Čas jen pro mě

Z doslovu knihy S orlem na zádech vyplývá, že jste se s novodobým otrokářstvím setkala tváří tvář díky vaší tlumočnické činnosti. Jak obtížné pro vás bylo překládat výpovědi lidí obviněných z otrokářství?

„Tlumočila jsem u několika takových případů. Některé byly vážně hodně drsné. Víc než příběhy obviněných mě ale ničí příběhy obětí. Anebo lidí, které nikdo nezotročil, ale i tak měli a mají nesmírně těžký život. Řeším to tak, že se snažím tlumočit co nejlépe, rozhodně ne mechanicky, jak to dělají někteří z mých kolegů.

Bedlivě sleduju, jestli mi obě strany dobře rozumějí, případně objasňuju kulturní rozdíly.

Domů si to nosím, samozřejmě, jinak to ani nejde, ale už se nebudím ze spaní a zděšeně nepřemýšlím, jak trable mých klientů vyřešit.“

Jste coby překladatelka u soudních pří vázána nějakými pravidly? Například nedat na sobě znát, jak se vás případ emocionálně dotýká, tedy mít tzv. poker face?

„Asi by se člověk neměl nahlas smát, ač k tomu některé situace přímo vybízejí. Pokud jste oficiální soudní tlumočník, který pracuje pro soud, je jistě nejlepší, když se netváříte vůbec nijak, jen pečlivě překládáte každou větu a slovíčko. Naopak při tlumočení třeba v nemocnicích doktoři a sestry ocení, když do projevu zahrnete i jisté emoce – pacienti potřebují vidět, že na nich jak zdravotníkům, tak tlumočníkovi skutečně záleží.“

Nemáte potřebu obětem-otrokům po skončení soudní pře pomáhat? Jste s některými z nich v kontaktu?

„O oběti otrokářů obvykle bývá velmi dobře postaráno. Taky jsou často pod ochranou policie nebo jim v rámci jejich bezpečnosti dokonce změní identitu a já bych neměla vědět, kde žijí nebo jaké je jejich nové jméno. Horší jsou ‚drobnější‘ případy, s jakými se setkávám třeba na sociálce.

Často to jsou lidi, kteří se kromě podpůrných pracovníků nemají na koho obrátit. Jasně že cítím potřebu jim pomáhat a kamarádit se s nimi.

Obyčejně se téhle potřebě bráním, i když párkrát už mě taky přemohla a většinou to nedopadlo dobře.“

Z jakých důvodů podle vás Češi a Slováci za sebou pálí mosty a odcházejí do Británie? Opravdu věří, že je čeká něco jako „anglický sen“ (parafráze amerického snu)?

„Asi ze stejných důvodů, z jakých někteří lidé prostě jdou za svým snem. Mnozí za sebou mosty nespálí, často sem přijdou jen ‚na zkoušku‘ a pak se zase vrátí domů.

Smutné je, že nejvíc spálených mostů zůstane za chudými lidmi, třeba romskou rodinou, která musí prodat dům, aby měli dost peněz na cestu.

Dobrá zpráva je, že, pokud to umím posoudit, většině chudých Romů z Česka nebo Slovenska se ‚anglický sen‘ skutečně splní – bez obtíží tu najdou práci, leckdy za pomoci sociálky, dobře se tu integrují, stanou se členy jedné z mnoha zdejších menšin.“

Přišlo mi neuvěřitelné až zarážející, s jakou naivitou lidé agenturní nabídky na nový a lepší život přijímají. Co by jim, podle vás, pomohlo otevřít oči?

„Nic. Tyhle týpky jsou prostě ztracené. Neumějí přemýšlet, zvažovat, co je pro ně lepší a co horší, jednají impulzivně a kolikrát sami nevědí proč. Ovšem, jak říkala jedna kamarádka, která S orlem na zádech četla, i když tihle lidé moc nemyslí, tihle lidé cítí.“

Novinku Ivy Pekárkové S orlem na zádech vydává nakladatelství Ikar.

Na kolik jsou osudy dívek a žen, které ve vaší nové knize popisujete, inspirované skutečností?

„Na sto procent. Jména jsem samozřejmě změnila, celou operaci přesunula do neexistující londýnské čtvrti, pár drobností je předělaných, aby nebylo snadné vystopovat, o koho jde.“

Do jaké míry ovlivnil brexit činnost obchodu s lidmi?

„Bossové to budou mít těžší. Teď už nejde přivézt z Česka nebo Slovenska (nebo jiné země Evropské unie) naprosto kohokoli a najít mu legální džob. Teď už čerstvě příchozí nemají automaticky povolení k pobytu a práci.“

Jak se brexit konkrétně dotknul vašeho života?

„Mého nijak zvlášť. Když přišlo referendum, bydleli jsme už v Anglii přes deset let.

Jeden čas jsme se trošku báli, že se možná budeme muset odstěhovat, ale nakonec jsou podmínky pro lidi z Evropské unie, kteří tu už nějakou dobu bydleli, velmi velkorysé.

Pravda, není málo těch, kteří si takzvaný rezidentský status neumějí vyřídit, jakkoli je to jednoduché. I tak jsou na tom mnohem líp než většina imigrantů z méně bělošských částí světa.“

S vaším partnerem Kennym žijete v Anglii přes dvacet let...

„Žijeme tu asi šestnáct let, spolu jsme přes dvacet let.“

 Přemýšleli jste o návratu do Čech?

„Ne. Dokonce ani v dobách nejhorší paniky krátce po výsledku referenda. Často tam jezdíme a máme tam spoustu kamarádů, Kenny Česko považuje za svou druhou vlast. Ale sotva bychom tam teď dokázali žít. V Anglii si Kenny vydělá výrazně víc a navíc tu neprožívá společenské tlaky související s barvou jeho kůže.“

Dívají se na vás v Británii kvůli tomu, že jste z Východu, skrz prsty?

„Nezdá se mi. Já ale zřejmě nejsem typická ‚Polka‘, tak jak si ji představují lidé, kteří nerozlišují mezi různými východněji položenými státy. Nemám typický slovanský přízvuk a mluvím dobře anglicky.“

Jaké stereotypy o Češích v cizině nejčastěji slýcháváte?

„Že jsme všichni Poláci. Jo, a taky že jsou naše země děsně rasistické a nedá se s tím nic dělat. Pravda, stereotypy o Angličanech a Britech všeobecně slýchávám od Čechů a Slováků podstatně častěji.“

Jaký je vztah Britů ke královské rodině? Jsou její skandály (sexuální aféry prince Andrewa nebo odchod Meghan a Harryho do Spojených států) častým tématem jejich hovorů?

„Přiznám se, že nevím.

Podle toho, co vidím kolem sebe, bych soudila, že Britové nejsou royalisté a královská rodina je buďto nezajímá, nebo jim leze na nervy.

Nicméně zdání klame. Podle statistik události týkající se královské rodiny zajímají převážnou většinu Britů.“

Jaké je v Londýně vaše oblíbené místo? Kde ráda relaxujete?

„Našla jsem si tu spoustu míst, kde je mi dobře. Třeba muzeum Tate Modern na břehu Temže. Leckdy ale hledám místa, kde není tolik lidí. Několik mil od nás jsem objevila rozlehlý les, ne snad opuštěný, ale rozhodně ne obležený davy. Dokáže být úplně magický.“

Jaké je vaše životní motto?

„Nemám žádnou konkrétní frázi, kterou bych vyznávala.“

Na čem aktuálně pracujete?

„Teď se už pár let chystám psát knihu, která je pro mě nesmírně důležitá – docela drsný příběh mladé holky na samém začátku osmdesátých let. Nejsem totožná s hrdinkou, i když máme leccos společného. Mám radost, že se díky knize ve vzpomínkách vrátím do Československa v téhle podivné šedivé době, kdy jako by se zastavil čas. A zároveň se toho trochu bojím.“