Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Jitka Herzánová: Dovolená očima delegátky
archiv Jitky Herzánové
Inspirace / Osobnost týdne

Jitka Herzánová: Dovolená očima delegátky

datum: 12. 8. 2020 0:05 autor: Jana Vavřinová
Ačkoliv Jitka vystudovala tvůrči psaní a publicistiku, měsíc po státnicích pocítila, že potřebuje změnit prostředí a tzv. si vyčistit hlavu. Odletěla tedy na Nový Zéland, kde se nejprve pár dní živila jako pomocná síla v kuchyni, načež povýšila na Wine lady, kde měla na starosti ochutnávky a prodej lokálního vína. Po dvou a půl letech se vrátila do Čech, aby si tu našla stálou práci.

Jak ses dostala k práci delegátky?

„V době návratu tu byla ekonomická krize a pro mnohé beznadějný rok 2014. Po stém prvním pracovním pohovoru během čtyř měsíců jsem začínala ztrácet naději, že mě někdo zaměstná. Navíc jsem neměla českou praxi, což také sehrálo velkou roli při hledání práce v oblasti cestovního ruchu. Pak ale přišel pohovor číslo sto dva – pozice delegátky na řeckém ostrově Thasos. Domluvili jsme se. Bylo vidět, že tehdy nutně někoho potřebují, protože jim vůbec nevadilo, že neumím řecky ani slovo.“ (smích)

Když jsi přijela do Řecka v pozici delegátky, jak ses cítila? Co jsi očekávala a jaká byla realita?

„Hodil tě někdo někdy do vody a posmival se ti, že neumíš plavat? Tak nějak probíhal začátek mé první sezóny. Měla jsem na starosti patnáct hotelů po celém nemalém ostrově, ale služební auto k dispozici pouze na tři dny v týdnu. Nic nefungovalo, jak mělo. Pracovala jsem tehdy pro jednu raději nejmenovanou cestovní kancelář, která měla poněkud prapodivný systém i způsob jednání. Měla jsem ale to štěstí, že CK Firotour tam tehdy mělo cca 20 klientů týdně, proto mě požádali o pomoc. Jejich přístup byl úplně jiný než ten, na který jsem byla zvyklá u „své“ cestovky. Po konci sezóny jsem je tedy požádala o další spolupráci. Letos pro ně dělám šestým rokem a jsem spokojená.“

Kolik má obvykle delegát na starosti turistů?

„Počty klientů na delegáta se různí. Měla jsem roky, kdy třicet pět, další rok i sto dvacet. Průměrně to bývá mezi sedmdesáti a stem. Letos se do toho průměru dostanu taktak, a to prakticky dělám pro sedm cestovek. Z důvodu pandemie COVID-19 a paniky lidí totiž letos odcestovalo do destinací minimum delegátů.“

„Ráda se každý den nechávám překvapovat něčím novým.“

Určitě jsi v zahraničí musela řešit hodně zapeklité situace. Kdy sis sáhla na dno?

„Nejhorší zážitek v práci byl bezkonkurenčně ten, když mě zjevně psychicky nemocný klient fyzicky napadl, protože se mu nelíbil pokoj. Více se o tom rozepisuji ve své nové knížce Dovolená očima delegátky.“

Co tě přivedlo na myšlenku začít své zážitky sepisovat?

„Vnitřní přetlak a slib několika mým kolegům.“

Kdo by si knížku Dovolená očima delegátky neměl nechat ujít?

„Určitě lidé, kteří jezdí na dovolené s cestovní kanceláří, a lidé, kteří pracují s lidmi. Nakladatel uvádí, že je určena čtenářům od osmnácti let – ne vždy se šlo pro zachování autenticity vyjádřit zcela slušně.“

Turisté, kteří si na něco stěžují asi nejdou pro sprosté slůvko daleko, že? Vzpomeneš si na nějaký neobvyklý požadavek? Co po tobě třeba chtěli?

„Klienti v all inclusive hotelu si například stěžovali, že platí stejnou cenu jako ostatní, byť žijí z Prámy, tedy nejedí. Na moji otázku, proč se nešli ubytovat do apartmánu bez stravy, opáčili, že je to nenapadlo. Občas chce někdo sehnat drogy, to samozřejmě odmítám. Párkrát jsem sháněla prezervativy, postinor i těhotenský test. Tu a tam si někdo přeje, abych ho či ji seznámila s přitažlivým místním objektem opačného pohlaví. Jedna slečna po mně chtěla, ať jí pohlídám do konce sezóny ‚jejího‘ číšníka, tedy ať dohlédnu, aby se nebavil s jinými turistkami. Pak si ho přijela v září zkontrolovat, ale číšník už si ji jaksi nepamatoval.“

To zní vesele i smutně zároveň. Pokud jde o nepříjemné věci, řešila jsi i nějaké incidenty s tamní policií?

„Incidenty ani ne, pouze když byli okradeni klienti, šli jsme to nahlásit, a to byl také zážitek!“

Naznačíš, o co šlo?

„Člověk, co se dostane na řeckou policii, musí říct i jména svých rodičů a přísahat na to, v co věří, že nebude mluvit nic než pravdu (i já že nebudu tlumočit nic než pravdu). V případě osmdesátiletého ateisty, který vyrostl v sirotčinci, to bylo docela komplikované... Ale jinak se dá na ostrovech s policií domluvit.“

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

„To záleží, zda je přílet či výlet či jak. Přílet je 2–3krát týdně, to odbavuji cestující na letišti, loučím se s nimi a vítám nové. Potom se snažím v ten den udělat co nejvíce úvodních schůzek, každá trvá přibližně hodinu. Zbytek dodělám další den. Den až dva poté se konají průběžné schůzky. Do toho výlety, kolikrát celodenní. Samozřejmě mi může kdokoliv kdykoliv zavolat. ‚Nejlepší‘ jsou třeba situace, kdy od sedmi ráno provázím výlet a pár hodin předtím mi zavolá klient, že se opil, zlomil si nohu a potřebuje doktora a neumí anglicky...“

Je vidět, že pro klienty cestovek i dýcháš! Kdy máš tedy osobní volno?

„Poslední dobou od půlky listopadu do ledna. Leč letos byly čtyři měsíce neplánovaného volna.“

To musí byt hrozně vyčerpávající. Jak dobíjíš baterky?

„Slunce, moře, ouzo... a občas křičím na osamělé pláži (smích).“

Podle toho, co mi říkáš, je patrné, že práce delegáta není pro každého. Jaké by měl mít delegát ideálně vlastnosti a znalosti?

„To vážně není... Určitě trpělivost, komunikativnost a schopnost obrovské improvizace. Dobrá paměť je výhodou. Chce to příjemný hlasový projev, dobrou angličtinu, další jazyky se hodí, obzvlášť jazyk destinace. Většina cestovek vyžaduje řidičský průkaz na auto a věk 21+.“

Co tě na tvé práci nejvíc baví?

„Každý den je jiný. Protože vážně nejsem kancelářský typ, ráda se každý den nechávám překvapovat něčím jiným, novým. Vyhovuje mi nepravidelný režim. Baví mě různorodost, že nevím, co bude. Baví mě, že když si doopravdy chci jít zaplavat do moře, můžu (byť pak musím nahánět práci do noci). Baví mě, že jsou moji přímí nadřízení za mořem a já mám tím pádem obrovský prostor pro seberealizaci, improvizaci a zkrátka si to můžu organizovat dost podle sebe. Baví mě také potkávat zajímavé lidi.“

Kdo ti utkvěl v paměti?

„Za poslední tři dny třeba můžu jmenovat staršího pána, co měl vskutku zvláštní dotazy. Když jsem mu podle svého nejlepšího svědomí odpověděla, přiznal se mi, že je psychiatr a takto příčetnou ženu už dlouho nepotkal.

Dále to byla paní, co mi nabídla, že mi vyvěští z ruky datum mé smrti. Zajímalo mě to, tak jsem ji nechala, a prý umřu v devětadvaceti, takže jsem již téměř pět let prakticky mrtvá. Pobavilo mě to i mi to jako ženě samozřejmě zalichotilo, protože ona řekla, že už mi tedy moc času nezbývá, tudíž mi zřejmě hádala méně.“

Kvůli práci jsi často mimo domov, je něco (jídlo, přátelé, rodina), co v Řecku postrádáš?

„S nejbližšími jsem pravidelně v kontaktu. Občas mi chybí si tváří v tvář popovídat česky s někým, kdo není klient. Jinak české jídlo mi upřímně moc nechybí, tedy až na maminčinu kuřecí polévku, na tu se pokaždé moc těším. Kdybych si mohla do konce života vybrat jen tři věci k jídlu a pití, byly by to mořské plody, bílé víno a žlutý meloun.“

Čím tě Řecko, jak v pozitivním či negativním, překvapilo? Čím uchvátilo?

„Moře, jídlo, spontánnost, úsměvy, přímočarost, hudba, tanec, jazyk. Nepříjemná je občas jejich náladovost. Řekové rovněž mají jiný způsob uvažování, který občas Čechům může přijít nepochopitelný.

Nejhorším zážitkem byla asi návštěva státní nemocnice. Od té doby chodím s klienty do soukromých. Právě dnes jsem se byla v jedné představit. Hned ve dveřích jsem dostala roušku a kafe. Personál se usmíval a vybavení měli na jedničku s hvězdičkou.“

Jak pandemie ovlivnila život Řeků? A jak tobě?

„Převrátila jim život vzhůru nohama. Řekové se tu teď zdraví dotykem loktu. Klienti to asi až tak nepocítí, možná jen někdo dostane test na letišti. V autobuse je potřeba nosit roušky, zaměstnanci hotelů a restaurací, prodavači a delegáti na hotelu je musí nosit pořád.

Já byla během nouzového stavu v Praze. Byla to doba, která mě doopravdy nebavila. Snažila jsem se hodně chodit a prozkoumávat okolí Prahy. Cílem takových vycházek bylo dostat se do lesa, kde jsem mohla sundat roušku. Také jsem hodně četla, zkraje sledovala filmy a seriály, ale ty mě přestaly bavit hodně brzo, raději čtu a píšu. Začala jsem pracovat na své další knize.“

Cítíš se tam v tomto ohledu bezpečně?

„Já mám trochu neobvyklý přístup k životu a smrti. Beru to tak, že pokud mám umřít, umřu. Celkově považuji opatření za silně přehnaná a bojím se pouze toho, že při dlouhodobějším pokračování vyvolávání a pěstování kolektivního strachu a nejistoty dost možná jednoho nepříliš krásného dne většina lidí zapomene, že se dá žít i jinak, než pod rouškou.“

Nouzový stav si neužíval nikdo. Máš nějaké životní motto, co ti pomáhá v podobných situacích zlepšit náladu? Co děláš, kdy se cítíš pod psa?

„Snažila jsem se myslet na to, že to jednou skončí. A hlavně jsem se snažila zaměstnat způsobem, abych až to skončí, byla schopná co nejplynulejšího návratu k mému předchozímu životu. Hodně mi to protřídilo přátele.

Motto nemám, citát ano, od Platona: ‚Buď laskavá, neboť každý s kým hovoříš, svádí těžkou vnitřní bitvu.‘

Mám to i napsané na papírku a strčené za krytem služebního telefonu.“

Dovedeš si představit odstěhovat se do Řecka natrvalo?

„Párkrát mě napadlo, že bych zůstala i po turistické sezóně, pořádně si zaplavala v moři bez lidí a od konce října se aktivně podílela na sběru oliv, který v některých jižních destinacích trvá až do února. Ale vždycky zatím přišla nějaká pracovní nabídka či jiný důvod, proč se na zimu vrátit do Čech.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!