Čas jen pro mě

Na svém kontě máte víc než 50 knih. Podle webu Databáze knih dokonce 57! Toužila jste od dětství stát se spisovatelkou?

Myslím, že jsem začala cosi sepisovat od okamžiku, kdy jsem udržela tužku v ruce – zpočátku to byly deníky, dlouhé dopisy, povídky.  Láska ke knihám mě přivedla k práci v nakladatelství, později k překládání a potom k vlastnímu psaní.

Co nakonec bylo impulsem k první knize?

Impulsem k první vydané knize Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka byl můj „střet“ s anglickou realitou poté, co jsme se s mým britským manželem Paulem usadili v malé vísce nedaleko Oxfordu.

Jako nejeden absolvent oboru angličtina jsem podlehla mylné iluzi, že o Británii musím vědět téměř všechno a nic mě tedy nemůže překvapit.

O tom, že realita byla poněkud jiná než znalosti načerpané z učebnic, pojednává s humorem (jak alespoň doufám) tahle knížka.

Jestli se nemýlím, pak ale následoval první historický román.

Ano. Cestování po Anglii mě přivedlo „na stopu“ Alžběty Stuartovny, dcery krále Jakuba I., která se stala manželkou Zimního krále Fridricha Falckého a po jeho boku Zimní královnou, panující v Českém království po jednu jedinou zimu.

A tak vznikl můj první historický román Zimní královna o jejím značně dramatickém osudu. Poté následovala kniha Anna Česká, což je příběh  dcery Karla IV., která se provdala za anglického krále Richarda II. Zjistila jsem, že jí patřil hrádek v našem sousedství…

Knihy, které napsala Hana Whitton. (zdroj: archiv Hany Whitton)

Je nějaké období české historie, které vás nejvíc přitahuje?

Nejvíc mě myslím pořád přitahuje středověk, ale v poslední době mě nesmírně zaujala doba národního obrození – je mnohem zajímavější, než jak ji známe ze školy. Úsilí o obrodu  národa je naprosto fascinující stejně jako oběti, které pro ni byli obrozenci připraveni přinést.

Předpokládám, že i proto je vaší zatím poslední knihou František Palacký – Aristokrat českého ducha, kterou vydalo nakladatelství Ikar. Proč jste si ale z obrozenců vybrala právě životní příběh Palackého?

K tematice národního obrození mě přivedly zajímavé osudy sester Reissových, provdaných za přední české obrozence (Antonie Reissová, známá pod pseudonymem Bohuslava Rajská, se stala  manželkou F.L. Čelakovského). A tak vznikl můj první „obrozenecký“ román Sága rodu Reissových. Vystupuje v něm také František Palacký.

A paní Lenka Šíchová z Hodslavic, rodiště Františka Palackého, jehož je velkou propagátorkou, se na mě po přečtení této knihy obrátila s tím, že by bylo dobré napsat titul o Františku Palackém.

Zpočátku jsem se podobného námětu poněkud zalekla – Palacký, to je přece „Otec národa“, kterého bychom měli obdivovat z uctivého odstupu. Když jsem se ale pustila do studia pramenů, tak jsem pochopila, že tohle není ten správný přístup.

Osudy mladého Františka Palackého jsou fascinující a připomínají mnohdy román plný dobrodružství.

Nová kniha Hany Whitton

František Palacký (1798–1876) je vnímán jako Otec národa, politik a zakladatel české moderní historiografie, ale za touto oficiální fasádou se skrývá nevšední člověk, který zažil nejen slávu a ocenění, ale i nezdary a osobní utrpení. Jeho fascinující životní příběh přibližuje román odehrávající se na barvitém pozadí obrozenecké společnosti a převratných událostí, jimiž procházela česká společnost v polovině 19. století. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Chtěla jste „otce národa“ ukázat nejen jako chytrého, vzdělaného muže, ale i jako oblíbeného společníka, gentlemana ve vztahu k ženám.

To byl jeden z cílů mé knihy. Čím víc jsem Františka Palackého poznávala, tím víc jsem ho obdivovala nejen pro jeho genialitu, nevšední nadání a píli, ale také pro jeho pevný morální kodex a lidskou laskavost.

A čtenáře určitě zaujme i jeho milostný život. Láska k starší maďarské šlechtičně Nině, pak k málo známé Lidmile Brožové a samozřejmě k Terezii Měchurové, která se stala Palackého manželkou.

Líčení životního příběhu mladého Františka Palackého se jeho láskám nevyhýbá. Byl to citlivý člověk, a tak ho ovlivnily navždy, ať už to byla jeho dětská láska Nanny, kterou poznal v kunvaldské škole, nebo později dlouhodobý vztah k o generaci starší maďarské šlechtičně Nině Zerdahelyiové. Na ni nezapomněl po celý život.

V Praze prožil pár milostných okouzlení, než konečně potkal Terezii Měchurovou, s níž se posléze oženil. Ovšem cesta k oltáři snadná nebyla – nejen proto, že Terezie pocházela z bohaté rodiny, ale dávala navíc zpočátku přednost jinému nápadníkovi.

A mnozí z jeho obrozeneckých přátel ho osočovali, neboť se domnívali, že jde o sňatek z vypočítavosti.

Hana Whitton v Památníku Františka Palackého. (zdroj: archiv Hany Whitton)

Můžete říct, že některý hrdinů vašich historických knih je pro vás srdeční záležitostí?

Je to obvykle ten, o kterém právě píšu. Ale mou oblíbenou hrdinkou je i nadále Anna Česká. A tou srdeční záležitostí zůstává Adam ze Zbraslavi, o kterém právě píšu čtvrtou knížku. Adam je sice fiktivní postava středověkého „pátrače“, avšak jeho detektivní pátrání po pachatelích zločinů se odehrává na pozadí skutečných historických událostí.

Nosíte v hlavně nějakou historickou postavu, o které byste chtěla napsat další román?

Ano. Ráda bych pokračovala v románech o českých královnách a také o dalších případech Adama ze Zbraslavi.

Napsala jste i několik detektivek ze současnosti. Přiznám se, že to je žánr, který mi k vám zase až tolik nejde.

Já vím. Ale řekla jsem si, že by člověk měl zkusit všechno.

Založila jste literární agenturu. Čemu se věnujete?

Řekla jsem si, že bude dobré zaměřit se na něco jiného než na beletrii, takže jsem se rozhodla zastupovat hlavně „akademické“ tituly.

Pořád platí, že nejraději píšete v noci?

Ano. Psát v noci, kdy je člověk sám se svými postavami a kdy ho neruší, nebo téměř neruší zvuky okolního uspěchaného světa, to je radost.

Kdy jste na Česko pyšná?

Často. Nedávno při oxfordském koncertu české hudby. Nebo při přednášce, kterou tu před pár týdny uspořádal můj manžel Paul o Johnu Wycliffovi a Janu Husovi. Já tam česky přednesla Husova slova o pravdě, ono známe: „Slyš pravdu…“, což jsme se učili ve škole. Paul to posluchačům přeložil. Po chvíli ticha se ozval dlouhý potlesk. Patřil našemu českému odkazu.

A hrdá jsem také tehdy, když se tu mluví o českých letcích působících za druhé světové války v Británii, anebo o pohnutých osudech naší vlasti ve 20. století. A ten pocit mě neopouští, když sleduji, jak se snažíme nyní zviditelnit v Evropě.

Máme na čem stavět, máme velkou minulost, máme být na co hrdí. A je na nás, aby tohle jednou pronesla také o nás budoucí generace.

Před několika lety jste v rozhovoru pro Radiožurnál řekla: „Typický Angličan je velice zdvořilý, spolehlivý a nesobecký, muži se pořád chovají jako gentlemani, a lidé si pomáhají. Nelžou, nepodvádí, chovají se slušně ke svému okolí.“ To podle vás stále platí?

U nás na Oxfordsku určitě.

Dovedete si představit, že byste se někdy vrátila zpátky a žila v Praze?

Což o to, představit si to dovedu, ale domov je tam, kde má člověk srdce. A to moje je teď v malé vísce u Oxfordu, kam jsme se odstěhovali s mým manželem Paulem.

Kdo je Hana Whitton? Narodila se v Praze, kde vystudovala na Univerzitě Karlově češtinu a angličtinu. ●  Působila více než dvacet let v nakladatelstvích, naposledy jako šéfredaktorka Knižního klubu. ● Kromě toho se věnovala překládání (přeložila přes padesát titulů). ● V roce 2001 se provdala za Angličana a nyní žije převážně ve Velké Británii. ● Založila si literární agenturu, dál překládá i píše a s Českým rozhlasem spolupracovala na pořadech o Velké Británii.