Čas jen pro mě

Ohořelé tělo bez identity

Když dorazila policie, bylo okamžitě jasné, že tohle nebude obyčejný případ. Žena ležela na zádech, ruce sevřené u těla. Oheň zničil její tvář natolik, že ji nebylo možné poznat.

Vedle ní ležely věci, které nedávaly smysl: prázdná láhev likéru, boty, deštník, kabelka. A hlavně – všechno, co by ji mohlo identifikovat, bylo odstraněno. Štítky z oblečení pryč. Dokumenty pryč. Dokonce i drobné detaily, které by běžného člověka ani nenapadly. Jeden z vyšetřovatelů později údajně řekl: „Někdo nechtěl, aby měla jméno.“

Pravděpodobný portrét neznámé ženy z Isdalu. (zdroj: Wikimedia Commons,Stephen Missal, Fair use)

Kufry plné tajemství

O tři dny později přišel další šok. Na nádraží v Bergenu policie našla dva kufry patřící mrtvé ženě. Uvnitř bylo všechno, a zároveň nic.

Paruky. Kosmetika. Mapy. Různé měny. Sluneční brýle. Také krém na ekzém, ale nálepka s jménem lékaře, který mast vydal, byla seškrábaná. A byl tam i zápisník s podivnými kódy.

Když kriminalisté zápisky rozluštili, s překvapením zjistili, že nejde o žádné šifry pro zábavu. Byly to záznamy o cestách, přesná data a místa. Žena se pohybovala po Evropě systematicky, téměř vojensky přesně.

A pak přišlo to nejpodivnější. Používala nejméně osm různých identit.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Zmizela beze stopy: Případ Moniky Frischholz dodnes straší bavorskou vesnici

Žena mnoha tváří

Měla několik cestovních pasů a v hotelích po celé Evropě se zapisovala pod různými jmény: Geneviève Lancier, Elisabeth Leenhouwfr, Claudia Nielsen, Vera Jarle… Vždy měnila detaily. Datum narození. Povolání. Jen jedno zůstávalo často stejné – belgická národnost. 

Neznámá byla vysoká asi 164 cm, měla „dlouhé hnědočerné vlasy“, malý kulatý obličej, hnědé oči a malé uši. Vypadala, že jí bylo mezi 25 a 40 lety a v době smrti měla vlasy „svázané v culíku svázaném modrobílou stuhou“.

Personál hotelů si ji pamatoval. Byla elegantní, tichá, ale nervózní. „Pořád se rozhlížela, jako by ji někdo sledoval.“ Nosila paruky. Měnila vzhled. Platila hotově. A držela si odstup.

Poslední dny

Naposledy byla viděna 23. listopadu 1970 v hotelu v Bergenu. Odhlásila se, zaplatila v hotovosti a objednala si taxi neznámo kam. Svědci tvrdili, že mluvila několika jazyky – anglicky se silným přízvukem, německy, možná vlámsky. Někteří si všimli i zvláštního detailu: silného zápachu česneku.

A pak zmizela. O šest dní později byla nalezena mrtvá.

Tip na knihu

Exkluzivní pařížský hotel Louis XVI je proslulý svými diskrétními službami a po mnoho desetiletí přitahuje mezinárodní klientelu bohatých a slavných. Úspěšná umělecká konzultantka přijíždí do Paříže hledat útěchu po dramatickém rozvodu a ke svému překvapení najde novou lásku. Jiný host uvažuje o ukončení svého života, a nakonec zachrání život někomu jinému. Kariéru významného politika poskvrní skandál kvůli záhadné schůzce, ke které v hotelu dojde. Mladý pár zjistí, že jejich vysněná budoucnost možná zůstane jen snem. Noc plná nečekaných událostí v jednom z nejznámějších pařížských hotelů zamíchá osudy mnoha hostů i personálu. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Co prozradila pitva?

Žena zemřela kombinací otravy oxidem uhelnatým a předávkování silnými prášky na spaní. V jejích plicích byly stopy sazí. Byla tedy naživu, když hořela. Na krku měla navíc modřiny. Oficiální závěr norské policie zněl: pravděpodobná sebevražda.

Jenže tenhle závěr neseděl. A nesedí dodnes. Vyšetřovatelé i novináři začali mluvit o špionáži.

V roce 1970 byla Evropa rozdělená železnou oponou. Některé stopy ukazovaly, že žena navštěvovala vojensky strategická místa. Účastnila se raketových zkoušek. Jestli byla agentkou, se však nikdy neprokázalo.

Pohřeb bez jména

V únoru 1971 byla ona neznámá pohřbena v Bergenu. Dnes, téměř sedmapadesát let poté, zůstává tzv. isdalská žena jednou z nejzáhadnějších kriminálních kauz Evropy. Kým byla? Ženou na útěku, špionkou nebo obětí?

Někde existuje odpověď. A někdo ji zná.

Zdroje informací: bbc.com; medium.com a www.nrk.no/isdal/en