Čas jen pro mě

Narozena 17. ledna 1877 v Praze do rodiny bubenečského řídícího učitele (tedy ředitele školy) Josefa Babora měla Marie od útlého dětství velké rodinné předpoklady k intelektuálnímu rozvoji. Nemohlo to být jinak: tatínek si takzvaně „práci nosil i domů“, takže holčička uměla velice brzy číst a psát, pan řídící byl na ni přísný, poučoval ji v nejrůznějších oborech, rozvíjel její vzdělání. Když potom začala chodit do obecné i měšťanské školy (na Starém Městě u sv. Jakuba), patřila k premiantům: měla samé „biče“, jak se tehdy říkalo – tedy jedničky. 

Pod křídly bohyně moudrosti

Není proto divu, že mladinká Marie ve studiích pokračovala na soukromé střední škole spolku Minerva, založeného koncem 19. století Eliškou Krásnohorskou. Legendární Minerva byla etruská a posléze italská bohyně moudrosti (a lovu), takže i tento spolek je roku 1890 prezentován jako institut „...pro ženské studium“. Nesmíme zapomenout, že do té doby oficiálně studovali pouze chlapci. Spolek Minerva byl v tomto směru zcela průkopnický: nyní i dívky mohly získat oficiální vzdělání. A nakonec z něj vzniklo vůbec první „Městské dívčí reálné gymnázium Minerva“.

Učí zde chytré a emancipované ženy, takže Marie Zdeňka Baborová v nich má báječné vzory. „Vznik dívčího gymnázia měl veliký význam pro rozvoj emancipace žen a také pro feministické hnutí, neboť ženám tak bylo nově umožněno po absolvování gymnázia studovat na univerzitě,“ jsou na něj dodnes hrdé všechny superženy. Minerva se dodnes chlubí svými dvěma prvními absolventkami, které byly promovány na Univerzitě Karlově na samém počátku 20. století: lékařkou Annou Honzákovou (1875–1945) a naší filozofkou Marií.

Zvídavá, chytrá a nadaná filozofka

Svá středoškolská studia Marie zakončila dne 14. července 1896 maturitní zkouškou na c. k. Akademickém gymnázium v Praze, nicméně už rok předtím byla takzvanou „hospitantkou“ (tedy studentkou „zatím“ bez maturity) na c. k. české univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze, jedné z nejstarších evropských univerzit, dnes známé jako Univerzita Karlova. Studovala zde u významných osobností, jakými byli například profesor Vejvodský, Čelakovský, Frič, Palacký či Šafařík.

Zvídavá a nesmírně chytrá a nadaná Marie měla široký záběr: kromě filozofie a ještě dalších humanitních oborů navštěvovala i českou fakultu lékařskou, kde studovala některé teoretické obory, ale také zoologii a botaniku na filozofické fakultě německé univezity Pražské. Absolutoria dosáhla 30. července 1900 a dne 17. června 1901 byla jako první žena v českých zemích slavnostně promována v Praze na doktorku filozofie. A mimochodem: doktorát z filozofie složila u slavných profesorů Františka Drtiny a Tomáše G. Masaryka, pozdějšího prvního prezidenta Československé republiky.

Mecenáš či po našem sponzor i „mravní opora“

Taková studia ale také něco stojí a rozhodně by ta vysokoškolská „neutáhl“ ze svého platu tatínek, byť vyučující ředitel školy. Studentka Marie potřebovala pořádně movitého sponzora, kterým se tehdy říkalo „mecenáš“. Po celou dobu jím byl pan rada vrchního zemského soudu.

Ale nemyslete si nic špatného: jednalo se o Mariina strýce Aloise Babora, přičemž prý jakousi zásadní „mravní oporou“ jí navíc byl její rodný bratr Josef Babor, pozdější profesor všeobecné biologie na lékařské fakultě univerzity v Bratislavě. Proč oporou? No, proč: dovedete si představit ty řeči? „Ženská na univerzitě?! Kdo to jaktěživ viděl?! Ať maže k plotně, jenom tam přece ženská patří!“ a tak dále. S tím se špatně žije, natožpak studuje i tak emancipované osobě, jakou Marie Zdeňka nesporně byla. Naštěstí měla Marie dobré a chápavé profesory, osobitý šarm a hlavně neobyčejný intelekt, díky němuž mnohé z nafoukaných mužských kolegů studentů hravě „strčila do kapsy“.  

„...o preparaci foraminifer a o tukovém tělese hmyzu“

Studentka a posléze filozofka, botanička a zooložka Marie Zdeňka Baborová podnikla také řadu (nesporně též sponzorovaných) studijních cest, zejména tedy do Vídně, Štýrského Hradce, Lublaně, Terstu, Rovinje, Pešti, Vratislavi, Berlína, Mnichova, Stuttgartu, Strassburgu, Curychu, Basileje, Nancy, Paříže … a tak bychom mohli pokračovat. Takže to vlastně byla i jakási intelektuální cestovatelka.

Už roku 1901, s ještě „mokrým“ doktorátem v kapse, se tak třeba zúčastnila „V. Mezinárodního kongressu zoologického“ ve zmíněném již Berlíně. A dokonce tu sama přednášela! Zajímá vás téma přednášky naší třiadvacetileté doktorky filozofie? Bylo ryze vědecké: „...o preparaci foraminifer čili dírkonožců a o tukovém tělese hmyzu“. Co tahle ženská musela mít v hlavě...?!

A co Marie jako žena?! A matka...

Tahle otázka nám určitě všem tane na mysli: Že to byla svérázná feministka, vzdělaná a zejména vědecky zaměřená osoba je nám už jasné, nicméně – co Marie jako žena? Uměla třeba vařit? Uklízet a starat se o domácnost? Zajímali ji vůbec chlapi? Uměla se zamilovat? Odpověď je také nasnadě. Vzhledem k tomu, že se naše paní doktorka filozofie provdala už roku 1903, tedy ve svých pětadvaceti letech, odpověď je nejspíše všeobecně kladná.

Obzvláště pak, když s manželem prožila – údajně šťastný – zbytek života. A porodila mu dvě dcery, z nichž ta mladší bohužel zemřela ve čtrnácti letech na tehdejší epidemii španělské chřipky. Stanislav Čihák, manžel Marie Zdeňky Baborové-Čihákové, byl ředitelem První diskontní společnosti v Praze a od roku 1910 spolumajitelem továrny na zemědělské stroje v Čelákovicích – firmy „Červinka a Čihák“.

Do konce svého života spolu manželé Čihákovi žili v domě čp. 319 v Palackého ulici v Čelákovicích, kde Marie 29. září 1937 zemřela. Společně s manželem „odpočívají“, jak se říká, na hřbitově ve Stanislavově rodišti v Jílovém u Prahy.  

Soukromou docentkou bez nároku na honorář

Vedle svého toulání po vědeckém světě pracovala Marie po promoci jako asistentka v Ústavu pro zoologii, srovnávací anatomii a embryologii Karlovy univerzity. Stejně jako její bratr se podílela na „Velkém ilustrovaném přírodopisu všech tří říší: Zoologie/Hmyz“ pod vedením profesora Jiřího Jandy a dokonce napsala i řadu odborných hesel do legendárního „Ottova slovníku naučného“. Na univerzitě pracovala pravděpodobně jako takzvaná „soukromá docentka“ bez nároku na plat, což si vzhledem k tomu, že měla bohatého manžela, mohla dovolit.

Jako feministická aktivistka byla letitou členkou spolku Minerva, ale také „Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen“, kterých postupně přibývalo. Založily ho její spolužačky. Po smrti své dcery byla nicméně tak otřesena, že na několik let svou milovanou profesi na univerzitě opustila.

Dodnes ji můžeme slyšet „naživo“ v záznamu z vysílání Radiožurnálu, kde vystoupila, naposledy ve svém životě, dne 16. 2. 1937 s přednáškou „Naše první paní doktorky“. Díky laskavosti její dcery Marie a vnuka Stanislava si dnes také můžeme prohlédnout několik písemností a předmětů z pozůstalosti MČB v městském muzeu Čelákovice.

Zanícená sběratelka

A ještě jednu osobní slabůstku či libůstku na ni musíme prozradit: byla vášnivou, zanícenou sběratelkou pohlednic. Začala těmi, které byly adresovány jí osobně, ale pak se do nich doslova zamilovala a stala se tradiční sběratelkou – a to už od mládí.

Dle jejích osobních záznamů víme zcela jistě, že jen od srpna 1898 do listopadu 1901 jich do své kolekce získala skoro tři a půl tisíce. Každou z nich si totiž, jako správná vědecká pracovnice (a to jí ještě nebyla!), pečlivě číslovala. Podle znalců její sbírky je zde úplně posledním kouskem pohlednice zaslaná jí osobně z Bernu v dubnu roku 1937, protože tu už si očíslovat nestačila...