Čas jen pro mě

Jak na to jde ona, zda se jí daří předem stanovenou metu plnit a jestli má i tato sympatická terapeutka v rukávu nějaká „zaručená“ doporučení, aby ani u vás doma nebylo dusno a zda jí to v roli matky rovněž klape, jestli je to pro ni „hračka“ nebo naopak – právě o tom jsme si povídaly. Ale vezměme to od začátku

Kdy vás vlastně napadlo založit soukromou Akademii rodičovství, co vás inspirovalo?

„Jako mladá jsem se obklopovala dětmi a svou životní pracovní cestu jsem začínala mezi dětmi a rodiči v mateřské škole. Už tam jsem vnímala, jak moc někteří rodiče chtějí být dost dobrými rodiči, ale neví, jak na to. Zkrátka rodičovství se nikde neučí. I já byla nejdříve mámou a teprve potom jsem se začala v oblasti podpory rodičům, dětem, párům věnovat profesionálně. Učaroval mě systemický přístup v terapii, vzdělávání, poradenství. S kolegyní Katkou Novotnou jsme se potkaly na životní křižovatce, která nás obě spojila přes Akademii rodičovství. Založily jsme soukromou rodinnou poradnu. Je to příležitost, jak své zkušenosti nabízet dále.“

Měla jste v tomto oboru nějaký vzor?

„Ve své práci se neustále učím od klientů, ti jsou mými velkými vzory. Zároveň jsem měla na své profesní cestě možnost potkat velkého učitele – kolegu, kterého si často do své hlavy přizvu. Ptám se sama sebe, jak by se na daný případ podíval on. Zůstává mým supervizorem, a tudíž i vzorem.“

Je v tomto oboru konkurence?

„Má práce se odehrává v kontextu pomáhající profese. Přemýšlím nad ní tak, že čím více lidí bude mít možnost vyřešit svá trápení či jinak na sobě pracovat, tím více nás terapeutů bude potřeba. A věřím, že s časem i spokojenějších a vyrovnanějších lidí. A proto pro mě není užitečné přemýšlet, že je za rohem konkurence. Svou práci dělám s nadšením. Za léta praxe vnímám, že vzrůstá zodpovědnost k výchově dětí a zájem rodičů, jak zařídit, aby jim s dětmi vztah fungoval. Často si uvědomují, že přijít až s puberťákem, je náročnější cesta. Každý člověk má možnost se svým životem nakládat podle svých schopností. A pokud je mu nápomocen na jeho cestě odborník, pomůže mu projít často náročnou životní cestou tak, aby se na ni postupně naučil jít sám.“

S jakými problémy se na vás nejčastěji obracejí rodiče – a mohou se ozvat i jejich děti nebo příbuzní? Řešíte je společně?

„Velmi často si rodiče nevědí rady s pubertálními dětmi. Nevědí, jak s nimi mluvit, jak vyžadovat a nastavovat hranice. Začne totiž selhávat to, co doposud používali, a to odměny, pochvaly, tresty. Puberťák potřebuje jiný přístup. Častým tématem je také nechuť ke školním povinnostem nebo konflikty v sourozeneckých vztazích. Dospěláci často řeší svou sebeúctu a neschopnost říct druhým ne. 

V partnerských vztazích přicházejí s neschopností řešit konflikty, že jsou každý jiný, a tudíž si nerozumí, anebo se lidé neslyší. Často to znamená, že příliš uvízli v očekáváních, jak by to měl ten druhý mít. Očekávání a potřeby na sebe navzájem jsou nevyslovené, ale zároveň vyžadované.

Pokud se trápení týká dětí, preferujeme pracovat s celou rodinou nebo alespoň s dítětem a rodičem, který má zájem vyřešit potíže, které je k nám dovedly. Je moc fajn, když se u nás potkají například rozvedení rodiče s dítětem a od nás poprvé od rozchodu jdou společně na zmrzlinu. Rodiče chtějí mít v rodině větší pohodu, chtějí, aby dítě bylo zodpovědnější. To se při ochotě slyšet vzájemně své potřeby daří mnohem lépe.“

Zamíchala doba „covidová“ s pořadím probíraných témat? Je něco, co jste třeba dříve ani řešit nemuseli?

„První mě napadlo, že mnohem více začaly celé rodiny řešit, jak se najednou všichni vejdou do jejich bytu. Takže občas jsme na chvíli sklouzli k technicko-organizačnímu řešení, například, že paraván oddělující pracujícího tátu může zpříjemnit vztah v celé rodině. Puberťáci se v tomto věku potřebují vymezovat proti rodičům, klidně i hádat a být více s vrstevníky. S vrstevníky být často nemohli a doma v bytě s rodiči to pak bylo fakt náročné. No a mnohem více mlaďochů začalo teď před prázdninami řešit, že propadají z několika předmětů, že se jim nechce vracet do školy. Zvýšila se jejich potřeba být pořád on-line se spolužáky na počítačových hrách a vyrostla nechuť jít si třeba zaběhat. A poněkud se to projevuje i na jejich postavě, nejen u děvčat. A psychiatři hlásí mnohem více případů poruchy příjmu potravy.

Přicházejí klienti občas i s „nepochopitelnými“ problémy? Jak vás seženou, kam se na vás mohou obracet?

„I ten nejméně pochopitelný problém má své opodstatnění. Ale pokud je viděn očima problému, je fajn s ním někde začít ho řešit. Do naší rodinné poradny Akademie rodičovství se mohou lidé se svým trápením objednat telefonicky nebo přes web Akademie rodičovství a moc rád se jim bude některý z odborníků věnovat. Vždy je užitečnější rozklíčovat zárodek tvořících potíží než šmodrchanec trápení. Žijeme v době instantní, výkonové, měnící se a nejisté. Ne každý si uvědomuje, že téměř vše má řešení. My mu ho z jeho zdrojů pomáháme najít nebo vytvořit.“

Nemáte pocit, že se někteří stydí za to, že jakmile vyhledají pomoc, selhali?

„Naštěstí se toto společenské stigma hodně mění. Nejvíce je to viditelné u teenegerů. Sami přicházejí za rodičem, že si chtějí popovídat s někým nestranným, že potřebují něčemu porozumět, že je něco trápí, a neumí si s tím sami pomoct. To je nádherný posun a výraz vyspělosti. Žijeme ale v době, kdy se mnoho partnerů rozchází a zakládá nové rodiny. Často se vyrovnávají s osobním selháním nebo vinou. Sžívají se s dětmi partnera a vytváří novou rodinu. Pohled odborníka z venku může hodně odlehčit. Je to vlastně paradox, že nikdo nemůže selhat tím, když se o sebe stará, aby se mu žilo lépe. K problematice ‚sešívaných rodin‘ jsme s kolegyní Katkou napsaly knihu Moje děti, tvoje děti, naše šťastná rodina.“

Jak vaši roli snáší rodina, respektive vaše dospívající děti?

„Jedna z veledůležitých schopností člověka je naučit se přepínat v rolích, ve kterých žije. Role nás vlastně utváří. I já se to učila a myslím, že doma se mi to daří. V rodinném kruhu jsem hodně pečující. Syn vystudoval v zahraničí a zůstal tam pracovat, dcera se na zahraniční studia chystá v září. Vlastně jsem momentálně v životní fázi ženy, které děti vylétají z hnízda. S manželem jsme je provedli životem k samostatnosti. Mám radost, jak se umí o sebe postarat. S partnerem žijeme dohromady téměř čtyři dekády. Máme toho spolu hodně odpracováno. Mojí práci nesmírně fandí, pomáhá a rozumí. Až na ty chvíle, kdy jí dávám přednost☺.“

Co jste třeba nečekala a musela řešit právě se svými ratolestmi?

„Nečekala jsem, že ta miminka na fotkách budou tak rychle dospělé děti. Krásní mladí lidé, kteří si jdou za svými sny a touhami. Ale nesmírně mě baví to z povzdálí pozorovat. Damiánovi je 27 let a nejvíce jsem si s ním ‚odpracovala‘ odstřižení své pupeční šňůry. Uvědomila jsem si, že rozum je fakt pouze jedna část mé osobnosti. Já si odplakala každý jeho odlet a pomohl mi právě manžel svým chlapským přístupem: ‚Vychovala jsi kluka, který je samostatný, jde si za svými cíli a teď z toho pláčeš?!‘ Na to se můžete jenom usmát.

S vaší otázkou jsem si ale také vzpomněla na zážitek s dcerou někdy ze 3. třídy. Ve škole si říkali, kdo jak doma pomáhá. Ona tenkrát měla myčku, koš a zametání údajně jediná ze třídy. Přišla nešťastná domů, že se stěhuje, protože to má doma těžké. Sbalila si svůj růžový kufřík, ale od branky se vrátila, že je zima a nevzala si punčocháče.

Teď má dcera Mari čerstvě maturitní výsledky i je přijatá na vysněnou vysokou školu. Je pro mě velkou inspirací, především tím, s jakým nadhledem se umí postavit k vyřešení jakéhokoliv problému. Vždy si najde řešení. Před lety si třeba zapomněla vzít na výlet vodítko pro psa, tak si ho udělala ze svetříku, který měla kolem pasu.

Vlastně ze seminářů s rodiči, které Akademie rodičovství pořádá, si vybavuji, že je právě velkým tématem, jak má rodič zařídit, aby se děti chtěly zapojit do domácích prací. A rodiče puberťáků se mě zase často ptají, kdy přejde puberta. Moje odpověď s nadsázkou je, že tehdy, až se dítě odstěhuje.

Má to ale svá úskalí. Ve chvíli, kdy se váš mlaďoch stává parťákem, odveze vás z restaurace, nenechává za sebou nepořádek, na všem se s ním domluvíte, tak si jde žít svůj život☺.“

Zasmějete se někdy při řešení problémů?

„Mnohokrát mě dcera při své učebnicové pubertě rozesmála. Třeba ve chvíli, kdy i já sahala na dno rodičovské sebejistoty mě uzemnila poznámkou: ‚Mami, objednej se do Akademie rodičovství, tam se ti pověnují.‘ A zasměji se hodně i v pracovním kontextu. Rodičům nabízím legraci jako něco, co má obrovskou sílu měnit kontext v našich myslích. Mnoho z nás prožívá život velmi úkorně a snaží se o dokonalost. Je to však cesta za něčím, co nemá cíl. Děti touží po legraci, smíchu, nadhledu.“

Platí, že maminka má vždycky pravdu?

„Když syn odešel studovat do zahraničí a začal se starat o sebe s výbavou schopností, které jsme ho jako rodiče naučili, přišla mi fotka stojanu s vyžehlenými košilemi a poznámkou ‚jako od maminky‘. Tak pokud bych to vzala jako pravdu maminky, tak z této jsem měla radost.

Jinak já věřím, že moji dětští dospěláci umí mnohem více než vidět pravdu své maminky. Vedli jsme je ke schopnosti naslouchat a vyjednávat a být zodpovědnými. Mít svůj názor a současně mít zájem o to, co říká ten druhý. Jako máma jsem jim předala, co jsem uměla, ale naštěstí jsem neměla tu moc zařídit, co si oni z toho vezmou☺.“

Když už si povídáme s odbornicí na slovo vzatou, poradíte našim čtenářům, co dělat, aby doma nebylo zbytečně dusno? Máte nějaké patero, jak z toho ven?

„Co uděláte, když je dusno v místnosti? Vyvětráte! Ve vztazích se dá vyvětrat tím, že o svých pocitech mluvíme. Protože dusno dělá většinou to, že máme očekávání a ono se neděje. Očekáváme, že partner by měl udělat, co potřebujeme, aniž bychom to vyslovili. Očekáváme, že dítě sní ve škole svačinu, která nám dala tolik práce a najdeme ji nesnězenou v boxíku.

A přitom to stačí nahlas pojmenovat. ‚Dala jsem si práci se svačinou, tak potřebuji, ať ji sníš.‘ A ještě užitečnější je nechat svačinu na dítěti. ‚Vidím, že nedojídáš svačiny. Myslím, že bude lepší, aby sis je dělal podle sebe. Já potřebuji, aby tam byl vždy kousek ovoce nebo zeleniny. Co k tomu ode mě potřebuješ ty? Jak to vymyslíš?‘ Konflikty vznikají z nedorozumění a nedorozumění z toho, že si neověřujeme, jak to ten druhý má. Na čem jsme se vlastně domluvili, jak to ten druhý myslel. Proto navrhuji:

1. Mluvte o svých potřebách a naučte to i děti.
2. Naučte děti základní věci do života a pak jim dejte prostor, aby je dělaly!
   
3. Zasahujte jen tam, kde je to nezbytně nutné.
4. Dělejte za děti jen to, co opravdu nezvládnou samy.
5. Nezapomeňte, že humor a nadsázka zafungují.“

Co vám tahle práce dává a naopak bere?

„Docela úspěšně opakuji model svých rodičů. Ne v tom, co dělám, ale jak. Žili svou prací a já jako dítě byla součástí jejich profesního života. Mám to podobně. Žiji svou prací nejen v práci☺. Mám ráda lidi a naplňuje mě objevovat s nimi jejich vnitřní zdroje. Je naplňující vidět, jak si rozšiřují svůj pohled na svět. Velmi viditelné jsou pokroky u dětí. Být s nimi chvíli na cestě a vidět, jak se jejich schopnosti rozkvétají a i tiché dítě se dokáže postupně prosazovat, komunikovat a říct, co si myslí, je velkou odměnou.“

Můžete mluvit i o splnění snu?

„Jedno přání se mi splnilo zrovna nedávno. Miluji květiny a přála jsem si je dostat jako překvapení kurýrní službou. A tento týden mi toto překvapení splnila jedna klientka, která mi květiny poslala ze zahraničí jako poděkování za vzájemnou spolupráci. Takže vidíte, sny a touhy se plní, pokud si je dovolíme snít.“

Když už máte všeho nad hlavu, co si „naordinujete“, čím dobíjíte baterky?

„Občas umím vypnout a občas vůbec. Beru to tak, že se mám pořád čemu učit.“

Pomohlo vám někdy při řešení složitých situací třeba nějaké motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Mám několik životních principů a tezí, o které se opírám, když potřebuji. Už jsem dozrála k tomu, že..

...nemusím všemu rozumět a řešit, ale někdy to stačí přijmout. A ono se to nějak poskládá.

A když se dostanu do úzkých, je pro mě důležitým mottem, že...

...co je nějaké, může být i jinaké. Na všem se dá najít příjemná maličkost.“

Na co se v nejbližší době těšíte, ať soukromě či v profesi?

„Nastává čas prázdnin a to je pro mě od dětství výjimečná doba. Ten pocit určité svobody si stále hýčkám. A je to vlastně to, na co těším. Věřím, že v září se budeme opět setkávat s rodiči na seminářích a kurzech, které o prázdninách vylepšíme. A také budu občas své zkušenosti psát do článků, které mohou být lidem k užitku.“