Čas jen pro mě

„Řeky mají přítoky, které posilují jejich proud. Romány je mají též. Objevují se v nich ucelené příběhy, které je buď přímo inspirovaly nebo obohatily. V Babičce naší paní Boženy Němcové je to příběh Viktorky. Přečetl jsem teď všechny své prózy znovu, vybral z nich pasáže, fungující po malé úpravě jako samostatné povídky či dokonce novely, a připojil k nim i svůj nejčerstvější román, byť teprve rozepsaný. Seřadil jsem všechny texty v pořadí, v jakém byly napsány, aby zrcadlily i dobu svého vzniku. Je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo."

To jsou slova autora Pavla Kohouta, jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti, jimiž on sám charakterizuje svoji (zatím) poslední knihu.

Ukázka z knihy

„Adolf Brunát, obávaný profesor matematiky na gymnáziu v S., prudkým pohybem levice zavelel třídě, aby usedla, pravicí se zapsal do třídní knihy a vytáhl z náprsní kapsy ohmataný a obávaný notes. Osmá A připomínala potopenou ponorku, bylo v ní dusno, krušno a hřbitovně ticho; plnící pero skřípalo o její příkrov jako hrot miny. Pedagogův zrak spočinul na kolonkách číslic, v nichž tu a tam osaměle svítil modrý bič jedničky, občas pluly zelené labutě dvojek kolem ostrůvků hnědých trojek i černých pevnin čtyřek, a to vše se téměř ztrácelo v bezbřehých oceánech rudých pětek. Nad výsledkem svých lovů pocítil tutéž rozhodnost jako ostřílený generál, který rozloží mapu bojiště.

Těsně předtím oznámil řediteli Plavcovi i plné sborovně, že dnes zesměšní a tím zničí legendu, která se už rozšířila po celém městě: že žákyně osmé A, čtrnáctiletá Klára Zimová, je vědma, jelikož ví všecko předem. Začalo to právě v jeho hodině, když celá třída napsala písemku na výtečnou, protože jí Klára předem prozradila čísla vybraných příkladů, které dle svého přiznání přes noc vypočítal pro všechny primus Bašus. Brunát si byl jist, že se dívka vloupala do jeho stolu, jen to nemohl dokázat a ona stále opakovala, že ji ta čísla napadla.

Nazítří se jí zeptali spolužáci na čísla v příštím tahu sportky a když jim je napsala na tabuli, pochlubili se rodičům, to se rozneslo po městě a skončilo tím, že se v neděli večer dvěstědvaašedesát rodin opilo z radosti nad úžasnou výhrou, než se v pondělí zjistilo, že za jejich los místo dvou milionů dostanou necelých osm tisíc. Zanícený matematik Brunát vyloučil náhodu a rozhodl se usvědčit vědmu jako podvodnici. Jeho milovaná manželka mu ráno udělala křížek na čelo, což ho i jako nevěřícího těšilo, protože co když…? pomyslel si pokaždé a trochu se za to styděl. Ředitel Plavec i kolegové mu ve sborovně vděčně zatleskali a on se vydal do boje.

Ačkoli měl partii promyšlenu od prvního do posledního tahu, zalistoval v notesu a pár vteřin předstíral, že se teprve rozhoduje...“

(Cizí pán v posteli, 1980, přítok z románu Nápady svaté Kláry)

Pavel Kohout (*1928) je jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů současnosti. Jeho tvorba je výraznou součástí české kultury. Prošel velkým osobnostním vývojem a přes postupné vystřízlivění a účast na Pražském jaru dozrál až v silného odpůrce komunistického režimu. Stál u zrodu Charty 77. V roce 1978 mu byl znemožněn návrat z pracovního pobytu v Rakousku zpět do vlasti a s manželkou Jelenou Mašínovou byli oba zbaveni občanství. Usadili se tedy ve Vídni, kde dostali v roce 1980 rakouské občanství. Nyní společně žijí Praze. Pavel Kohout je autorem desítek dramat a románů, jež vycházejí v mnoha světových jazycích. Mezi jeho nejznámější díla patří dramata August August, august, Taková láska a romány Katyně, Nápady svaté Kláry, Kde je zakopán pes, Hodina tance a lásky nebo Ten žena a ta muž.

Knihu Pavla Kohouta Přítoky románů, kterou ilustrovali Eva Vonešová a Ondřej Kohout, vydává Odeon. Koupit ji můžete mj. na booktook.cz.