Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Barbara Semenov: „V životě jsem zažila spoustu ‚kupodivů‘, za které jsem ráda…“
archiv Barbary Semenov
Inspirace / Osobnost týdne

Barbara Semenov: „V životě jsem zažila spoustu ‚kupodivů‘, za které jsem ráda…“

datum: 20. 10. 2021 0:05 autor: Eva Zelinková
Právě se objevil na knižním trhu román Barbary Semenov „Má říše kupodivů“ – a my jsme požádali tuto velmi sympatickou autorku s bohatým životním příběhem, aby nám ve zkratce nastínila, oč v knize jde. Také nás zajímalo, jak se stalo, že se usadila v Austrálii, zda její dcera Tara také promlouvá do umění jako její matka, a co se paní Semenov například vybaví při vzpomínce na přátelství s Karlem Gottem, který jí měl původně román křtít.

Ale začněme od začátku otázkou, jak vůbec došlo k sepsání mnoha „kupodivů“?

„Román psal vlastně sám můj život. Troufale jsem pojmenovala svoji knihu ‚Má říše kupodivů‘, protože moje životní zážitky byly, jak čtenář zjistí, hodně ‚kupodivu‘. Ostatně zřejmě nejsem sama, mnohý z nás by jistě mohl vyprávět. Já využila tři dary, které mi byly dány – zajímavý život, schopnost vnímat důležité podněty a nechat se jimi inspirovat, a dovednost psát. Už v mládí si ze mne utahovali – dokázala jsem napsat poutavě jak minutovou reportáž pro televizi o čemkoli, třeba o výrobě pribináčku, tak poetickou črtu či báseň během mžiknutí oka. Říkali, že mám lehké pero. Na druhé straně, kdybyste po mně chtěli nějaké analytické vyjádření nebo něco ušít, tak to jsem úplně mimo. Jen přišití knoflíku je pro mne utrpení. Každý je zkrátka jinak nadán. Já využila toho, v čem jsem si věřila. Hned v úvodu knihy najdete motto:

‚Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, aby na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh‘.

Tak vyprávím o tom, co si myslím, že by mohlo zaujmout a obohatit mé čtenáře. O tom, co bych ráda předala dál.“

Jde o kompletní autobiografii, nebo jak se říká, podobnost s některými postavami je náhodná?

„Příběh je postaven na osobních prožitcích. Ostatně který dobrý příběh není, počínaje Babičkou, kde se fikce a realita přímo dokonale stýká i rozchází, konče velkými romány současnosti. Často se autoři zaštiťují větičkou ‚podobnost čistě náhodná‘. Fikce nebo pravda – Dichtung und Wahrheit – je známé Goetheho značení memoárového psaní… I mí přátelé, kteří mne dobře znají, se ptají, co se skutečně stalo a co jsem si vymyslela. Zkusí to uhodnout a většinou se netrefí. Velký úspěch má například moje románová postava Tereza, která je hodně plasticky zpracována. Ale přiznám se, že například u ní jsem popustila uzdu své fantazie. Předloha této hrdinky je vlastně křtěná Teresa, takže záměna písmenek s a z ve jméně obrazně vystihuje podobnost či odlišnost této protagonistky s mou sestrou.“

Když jste se sestrou rozhodly emigrovat, chtělo to odvahu?

„Doslova dnes už nepředstavitelnou odvahu. Rozhodnete se k nezvratitelnému kroku zbořit za sebou celý svůj dosavadní svět, učiníte krok do neznáma, vůbec nemůžete tušit, co vás čeká, zavřete si ale přesto navždy možnost návratu. Ztratíte veškeré zázemí, jistoty, přátele, rodinu… Odvážit se k takovému kroku, k tomu musíte mít velkou odvahu, víru, touhu, naději… a samozřejmě i milující podporu vašich nejbližších. V knize je dilema emigrace rozvedeno hodně názorně v příbězích dalších postav. Jedna z těch stěžejních se s tímto závažným rozhodnutím potýkala celý život.“

A nelitovaly jste někdy se sestrou, že jste odešly z republiky? Převažují ve vašich vzpomínkách klady nebo zápory?

„Podstatou úspěšné emigrace nejen pro nás dvě bylo, že musíte být pevně přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí. V tom okamžiku si zcela zakážete jakékoliv smutnění a stesk po tom, co jste se odhodlali jednou provždy opustit. Zejména pro mne, odjakživa velkou vlastenku, to nebylo vůbec snadné, jak je v knize dost dobře dokumentováno. Napsala jsem ale i o jiných, kteří to dokázali.

Tajemstvím zvládnutí toho životního kroku bylo umět se integrovat v nové společnosti, adoptovat novou vlast, zamilovat si novou zemi, vytvořit tam domov, zázemí, najít správnou práci, přátele, založit rodinu. Byla to náročná, ale nesmírně obohacující životní cesta a my jsme se sestrou nikdy nelitovaly jediného okamžiku. Jistě, mělo to svá úskalí, o kterých rovněž píšu.

Vzpomínka, kterou šokuji během autorského čtení, je na první noc v emigraci, strávenou v berlínském chudobinci. I tuto trudnou chvíli jsme však dokázaly proměnit v něco radostného, co nás dostalo k důležitému nasměrování našich osudů za štěstím.“

Byly jste jazykově dobře vybavené? Vždyť přece jenom vaše cesta vedla přes Západní Německo, Havaj, Ameriku a až teprve pak do Austrálie…

„Obě jsme měly perfektní znalost angličtiny, protože jsme vyrůstaly tři roky v Indii, této ranné části našeho života je věnována kapitola Indie. Chodily jsme do anglické klášterní školy, kde vyučovaly anglické jeptišky. Už to samo je nezapomenutelné.

Takže kniha není jen o emigraci, o love story, ale také o nejrůznějších částech světa, zcela určitě ne pouze cestopisně, ale z pohledu ‚insidera‘. Tedy někoho, kdo se ve všech těch končinách musel začlenit do té které společnosti a postarat se sám o sebe.

A že to byly integrace hodně odlišné – Západní Berlín, Honolulu, Houston, Denver, Melbourne, každé město vyžadovalo jiné přizpůsobení se a všude jsme obstály. Staly se z nás světoběžnice a kosmopolité. To byl jeden z nedocenitelných přínosů emigrace.“

No a právě v Austrálii jste našla svého vysněného manžela, se kterým máte dospělou dceru Taru. Splnilo to vaše očekávání, naplnilo se vaše „Dreamtime“ – snění?

„Dreamtime – to je vlastně prapůvodní výraz australských Aboridžinců pro jakousi mozaiku znalostí, víry a kreativity domorodců, kteří do snění vstupují a vysvětlují jeho prostřednictvím život a svět. Snění je nekonečné. Příběhy snění nesou pravdu z minulosti spolu s kódem práva, který funguje v přítomnosti a spojuje tak minulost s darem rozhodnutí o budoucnosti.

Aniž bych se pídila za tímto šedesát tisíc let starým moudrem, odpovídá mému vlastnímu snění. A celý příběh to dosvědčuje. Bylo dané minulým sledem událostí, že projdu celý svět a mé hledání ideálního partnera bude nakonec díky vysněné představě korunováno úspěchem. Hluboko v srdci jsem vždy věřila, že mé očekávání bude splněno. U svého manžela jsem jen v románu zvolila jiné jméno, jinak je ale přesně slovo od slova takový kladný hrdina, jak jsem ho popsala.“

Původně jste byla televizní moderátorkou a vždycky vás bavilo umění. Co z toho se vám hodilo, když jste se usadila v Austrálii? Měla jste třeba možnost přenášet produkce nějakých našich muzikálů či divadelních her do anglicky mluvících zemí?

„Na tuto část svého barevného života vzpomínám ve více dokumentárně laděné kapitole Theatrum, která se vrací k zážitkům s mojí producentskou společností v Melbourne, Zde jsem vylíčila svá dobrodružství ve světě umění, jak na světové, tak na české scéně, setkání s velkými celebritami a moji celoživotní vášeň pro umění. Začátky byly spojeny s českou porevoluční muzikálovou tvorbou a zavedly mne na vzrušující dráhu australského showbyznysu i k legendám světového a českého hudebního světa. Úsilí dostat na světovou divadelní scénu perly českého moderního muzikálu jako je Dracula, Kleopatra, Hamlet bylo hodně složité, ale nakonec jsem z něho vytěžila nečekané výsledky.“ 

 Váš manžel vám v podnikání fandí?

„Tady mohu citovat kousek ze své knihy: ‚Tvoji producentskou společnost pojmenujeme Regent Productions,‘ rozhodl Alex a hned ji zaregistroval na úřadě. Váhala jsem. Ale Alex měl tu zvláštní schopnost, že z představy dokázal vytvořit skutečnost. Jako kouzelník. Nebo spíš člověk s vizí. To, co následovalo, byla smělá jízda plná nečekaných objevů, poznávání a dobrodružství ve světě divadla, po kterém jsem celý život tolik toužila, přání, které se mi díky Regent Productions podařilo naplnit...  

Při této příležitosti bych také chtěla říct, že ne všechny kapitoly jsou psány v první osobě, která dodává knize na jedné straně více autentičnosti, na druhé straně jiné kapitoly ve třetí osobě puncují dílo dojmem románu.“

V knize se také netajíte tím, že jste se dobře znala s Karlem Gottem. Kde jste se vlastně setkali a v čem jste si porozuměli?

„Toto výjimečné přátelství s Karlem Gottem přisuzuji takzvaným Šesti stupňům odloučení, což je teorie, že všichni lidé jsou v průměru šest nebo méně sociálních kontaktů od sebe. Ve výsledku lze vytvořit řetězec ‚přítel přítele‘, který spojí libovolné dva lidi v maximálně šesti krocích. To se mi již mnohokrát potvrdilo. A s tak těžko dosažitelným Mistrem to nakonec bylo dokonce míň než šest stupňů – jak se dočtete v knize. Porozuměli jsme si už před dvaceti lety v Melbourne a od té doby zůstali v kontaktu. Dokonce mi slíbil knihu pokřtít, ale bohužel jsem ji nestihla dopsat. Míjeli jsme se v té nešťastné době na chodbách Všeobecné fakultní nemocnice…“

A co vy jako matka, snažila jste se své ambice v umění přenést na svou dceru Taru (33 let)? Jakou cestu si vybrala ona?

„Moje dcera, která se narodila a vyrostla v Austrálii, podědila umělecký talent. Lásku k umění jsem jí vštěpovala odmalička stejně tak jako lásku k Praze. Na Melbournské univerzitě vystudovala výtvarné umění a sochařství a před deseti lety se přemístila do Prahy, kde pracuje jako manažerka největší sběratelské galerie současného umění.“

Kde se vlastně cítíte být doma vy sama?

„Všude, kde jsem šťastná a kde mám svoji rodinu – tam jsem doma. Přes třicet let to bylo australské Melbourne, ale posledních patnáct let jsem nejraději v Praze. Nejen, že je to podle mne nejkrásnější město na světě, ale žije se tu dnes opravdu blaze.

Prošla jsem svět, mám možnost srovnávání. Často si říkám, škoda, že to lidé nevidí, a že si někdy dokonce neváží, jak je tu fajn, a nejsou na to dostatečně hrdi. A to říkám z pozice bývalé nespokojené emigrantky dobře etablované v Novém světě…!“

Pomohlo vám při překonávání složitých situací i nějaké životní motto?

„Ano. Mottem, které mne vede celým životem, je víra, že život je sebenaplňující proroctví. Pokud je dodržena rovnováha sen/vize a snaha/úsilí, pak se vždy stane to, co jste si předpověděli, že se stane. U mne to zapracovalo v nespočetných situacích. I když bylo nejhůř, tak jsem nikdy neztratila důvěru, že bude líp, že to bude dobré ba dokonce báječné. I to je v knize.“

 Čím dobíjíte baterky, když už máte všeho nad hlavu? Co patří k vašim posedlostem, které vám v tom pomáhají?

„Dobíjím baterky ve společnosti své dcery, ona je balzám pro mou duši. A posedlost? Stále umění, divadlo, příroda a pohyb. Někdy neznám mezí, a musím se brzdit.“

Na co se v nejbližší době těšíte, co plánujete?

„Těším se na pro mne nejkrásnější období v roce, na Vánoce. Strašně je miluji. Zvláště Vánoce v Praze. Klasické, odolávající změnám času. Mnohokrát jsem o nich psala – a to i o tom, jak jsem je trávila v nejrůznějších domovinách a vždy dokázala vytvořit a prožívat jejich kouzlo. I v těch zeměpisných šířkách, které mi idylu zimních Vánoc příliš neposkytovaly – v Indii, na Havaji, v Austrálii. Teď, za pár měsíců tu budu mít opět českou vánoční klasiku, jak mi ji máma vštípila do paměti, a jak jsem ji já předala své dceři…“


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Oldřich Drápal: Výrobce slámového vína i „Slamáčku“

Oldřich Drápal: Výrobce slámového vína i „Slamáčku“

Autor: -rp-, Datum: 24. 11. 2021 0:05

Nechtěl vyrábět vína ve velkém. A tak se dnes již třiasedmdesátiletý Oldřich Drápal zaměřil na…

Veronika Maslíková: „Alzheimer se chová jako nezvaný host.“

Veronika Maslíková: „Alzheimer se chová jako nezvaný host.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 17. 11. 2021 0:05

Nedávno se mi dostala do rukou zbrusu nová kniha „Deník ze života s Alzheimerem“, od které jsem se…

Anna Stropnická: „Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.“

Anna Stropnická: „Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.“

Autor: Martina Kinská, Datum: 3. 11. 2021 0:05

Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských…

Daniela Kovářová: 7 + 1 osudových omylů

Daniela Kovářová: 7 + 1 osudových omylů

Autor: Pavlína Procházková, Datum: 27. 10. 2021 0:05

Expertka na rodinné vztahy Daniela Kovářová popisuje na příkladech a každodenních situacích, jak…

„U Čechů stále vítězí jahoda a vanilka,“ říká zmrzlinářka Monika Pavlisová.

„U Čechů stále vítězí jahoda a vanilka,“ říká zmrzlinářka Monika Pavlisová.

Autor: -rp-, Datum: 6. 10. 2021 0:05

Zmrzlina z pardubického perníku, nanuk z krkonošských borůvek či sorbet z čerstvě natrhaných malin?…

„Životní zlomové body má člověk hluboko pod kůží,“ říká Olga Ströbingerová, ředitelka nakladatelství MOBA

„Životní zlomové body má člověk hluboko pod kůží,“ říká Olga Ströbingerová, ředitelka nakladatelství MOBA

Autor: -red-, Datum: 29. 9. 2021 0:05

Skoro čtyři stovky knižních titulů ročně vydá Moravská Bastei MOBA. Kromě mnoha významných…

Mileva Marić (†73): První žena Alberta Einsteina umřela v zapomnění

Mileva Marić (†73): První žena Alberta Einsteina umřela v zapomnění

Autor: Markéta Vavřinová, Datum: 22. 9. 2021 0:05

Její osud je smutný. Zůstala ve stínu slavného manžela, přestože se významně podílela na jeho…

Jana Košutová: „Nápad je to hlavní! A my i doma dřevěným nábytkem žijeme.“

Jana Košutová: „Nápad je to hlavní! A my i doma dřevěným nábytkem žijeme.“

Autor: Eva Zelinková, Datum: 8. 9. 2021 0:05

Největšími zálibami Jany Košutové jsou bytový a nábytkový design, dekorace, ale i móda. Prostě styl…

Tip šéfredaktorky

Judy Garland (†47): Vzlety a pády královny comebacků

21. 10. 2021 0:05 autor Anna Vágnerová