Čas jen pro mě

Po Lustigově odchodu z tohoto světa uběhlo osm let, než dal rukopis z ruky. Zakládá si totiž na preciznosti. A my ho pro vás i trochu zpovídali.

Jak jste se vlastně stal spisovatelem?

Na to je těžká odpověď; já si připadám spíš podle Vieweghova výrazu jako zapisovatel. Moc jsem si vážil, že mě vzácní kamarádi a kolegové jako Eva Kantůrková, Václav Dušek, Jiří Žáček, Honza Cimický, ještě třeba Josef Nesvadba i Arnošt přizvali do povídkové knihy „27 popravených českých pánů očima 27 nepopravených českých spisovatelů“. Každý jsme si vylosovali jednoho popraveného či pověšeného a o něm napsali povídku. Na mě vyšel Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, konšel a vojenský hejtman Starého Města pražského. Na další vlastní fabulovanou tvorbu nemám dost odvahy.

Manželka muži bez hlavy – ty byly za trest a na výstrahu druhým vystaveny na Staroměstské mostecké věži – vypravila pohřeb v kostele sv. Havla naproti dnešnímu Stavovskému divadlu. Dovedeme si vůbec představit, kdo si tehdy dovolil přijít se rozloučit se zrádcem císaře Ferdinanda? Jeho žena potom musela prodat jejich vinárnu v Rytířské ulici a vyplatit se tak k možnému exilu v Nizozemí. Najednou ke mně promluvil nejen příběh Kutnauera řečeného Kutenka, ale i lidí kolem něho.

Bylo mi ale líto, že by zanikly moje zážitky se spisovateli, jako byli Ladislav Fuks, Jiří Marek, Joseph Heller, Vilém Závada, Bulat Okudžava a další, s nimiž jsem se setkal. Právě nakladatelství Eminent vydalo moji knihu jejich portrétů Bylo jich deset. Potom jsem psal knihu – rozhovor právě s Arnoštem – nazvanou 3x18 Portréty a postřehy. Láska a obdiv k Osvobozenému divadlu daly vzniknout životopisným knihám Smějící se slzy Jana Wericha nebo Šťastné blues Jaroslava Ježka. Takže než bych sám psal fiktivní příběhy druhých, věnuji se osobnostem, životu a dílu konkrétních lidí.

Kam chodíte na náměty?

Bohumil Hrabal kdysi jen tak mimochodem poznamenal, že náměty leží v Praze přímo na ulici. Nejvíce mě oslovují lidé, s nimiž jsem se kdy setkal. V případě Jaroslava Ježka to byl zájezd s Lustigem, kde mi chtěl ve Washingtonu ukázat univerzitu, kde v exilu i pak po roce 1989 učil. Byl jsem s ním na knižním veletrhu v Chicagu, a když už jsem letěl přes oceán, nemohl jsem se nestavit alespoň na pár dní v New Yorku. A jak jsem tak chodil kolem Broadwaye, najednou jsem uviděl nemocnici známou nejen vysokými vstupními schody, ale pro nás i tím, že v ní zemřel právě Ježek. A protože kolem jsou stále kamenné kočičí hlavy, cítil jsem, jak po nich za ním chodili kamarádi Voskovec, Werich, klavírista Rudolf Firkušný. Cítil jsem pak přímo povinnost studovat jeho bohatou pozůstalost v Českém muzeu hudby. A životopisná kniha byla na světě.

Kde se vám tvoří nejlépe? Stačí pracovní stůl doma v obýváku nebo potřebujete odletět k moři?

Nejlépe se mi přemýšlí při procházkách po Praze, vymýšlím tak nebo mě spíš tak oslovují názvy knih i začátky kapitol. Pak už to jde líp. Když byli synové malí, počkal jsem, až usnuli. Doslovy k reedicím časopisů Osvobozeného divadla s názvem Tiskoví magnáti Voskovec a Werich jsem psal ve sklepní místnůstce, kam jsem se uchýlil do klidu. Když už chodili domů později až pozdě, nebo vylétli z rodinného hnízda, už jsem mohl psát v pokoji u stolu. Ovšem když jsem zrovna neodpovídal manželce na její otázky a povídání. To ale přeháním, moje psaní respektuje a rukopis knihy To byl Arnošt Lustig přečetla a komentovala úplně první.

Máte nějaký vzor, koho ze spisovatelů stavíte nejvýše, případně proč? Chtěl byste se mu v něčem podobat?

Připodobňovat se k „opravdovým“ spisovatelům, vypravěčům příběhů, si nedovoluji, ale mám moc rád Vítězný oblouk Ericha Marii Remarquea. Příběh člověka majícího dvě tváře, neustále jakoby na útěku, přitom s jasným životním cílem. Jednu z prvních recenzí nebo spíš článků jsem psal o knize Ondřeje Neffa věnované Julesi Verneovi. Jeho román Matyáš Sandorf – Nový hrabě Monte Christo se mi moc líbil. Postava statečného, obětavého člověka. Podobně jako povídky Oty Pavla. Možná že právě on mě nejvíc ovlivnil, že se chci vžít do pocitů těch, o kterých píšu. Než je soudit za to, co dělali a jak, tak je spíš pochopit a připomenout, co pro českou i světovou kulturu vykonali a proč bychom si je měli připomínat. A jsem rád, že mi čtenáři říkají, že je moje psaní vzalo za srdce. To je pro mě vyznamenání.

Kolik knih jste už napsal a u které jste se nejvíce zapotil?

Přiznám se, že jsem to nepočítal a vzal jsem si v tom příklad právě od Arnošta Lustiga. Od něho jsem za celých téměř dvacet let našeho přátelství neslyšel, že by je měl spočítané. Kamarádi mi připomínali něco ke dvaceti, ale opravdu nevím.

Možná nejvíc práce jsem musel věnovat Ježkovi. Jeho pozůstalost jsem ve studovně muzea v Praze na Újezdě studoval víc než rok, je opravdu bohatá. Našel jsem tam novinářskou legitimaci prvorepublikového legionářského deníku Národní osvobození. Zařídil mu to jeho pedagog a spolupracovník listu, dnes skoro zapomenutý kritik, skladatel a dirigent České filharmonie K. B. Jirák. Zřejmě ji měl proto, aby mohl bezplatně chodit na kulturní akce. Tak jsem si pročetl tyto noviny z roku 1929, kdy pobýval Ježek v Paříži, a našel jsem jeho recenzi uvedení Smetanovy Prodané nevěsty i články o dalších československých kulturních aktivitách ve městě nad Seinou.

Kdo bývá obvykle vaším prvním kritikem?

Přiznám se, že ponejvíce já sám. Byť jsem rukopis knihy o Janu Werichovi dal k přečtení vzácnému příteli Radko Pytlíkovi, velkému znalci Haška, kabaretu a vůbec literatury. A ten mi řekl: „Je to bezvadný, jen tam nech jejich přímé řeči a vynech všechny ty svoje poznámky.“ Mám totiž tendenci cosi doslovovat, komentovat. Tak jsem ho z osmdesáti pěti procent poslechl a udělal jsem dobře.

Dovolím se pochválit jeho slovy, že ocenil, jak jsem mu vysvětlil Werichova elegantní gesta a vůbec pohyby. Objevil jsem, že jako ani ne desetiletý kluk navštěvoval milovanou maminku, když myla v restauraci U Labutě Na Poříčí nádobí. Restaurace nacházející se přímo na místě dnešního Obchodního domu Bílá Labuť, patřila jejímu tatínkovi Janu Choděrovi, to byla slavná pražská restauratérská famílie, a byla tam počátkem 20. let minulého století známá „zpěvní síň“, jak se tehdy říkalo kabaretům. Vystupoval tam už Oldřich Nový, Eduard Bass a další esa. „Když tam jako kluk chodil, tak to do sebe nasál,“ pochválil mě Radko Pytlík.

Co vás žene dopředu?

Lidi, kamarádi, nespočet témat. Jak o tom mluvil Hrabal, stačí se jen podívat a sehnout se pro něj. Obdivuji mnoho kulturních osobností a baví mě jít po jejich stopách a představovat si, kudy chodili, kde hráli, psali, scházeli se. Málokdo si dnes uvědomuje, že vůbec první hra V+W Vest Pocket Revue se hrála v dnešním Divadle Na prádle v Besední ulici na Malé Straně, kde byla tehdy Umělecká beseda. A hned vedle, v Říční ulici číslo 5 byla vinárna, kde měli za dveřmi klavír a Jaroslav Ježek tam po představeních pil víno a hlavně preludoval. V té ulici také bydleli bratři Karel a Josef Čapkové, když jako mladíci v Praze studovali. Když těmi ulicemi chodívám, tak ty osobnosti potkávám.

Máte třeba životní motto, které vám pomáhá překonávat překážky, když už máte všeho „nad hlavu“?

Mám rád moudré myšlenky, v kterých se zrcadlí lidská zkušenost. A naděje. Třeba: Sokrates tvrdil, že radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Nebo život se sestává z mnoha malých mincí, a kdo je umí sbírat, má bohatství, řekl zase kdysi francouzský dramatik Jean Anouilh. Někdy mám pocit, že pravdu měl už dvakrát citovaný Bohumil Hrabal: Bez jisté opilosti nelze ve střední Evropě žít. Ale už delší dobu si připomínám myšlenku Arnošta Lustiga: Člověk se potřebuje občas zeptat malého kluka v sobě, co by udělal, když je ten dospělý unaven a neví si rady.

Máte už něco dalšího rozepsaného?

Do knihy To byl Arnošt Lustig se mi nevešla velká kapitola o vztahu s bratry Jirkou a Hugem Popperovými – Pavlovými v Terezíně a s jejich bratrem Otou Popperem – Pavlem po válce. Tak mě nakladatel oslovil k dalšímu svazku vzpomínek a portrétů Arnošt Lustig/Přátelé a kamarádi. A potom se uvidí.

Mohl byste poradit těm, kdo chtějí s psaním knih začít, co je k tomu třeba?

Vůle vyprávět příběhy. Vlastní, druhých, mix obojího. A dokončit rukopis. Tím člověk zjistí, že může psát knihy a druhá bude určitě lepší, než ta první.

Zní to trochu bezduše, ale jako motto v knize uvádím radu dávného kamaráda prozaika a novináře Jana Šmída:

Spisovatel není ten, kdo má geniální myšlenky, ale kdo napíše denně alespoň jednu, nebo lépe pět stránek. Bez vytrvalosti mající cíl se nic nedokáže.

Takže jestli vůbec mohu radit, tak potřebujete nápad, touhu a vytrvalost.

Knihu Františka Cingra To byl Arnošt Lustig vydalo nakladatelství Eminent.