Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Eva Píchová „Psi mě nabíjejí energií a nenechají mě zahálet!“
archiv Evy Píchové
Inspirace / Osobnost týdne

Eva Píchová „Psi mě nabíjejí energií a nenechají mě zahálet!“

datum: 28. 8. 2019 0:05 autor: Eva Zelinková
V rodině Evy Píchové, dnes velmi uznávané akreditované rozhodčí při výcviku loveckých plemen, byl nějaký pes vždycky. A to ať foxteriér, který se podle jejích slov navyváděl neuvěřitelných skopičin a hloupostí, nebo samojed dovezený přímo ze země původu, či obyčejný voříšek.

Ale úplně prvním, kterého si koupila a vysnila ona sama, byl dlouhosrstý jezevčík Robin. Co pro ni psi znamenají, jaké to je na táborech retríverů i o pokrocích v oblasti výcviku, o tom se dozvíte více v tomto rozhovoru.

Jak se tedy do vaší rodiny dostal pejsek jménem Robin?

„Vybavuji si to, jako by to bylo dneska. Děti byly malé a já k nim hledala plemeno, které by bylo vhodné do panelákového bytu. Aby se s ním dalo ‚něco dělat‘ a byl to rodinný kamarád a přítel. Právě takovým měl být náš jezevčík. Rozhodně dělal čest svému jménu a plemeni. Měl svoji hlavu a na všechno svůj názor, který se ve většině případů neslučoval s tím mým. Dokázal mě velmi potrápit, a pokud nebylo po jeho, tak vždy provedl nějakou lumpárnu. Prožil s námi krásných dvanáct let.“

Dnes už máte o hodně většího pejska. Proč vyhrál právě chlupáč retríver?

„Zlaté retrívery jsem měla možnost poprvé vidět v roce 1992 v chovatelské stanici Araukarity u zakladatele chovu zlatých retríverů v naší republice, pana Jiřího Hylmara. Ze zahrady se na mne vyřítilo šest krásných zlatých chlupáčů. Jedním slovem nádhera! Z úst chovatele jsem se dozvídala první informace o tomto úžasném plemeni a měla jsem jasno: Toho chci! Po důkladné lustraci ze strany chovatele jsem byla zařazena mezi čekatele na štěňátko. Těšila jsem se a čekala necelé dva roky, než na podzim roku 1994 překročila práh našeho bytu sytě zlatá fenka Jenny. A tak to všechno vlastně začalo.“

Mít doma tak velké stvoření, to jistě znamená uklízet vše ze stolů, aby… Nebo „stačí“ naučit ho poslouchat?

„U nás vždycky žili psi společně s námi. Tedy doma je tam, kde jsme my. Dnes mají naše holky luxus zahrady, kam jdou, pokud chtějí. Jinak jsou s námi v domě. Kromě jezevčíka Robina jsme nikdy neměli psa ‚devastátora‘. S našimi zlatými retrívery je soužití bezproblémové. Od štěňátka mají nastavená pravidla, co se může a co ne. Na stole může ležet cokoliv a oni si nedovolí bez svolení nic sebrat. 

Vlastně ano… Součástí naší rodiny je dnes i fenka zlaťáka, která si prošla velkými útrapami a k nám se dostala z dočasné péče v seniorském věku velmi zanedbaná a nemocná. Život neměla lehký a o každé sousto musela doslova bojovat. Když přišla k nám, brzy jsme zjistili, že na stole nelze nic nechat. Talíř se šesti knedlíky voňavé svíčkové skončil během pár vteřin u Kessy v žaludku. Dnes však už ví, co se sluší a patří a stala se nedílnou součástí naší rodiny.“

Kolikátého psa tedy už máte?

„Zůstaneme-li u zlatých retríverů, pak mám pátou generaci. Tedy pět zlatých retríverů prošlo či prochází mým životem. V naší domácnosti ale nikdy nejsou víc než tři psi, to je opravdu maximum. Naše psí holky jsou ale součástí naší rodiny, a to doslova. Tráví s námi dovolené a veškerý náš volný čas.“

Který mazlík byl tím „životním“?

„Každý pes se nesmazatelně zapsal do mého srdce a každý trochu jinak. Všechny jsem milovala a miluji a bráním se pojmenovat toho ‚životního‘. Třeba bude ještě další. Každopádně moje Dorris, kterou jsem si ponechala z vlastního chovu, dosáhla vynikajících úspěchů nejen na výstavách, ale především na poli pracovním. Ve svých třech letech se stala Šampionkou práce a Českou a Slovenskou šampionkou krásy. Odešla ale předčasně a stále mi chybí.“

Jak jste se vlastně dostala k loveckému výcviku?

„Se svojí první goldenkou Jenny jsem po absolvování základního výcviku na tehdejším klasickém cvičáku začala zjišťovat, že sice vše, co se tam naučíme, bez problému zvládneme, ale že to není ‚ono‘. Z přečtených knih jsem věděla, že zlatý retríver je pes lovecký, který byl v zemi původu vyšlechtěn na dohledávku a přinášení střelené zvěře. A bylo rozhodnuto, Jenny bude lovecký pes! Společnými parťáky se nám stali zlatý retríver Karlo Luk se svou paničkou, nechyběla nám odvaha ani odhodlání.“

Nebylo vaše začlenění mezi „pány“ myslivce něco jako rarita? Jak vás přijali?

„Náš výcvik se začal ubírat loveckým směrem a my obě cvičily plny nadšení a po svém. Přesto mezi kolegy myslivci působily dvě ženské, navíc z Prahy a ještě s plemenem, které se v té době do mysliveckého podvědomí teprve dostávalo, jako rarita. První úspěchy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Kam jsme se svými zlaťáky přijely, odtamtud jsme si odvážely ceny.“

Co bylo při výcviku nejtěžší pro vás a co pro psa?

„Pro nás to byly rozhodně naše nezkušenost a nevědomost. Mnohdy jsme vlastně zjišťovaly až na zkouškách, jak to má vypadat správně. Ale ti naši zlaťáci to věděli a vždy to udělali, jak nejlépe mohli.“

V kolika měsících se má s výcvikem začít a kdy už je naopak pozdě?

„Pozdě není nikdy. Samozřejmě, když je pes starší a má zažité návyky a zlozvyky, je to vždy náročnější přeučit ho to. Proto všem doporučuji začít se štěňátkem cvičit, respektive jej vychovávat ihned, když si nového člena přivezete domů od chovatele. K nám na výcvik doporučujeme přijít po ukončené základní vakcinaci, tedy okolo třetího měsíce věku, a hlavně nepodcenit správnou vazbu na svého majitele.“

Dneska už výcviky psů i vedete a pořádáte také tábory retríverů s jejich majiteli. Jak to jde?

„Náš výcvik probíhá celoročně a je nastaven tak, aby našim klientům co nejvíce vyhovoval. Již více než patnáct let pořádáme pravidelně výcvikové prodloužené víkendy i týdenní pobyty v Jižních Čechách, které se těší velké oblibě. Jezdí tam nejen jednotlivci se svým psem, ale i celé rodiny. V malebném rekreačním středisku v těsné blízkosti rybníka Komorník se nás najednou sjede okolo šedesáti lidiček a téměř stejné množství retríverů. Mnozí nezůstanou u jednoho psa tohoto plemene, takže se jejich rodina rozroste o dva i více. Program bývá velmi pestrý a není jen o výcviku. Ten probíhá v dopoledních hodinách. Po obědě pak jsou na programu volnočasové aktivity.“

Je pravda, že tam psi dostávají i vysvědčení?

„Ano. Dostanou ho ti, kteří se účastní bonitační zkoušky pro retrívery. Tedy zúročí to, co se naučili a udělají tzv. retríveří maturitu – ověření vlohových vlastností retríverů.“

Kolují na těchto táborech i veselé historky?

„Těch je hodně. Nejveselejší jsou však ty, které zpočátku vesele nevypadají, ale pak vše dobře dopadne a zpětně na ně vzpomínáme s úsměvem. Těžko se ale reprodukují, protože vesele vypadají zejména pro nás pejskaře.“

Vy jste se vypracovala až na akreditovanou rozhodčí. Můžete tedy díky svým zkušenostem tohle lovecké plemeno charakterizovat?

„Retríveři jsou psi velmi inteligentní s přirozenými vlohami k práci a aportování. Mají dobrosrdečnou, přátelskou povahu. Rychle se učí, mají skvělou paměť. Je to pes aktivní, vždy připravený k akci. To však neznamená, že retrívera není potřeba vychovávat a cvičit a že vše pochopí samo sebou. Jsou to zároveň psi velmi vnímaví, rychle vycítí každou nespravedlnost či nedůslednost – a využijí ji dle svého. Nemají ale rádi stereotyp a nudu. Vzhledem k velké oblibě plemene se ale při výcviku stále častěji setkáváme i s nestandardními povahami. Objevuje se bojácnost a agresivita. Tak i na to je třeba brát zřetel.“

Poradila byste majitelům nováčkům, podle čeho si štěně „zlaťáka“ vybírat?

„Všem, kdo v budoucnu uvažují o pořízení zlatého retrívera, doporučuji brát si štěně pouze od seriózních chovatelů a s průkazem původu. Noví majitelé tak mají daleko větší předpoklady, že z jejich chlupatého klubíčka vyroste retríver se standardní laskavou povahou, bez zdravotních komplikací a odpovídajícím exteriérem.“

Máte nějaké motto či „zaříkávadlo“, které vám vždy pomáhá, když už máte všeho nad hlavu?

„Snažím se vždy myslet optimisticky. Psi mě nabíjejí energií a nenechají mě zahálet. Jsou to ta nejupřímnější stvoření na světě. Velmi mě práce s nimi těší. Je radost vidět, jaké dělají pokroky i to, jak se zdokonalují jejich majitelé ve vzájemné komunikaci.“

Na jakou „psí“ akci se ještě letos těšíte?

„Máme před sebou ještě další výcvikové pobytové akce v Jižních Čechách. Těším se na staré známé tváře, ale i na mnoho nováčků. Velmi mě naplňuje a mám radost z každého pokroku, který během intenzívního výcviku tým zvládne. A tak to má být. Soužití a trénink psa má být radost pro oba.“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!