liborem Výmarským „zvěčnil“ do knihy?

„Bylo to koncem února 2019, asi necelý měsíc poté, kdy jsem se v nemocnici Na Homolce podrobil těžké několikahodinové operaci mozku, která se provádí jen s lokální anestezií. Tehdy se naskytla možnost na pár hodin spatřit v mosteckém muzeu legendami opředenou slavnou a tehdy čerstvě restaurovanou soupravu granátových šperků baronky Ulrike von Levetzow. Neváhal jsem ani chvíli, koupil jsem si místenku a jel. Byla to ode mne klukovina, nezodpovědný risk a holý nerozum, ale stálo mi to za to. Zvláště proto, že se svého času tradovalo, že šperky dostala Ulrike od slavného básníka a jednoho z nejvýznamnějších Evropanů té doby – od Johanna Wolfganga von Goethe, který se do Ulrike, o tři generace mladší, osudově zamiloval. A šperky prý měly být jeho vskutku královským jitřním darem. Pravda to sice není, jak je dnes nade vší pochybnost prokázáno, ale příběh byl na světě. K tomu jsem si už sám vyfabuloval, že si Goethe jako donátor vymínil, že Ulrike a každá z dalších pravoplatných držitelek soupravy smí šperky použít jen jedinkrát v životě – v den, kdy se rozhodne zásadně změnit svůj osobní život. Pro Ulriku to byl den, kdy se dozvěděla o smrti Johanna Wolfganga a chtěla tak být navždy už jen jeho nevěstou. Pro dnešní pragmatickou Doris to byl zase den, kdy se rozhodla ukončit vztah s Liborem a odjet do ciziny za prací a možná i novým vztahem. A proč zrovna jméno Doris Lévecová? Jak jednoduché – vždyť Ulrike měla, jak bylo tehdy zvykem, ještě další jména – Theodora a Sophia. A Lévecová je prostá transkripce rodového jména von Levetzow do češtiny. Tak tak to bylo.“

Jde o zcela pravdivé nebo trochu přikrášlené příběhy?

„Myslíte přikrášlené, jakože příliš přeslazené? Příliš idylické a harmonické? Možná ano. Ale i to má svůj důvod. Něco vám na sebe prozradím: Představte si, že tam někde, kde naše duše přebývají mimo tento svět, tam kdesi mám tajnou zahrádku, kterou tvoří mé vzpomínky na mou minulost. A já v té své zahrádce schválně nechávám růst jen samé krásné a nejkrásnější květiny, zatímco plevel kolem nemilosrdně ničím a vyhazuji. Vždyť co člověku nakonec ze života zbude, než jen vzpomínky? Proč si ty krásné vzpomínky při svém už tak nesnadném osudu mám ještě zatěžovat nějakými žaly, pocity zrady, nepřízně nebo zlovůle? Pro mne byla knižní Doris oblečená do granátové soupravy prostě Nefertiti sama, byť to ve skutečnosti mohla být ta nejzákeřnější saň. Vždyť nepatří snad i Goetheho slavná a ze strašlivého zklamání a smutku vzešlá Mariánskolázeňská elegie koneckonců k nejkrásnějším a nejharmoničtějším veršům, co asi kdy člověk sepsal?

A jinak, ptáte-li se na autenticitu příběhů samotných, nestaly se určitě tak přesně, jak je v knize napsáno. Já přece nemohu vědět, zda byl básník s Ulrike v kavárně pod klebelsberským palácem a zda tam pil zrovna gin, ale naštěstí se dochovaly jeho deníky, záznamy jeho tajemníka a taky třeba tajné zprávy Metternichových špiclů, takže tam klidně ten den být mohl. V tom je příběh skoro na den přesný.“

Jakou roli v tom hraje výjimečná kolekce šperků z českého granátu? A jde přímo o historickou sbírku šperků, které patřily právě Ulrice von Levetzow?

„Na to už jsem myslím odpověděl. Ale jestlipak víte, že granátová souprava baronky von Levetzow je řazena mezi deset nejvýznamnějších historických souborů podobně jako třeba české královské korunovační insignie nebo relikviář svatého Maura? Jako jediná je navíc složená z polodrahokamů výhradně z českých nalezišť…“

„Budiž za lásku nebe velebeno, řekli by shodně i Johann Wolfgang i Ulrike i Doris i Libor i každý z těch, kdo si ji vzájemně darovali, byť i pouhý jeden jediný den,“ – to píšete v závěru knihy. Dovolte nám proto otázku: Čím byla a je láska pro vás?

„Vzpomínkou, krásnou a nezapomenutelnou vzpomínkou.“

Splnil jste si napsáním novely Šmuky po baronce z Levetzow nějaký svůj sen, případně máte další, který si hodláte splnit ať v soukromí nebo v profesi? Na co se momentálně těšíte?

„Těším se na každý den, který mohu prožít, chodit, pozorovat přírodu, když mohu vzít foťák nebo skicák a jít něco kreslit nebo fotit nebo třeba pít dobrou kávu, jako bych byl normální zdravý člověk. Při mém zdravotním stavu se člověk naučí radovat i z takových obyčejných věcí a těšit se na ně.“

Šmuky ovšem nejsou vaší jedinou knihou… Které další jste napsal a můžete nám alespoň „ v kostce“ nastínit, oč v nich jde?
„První byla kniha většinou lyrických esejí o krušnohorské Moldavě a po Šmukách ještě tiskem vyšly mé příhody s Parkinsonovou chorobou pod názvem ‚Parkinson, ten zkurvysyn Strejda‘. Tak tuto nemoc totiž pojmenoval kterýsi z mých předchůdců a v mém okolí se tedy parkinsonismu říká Strejda. Na pultech byste ji ale sháněli marně, mají ji jen mí nejbližší a kamarádi. Říkají o ní, že je to to nejlepší, co ode mne kdy četli, ale možná tak jen chtěli dědovi udělat radost. Na druhou stranu však Strejdu velmi chválil i starý pan učitel Kalous z Bíliny, který normálně, jak je jinak mým příznivcem, se mnou žádné velké štráfy nedělá.“

Je těžké odhodlat se psát právě na téma Parkinsona, který vás bohužel také trápí…?

„Není, ani zdaleka ne. Nejhorší na téhle nemoci je bezmoc a beznaděj. Když sebou poněkolikáté za den prásknete o zem, z rypáku i kolen vám crčí červená a vy se stejně musíte zvednout a jít tak, aby se to co nejvíc podobalo chůzi zdravých lidí. Když chcete psát, hlavu plnou skvělých nápadů, ale ruce, ruce neposlouchají. Ráno, když sedíte nad ubohou půlkou strany, kterou jste horko těžko napsal, ale kterou po vás ovšem nepřečte ani Bedřich Hrozný. Ale abyste si nemysleli, že kniha o Strejdovi je nějaký žalozpěv. Nikdo by na něco takového nebyl zvědavý, každý má dost svých problémů a nepotřebuje ještě přemýšlet o cizích. A tak je moje poslední kniha o tom, že se i se Strejdou dá jakžtakž s noblesou přežít. Ale nezbytně k tomu potřebujete notnou dávku humoru, legraci, srandu, pořádnou prču.“

Bralo vás psaní odjakživa nebo přišlo až jako koníček? Čím jste vlastně profesí?

„Původní profesí jsem učitel, teď už několik let nepodmíněně na střídačce. Psal jsem cosi vždy, ale myšlenka, že by to někdo po mně i četl, ta přišla až s nemocí. Možná je to taky svého druhu syndrom…“

Máte v psaní nějaký vzor?

„Teď už toho moc nepřečtu, ale mojí krevní skupinou byli třeba Rais, Klostermann, Světlá, Němcová. Do ruky bych už nevzal Jacka Kerouaca, Jo Nesbøa nebo Rosamundu Pichlerovou, jestli říkám správně ta jména. To už radši Rudolfa Kalčíka nebo Konstantina Simonova…“

Když už máte všeho nad hlavu, co vás obvykle „dostane zpět do pohody“?

„Další dávka levodopy☺. V tomto stadiu nemoci a v tomto věku leccos už člověka dost limituje, takže tomu podřídí denní režim, metabolismus, zvyky, všechno. Žije prostě jinak, všechny hodnoty máte posunuté, takže i tu pohodu má jinou - musím žít se Strejdou. Beru ho na vědomí a ukázněně mu dávám, co jeho jest, ale zbytek času je můj a žiju si ho pokud možno po svém.“

Pomáhá vám při řešení složitých životních situací i nějaké motto, rada blízkých, zaříkávadlo…?

„Tak abyste neměli pocit, že jste dělali zbytečný rozhovor se sebelítostivým ubožákem:

Co říkáte nezapomenutelnému výroku podplukovníka Brabce z vojenské katedry filozofické fakulty: „Soudruzi, vy si o nás myslíte, že jsme blbci. Ale my to víme!“