Čas jen pro mě

Teď ji ovšem nový domov denně odměňuje. „To tedy ano. Ráda se tu probouzím i jdu spát, vařím si, cvičím, pracuji, přijímám návštěvy, topím, pracuji na zahradě. A když musím odejít, ráda se sem zase vracím. Cítím se tu bezpečně, pohodově, nejsem tu v žádném stresu ani napětí. A mám jisté místo před domem na zaparkování auta. Někomu to může přijít malicherné, ale lidé z měst vědí, o čem to je. Důležité je i to, že je dům v přírodě, obklopený zahradou a celý den mohu vidět slunce nebo hvězdy na nebi.“

V publikování svých pocitů jí nezabránilo ani to, že se tím člověk dost „odkope“. Ujistila mě, že to tak nebere. „Psaní mě baví a vnímám, že čtenáře baví, když je to ze života. Dříve jsem se věnovala ekonomickým a marketingovým článkům, ale psaní o životě a o pocitech mě naplňuje mnohem více. Sdílení osobních zkušeností a vnitřních nastavení je cenná komodita a může v určitých případech druhým otevřít srdce, přinést nové nápady nebo životní inspiraci. Cítím, že toto je moje poslání. Nepíši o ničem, zač bych se musela stydět a že se ne vždy všechno podařilo, to je pravda. Tak to v životě prostě bývá. Vzniká z toho dobré poučení na příště.“

Prahu vyměnila za venkov

Proč po 48 letech odešla? „Velkou většinu svého života jsem trávila v centru města, v rámci svého zaměstnání jsem hodně cestovala, soukala jsem se do plných dopravních prostředků nebo složitě hledala místo na zaparkování auta. Na venkově jsem každý den vděčná za menší hustotu obyvatelstva, za okolní lesy, rybníky a nezastavěná pole. Do Prahy občas jedu na návštěvu nebo na pracovní schůzku, ale vždycky se těším domů na vesnici. Takže určitě nelituji.“

Její synové se k ní do nového domu už ale nenastěhovali. Nepřišlo jí to přeci jenom líto? „S nimi jsem žila do jejich 21 a 24 let. Byly to krásné roky, které jsme si vzájemně užili, hodně jsme cestovali, společně tvořili, synové měli mnoho zájmů. Namátkou rybaření, keramiku, kouzlení, tenis, měli jsme doma králíky, pískomily, psa. Náš společný život byl krásný, bohatý a naplněný. Avšak cítila jsem, že synové potřebují více času trávit se svými přítelkyněmi a naučit se žít samostatně. Tím, že jsem se odstěhovala, jsem jim umožnila vejít do jejich samostatného života. Jsem moc ráda, že se jim všechno daří, stále se vzájemně podporujeme a navštěvujeme se.“

Proč si říká Kiara

K jaké její činnosti se váže oslovení Kiara, píše snad horoskopy nebo jde o jiné aktivity? – I to nám ochotně vysvětlila: „Část svého života jsem žila více v hmotě než v duchovní rovině. Nechci se na to vymlouvat, ale prostě na to nebyl čas. Když mi v mých čtyřiceti letech zemřel otec, začala jsem více přemýšlet o smyslu života, hledat klíč k životní cestě, zamýšlet se nad tím, zda máme tady na Zemi každý nějaké poslání a jak zjistit, co to je. Prošla jsem řadou různých sebezkušenostních kurzů, mnoha regresemi, holotropním dýcháním, tantra jógou pro ženy, rodinnými konstelacemi, absolvovala jsem práci s traumatem, hledám poselství v tarotových kartách a zajímám se i o astrologii. Bystřím své smysly, mám ráda práci se zvukem, dělám takzvané zvukové lázně. Od všeho si vybírám to, co mě nejvíce osloví. Je to takové koření života. Když se někdo přijde, že se chce inspirovat, tak mu nebo jí ráda pomohu. No a v době, kdy jsem se začala zabývat duchovním životem, mi moje jméno Renáta Vargová přišlo takové tvrdé a neharmonické, tak jsem si přidala Kiaru. Je to moje oficiální druhé křestní jméno, na matrice mi vystavili nový rodný list, kde je uvedené, a mám ho na všech dokladech.“

Paní Vargová však vyrábí i harmonizační obrázky s pravými drahokamy, což má rovněž svůj důvod. „Ráda a často se obracím v meditacích do svého nitra, kde nacházím různé obrazy. Jsou většinou abstraktní. Když jsou naopak konkrétní, tak je to směs všeho možného. Pocitů, myšlenek, přírody. Jsem narozená ve vodním znamení, takže mě hodně inspiruje voda. Obrazy, které nakreslím, zdobím kameny, které vytvoří jakýsi třetí rozměr. Nejraději mám křišťály, citríny, olivíny, jantary, ametysty, granáty a turmalín. Když se pak na ty obrazy podívám, zaplaví mě příjemný pocit. Baví mě je tvořit i se na ně pak koukat.“  

Je toho ale mnohem více, co může Renáta Kiara Vargová čtenářům nabídnout. Na www.kiara.cz jsou například v sekci články texty, které vyšly v časopisech, v blogu se pak zamýšlí nad aktuálními tématy. „Ale najdete tam i různé recepty a ve fotogalerii zase řadu mých oblíbených míst na fotografiích. Pod akcemi jsou pak pozvánky na různé aktivity. Například dělám několikrát ročně rituály s živly v přírodě. Probíhají vždy o jarní a podzimní rovnodennosti a o letním a zimním slunovratu.“

MOTTO, které ji „staví na nohy“: „Asi ono známé „Co tě nezabije, to tě posílí“. Zní dost tvrdě, ale je pravdivé. A když už je něco opravdu takzvaně za čáru, tak si řeknu, že když to počkalo do dneška, počká to i do zítřka. Už nejdu přes sebe, hledám optimální hranici mezi tím, co ještě udělat lze a co už ne.“ 

RADA, jak se podle ní spolehlivě dostat do pohody: „Univerzální návod na to asi neexistuje, každý potřebuje něco jiného. Záleží také na ročním období, v zimě mě dostanou do pohody plápolající kamna a kořeněný svařák, v létě zase přírodní koupání a citronová zmrzlina. Určitá míra napětí člověka posouvá a zdokonaluje, ale zároveň je fajn si každý den udělat čas na něco nebo někoho milého, příjemného, co lahodí tělu i duši. Pro mě jsou pohodové chvíle i s mými blízkými, osobní sdílení, důvěra, bezpečná intimita, milá knížka, meditace, cvičení, práce na zahradě, bylinková koupel ve vaně – prostě je toho hodně.“

Další zajímavé informace najdete v knize Domov pro tělo i duši, kterou vydal Eminent.