Čas jen pro mě

Bavilo nás, že bere život s nadhledem… a zatoužili jsme autorku blíže poznat. Proto jsme ji požádali o rozhovor o knížce i o ní. No a ptali jsme se i na rady, jak se dá případně bojovat s větrnými mlýny.  

Začněme ale dotazem na novou knížku „Deníček psychiatričky aneb Pro (d)uši neslyšíš“. O čem a pro koho je, na co se v ní mohou naši čtenáři těšit?

„Knížka je takový souhrn posledních šesti let mého života. Ať už vzpomínek na medicínu, přes období po škole, až k současné práci na psychiatrii. Trochu poodhaluje, co vlastně psychiatr dělá, kdo může být taky psychiatrický pacient, a hlavně se snaží bořit stigma a těžkou oponu, která stále nad tímhle oborem visí. V knížce najdete jak texty humorné a ironické, tak i vážnější, zaměřené na život obecně. Primárním posláním by měla být myšlenka, že na nic, co se vám v životě děje, nikdy nejste sami. Vždycky je minimálně jeden další člověk, který prožívá něco podobného.“

Deníček psychiatričky vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nevadí vám nebo vaší rodině, že líčíte převážně zážitky ze svého života, tudíž že se v ní hodně „odkopáváte“?

„Já na tuhle otázku vždycky říkám, že to není tak úplně pravda. Ono to totiž vypadá, že píšu o sobě, ale ve skutečnosti o sobě prozrazuji jen velmi malé střípky. V podstatě nikdo ze sledujících mého blogu nebo čtenář knihy, by o mně asi nebyl schopný říct nic moc osobního, až na pár drobností. Cením si svého soukromí, a tím pádem o něm veřejně nemluvím ani nepíšu.

A co se týče mé rodiny, myslím, že na mě jsou pyšní. A podporují mě. Protože asi ví, že jim stejně nic jiného nezbývá. Já jsem celkem tvrdohlavý člověk☺.“

S kterým zaškobrtnutím jste třeba váhala, zda ho zveřejnit nebo jestli už to není za hranou?

„Myslím, že všechno, co jsem zveřejnila, jsem zveřejnit chtěla. Větší zaváhání asi nebylo. Naopak je spousta věcí, které jsem nezveřejnila, protože by to bylo příliš osobní.“

Berete si práci i domů?

„Práci si domů neberu. Když děláte jakoukoli práci s lidmi, první věc, kterou se musíte naučit, je oddělit pracovní a osobní život. Samozřejmě, jsou některé příběhy, které vám více zůstanou v mysli. Ale jakmile odcházím, snažím se nechat všechno tam, kam to patří. Tedy za branami nemocnice. Zevnitř.

Co si ale někdy domů beru, je únava. Když se toho sejde víc, třeba víc služeb po sobě, do toho hektické pracovní dny, člověk přijde domů a nechce se mu s nikým mluvit, nijak interagovat. Prostě jen sedět a koukat do zdi. Nebo se jít projít a nemuset nic řešit.“

Fandí, případně radí vám rodina?

„Určitě mi fandí. Mám štěstí na to, že mám kolem sebe lidi, kteří, ač na začátku nesouhlasili s mým rozhodnutím stát se psychiatričkou, stojí vždycky při mně. Když někdy vidím, v čem museli jiní lidé vyrůstat, jak nestabilní prostředí měli, děkuju pokaždé za to, co mám já. Samozřejmě by asi naši byli radši, kdybych dělala třeba praktické lékařství, ale myslím, že za ty roky, co psychiatrii dělám, už taky trochu nahlédli pod pokličku toho, jak užitečná moje práce je. Anebo se s tím prostě jen smířili☺. A jestli mi radí? Samozřejmě. Rodiče přece vždycky dětem radí☺.“

Vadilo by vám, kdyby se jednou vaše děti vydaly stejnou cestou jako vy, že by „zachraňovaly“ ostatní? Nebo to není o zachraňování…?

„Na to je těžká odpověď. Chtěla bych, aby moje děti jednou dělaly hlavně to, co je bude naplňovat. Prací trávíme spoustu času a myslím, že není nic horšího, než když člověk dělá něco, co ho nebaví - nedej bože, co ho ničí. Pokud by ale chtěly jít na medicínu, určitě bych jim o tom velmi na rovinu povyprávěla. Protože studium je opravdu náročné. A to nejen kvůli samotnému nasávání obrovského objemu vědomostí. Ale hlavně psychicky. Bohužel, zkušenost je ale, ve většině případů, nepřenositelná. A navíc, pokud budou po mně, stejně si nakonec udělají, co budou chtít.

Naše práce, tuším, není až tak o zachraňování. Spíš o vracení do života. To je přesnější termín. A je hrozně hezké, když se to podaří. Třeba když máte depresi, nejste schopni fungovat. Nenajíte se, neumyjete se, odřezáváte sociální kontakty, nemáte energii. A pak dostanete antidepresiva a do pár týdnů začnete zase žít. Samozřejmě je to velmi zjednodušené. Ale právě v tomhle je opravdová krása naší práce.“

Je profese psychiatričky víc o radostech nebo o bolístkách života?

„Řekla bych, že je prostě o životě. O tom, jaký je, ať už v těch pozitivních nebo negativních konotacích. A taky je dost o boji s větrnými mlýny. Zatím. Protože stigma, které na našem oboru spočívá, je velké, a poškozuje ve výsledku pacienty.“

Měla byste pro nás coby doktorka z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde již pátým rokem působíte, univerzální návod, jak si udržet zdravou mysl i ve chvílích, kdy se člověku zdá, že už to dál nejde?

„Prvním krokem je přiznat si, že nezvládám. To vypadá docela banálně. Ale spousta lidí to neumí. Obzvlášť v dnešní době jedeme někdy nad hranice svých možností. A máme pořád pocit, že to tak jde do nekonečna.

Jakmile si přiznám, že už nemůžu, je důležité říct si o pomoc. Ať už rodině, kamarádům nebo se obrátit na nějakého odborníka. V dnešní době fungují i online terapie, jsou různé krizové linky, vždycky se dá něco najít.

Základem je samozřejmě kvalitní spánek, jídlo a odpočinek. Pokud budu dlouhodobě spát čtyři hodiny denně, podepíše se to na všem – na energii, chuti do života, produktivitě, náladě. Stejně tak pokud nebudu kvalitně jíst nebo odpočívat. Odpočinek je strašně důležitý. Naše tělo není perpetuum mobile a nedokáže jet pořád na plné obrátky.

Taky je dobré, obzvlášť v dnešní době, neporovnávat se. Být sami za sebe. Nikdy nevíte, co druhý člověk v sobě řeší, co ho trápí, čím si prochází. Ač třeba na první pohled vypadá produktivně, skvěle a dokonale, může být uvnitř zničený. Proto se porovnávejte vždycky jen sami se sebou a snažte se být každý den o něco lepší verzí sebe sama.“

S čím za vámi pacienti/klienti nejčastěji přicházejí?

„To záleží na tom, kde zrovna jsem. Ale řekla bych, že nejčastější diagnózy jsou závislosti různého typu a psychotická onemocnění. Ale nutno říct, že pracuji v nemocnici, takže mám spektrum pacientů jiné než třeba ambulantní psychiatři. Tam převládají v současné době spíše pacienti úzkostně-depresivní.“

A co covid-19? Je to problém, který dostává lidi do kolen? Jakou s tím máte zkušenost?

„Samozřejmě. Je to něco, co už druhým rokem, bohužel, otřásá naší společností. Souvisí s tím i různé socioekonomické faktory. Spousta lidí přišla o práci, o bydlení, dostala se do tíživé životní situace, do které by se jinak třeba nikdy nedostala. Zvýšila se konzumace alkoholu, o tom se opakovaně píše i mluví. Zvýšil se výskyt úzkostných obtíží, a to nejen u dospělých, ale i u dětí. Nedobrovolná izolace se samozřejmě podepsala i na nich. Děti ke správnému vývoji potřebují socializaci. A ta najednou vypadla na mnoho měsíců. Nemluvě o tom, že mnoho lidí ztratilo své blízké.

Také je už prokázané, že existuje tzv. postcovidový syndrom, ke kterému, mimo jiné, patří třeba i deprese. A takové pacienty vídáme.

Náš život už se bude dělit navždy na období před covidem a po covidu. A můžeme jen doufat, že nepřijde něco dalšího, ještě horšího.“

Teď z jiného soudku: Dá se využít studium psychologie třeba i při randění?

„Já nestudovala psychologii, takže nevím. Ale psychiatrie se asi moc využít nedá. Bohužel lidem do hlavy nevidím, ač bych fakt moc chtěla. Kdo ne☺. Možná mám ale trochu větší odhad a dokážu si všimnout některých patologických rysů u daného jedince. Ale jinak je to někdy spíš překážka, protože si vás lidi zařadí do kolonky ‚podivín‘, což se mi mimochodem fakt stalo. Že když jsem řekla, že jsem psychiatr, přišly dost negativní reakce.“

Jak to máte s plněním snů? Plníte si jeden za druhým a je i „léčení potřebných“ jakýmsi plněním vašeho předsevzetí?

„Myslím, že si sny plním. Vydala jsem knížku, to byl můj velký sen od dětství. Takže odškrtnuto. Svoji práci mám ráda, ale neřekla bych, že ji dělám kvůli nějakému samaritánství. Je to těžká práce, kdy se často musíte s pacienty hádat, tím pádem vám třeba ani nepoděkují, nemáte pozitivní zpětnou vazbu. Musíte si v ní tudíž najít něco svého. A já si vlastně neumím představit, že bych dělala něco jiného. A když u toho sem tam někomu pomůžu, je to fajn.“

Mimochodem, pokud všechno souvisí se vším, vysvětlila byste nám, jak souvisí například zírání na zadek mužům v MHD se studiem medicíny?

„To se můžou čtenáři dočíst v mé knize☺.“

Když už máte všeho dost možná i proto, že se vaše léčebné cíle místy nesetkávají s cíli pacientů, čím se dostáváte zpět do pohody? Jak relaxuje?

„Ráda chodím do přírody. Jdu si třeba zaběhat, projít se. Nebo se kouknu na nějaký hloupý a jednoduchý seriál v televizi. Nebo na nějakou reality show. To jsou takové moje vypínače. Samozřejmě, že někdy ani tohle nezabere, pak jdu většinou spát. A snažím se na nikoho moc nemluvit, abych nešířila negativitu. To asi známe ze svého života všichni.“

Pomohlo vám při překonávání složitých situací nějaké životní motto, citát, rada blízkých, zaříkávadlo…?

„Moje babička vždycky říká: Dala ses na vojnu, tak musíš bojovat.

A je to tak. Spoustu věcí si v životě zkomplikujeme sami. A vymotat se z nich někdy není vůbec lehké. Ale když to hned vzdám, nikdy nezjistím, jaké by to bylo, kdyby se mi to povedlo. Myslím, že je důležité si vždycky udržovat naději. Aspoň malinkou. Každý nový den je nová šance, kdy může přijít něco, co vám dramaticky změní život. Třeba i k lepšímu.“

Na co se momentálně těšíte, co plánujete v nejbližší budoucnosti?

„Nemám výrazný bod, na který bych se těšila. Řekla bych, že si momentálně užívám to, co přichází. Jsem otevřená novým příležitostem a spokojená s tím, co teď v životě mám. Ráda bych pokračovala v psaní, ať už na blogu na Facebooku nebo další knihou. Která bude trochu jiná než ta první. A především plánuju být šťastná. A to samé bych přála i všem čtenářům.“