Čas jen pro mě

Hotelový sluha Randolph Propst, který ho do pokoje číslo 1046 doprovodil, si všiml, že tmavovlasý muž má viditelnou jizvu na hlavě a deformovaný ušní lalůček – ten připomínal květák. Byl bez zavazadel. Z kapsy černého kabátu vyndal kartáček na zuby, zubní pastu a hřeben a položil vše do koupelny.

Vyděšený host sedí potmě

Když pokojská Mary Soptic téhož dne přišla uklízet, zdál se jí Owen vyděšený. Závěsy v pokoji byly zatažené, všude tma a mladík si svítil jen malou lampičkou blízko postele. Po úklidu ji požádal, aby nechala dveře otevřené, že čeká přítele.  

Pokojská se pak vrátila s čistými ručníky. Owen ležel na posteli oblečený a nekomunikoval. Mary uviděla, že se na stole objevil ručně psaný vzkaz: „Done, vrátím se za 15 minut, počkej na mě.“

Kdo byl ten druhý muž?

Následující den, ve čtvrtek 3. ledna, byl pokoj číslo 1046 v době úklidu zamčený. Mary si otevřela univerzálním klíčem – což mohla udělat jen tehdy, zavřel-li někdo zvenku. Bylo pro ni tedy velkým překvapením, když v pokoji spatřila potmě sedět Owena! V té chvíli mu zazvonil telefon. Owen ho zvedl, naslouchal volajícímu a pak řekl: „Ne, Done, já nebudu jíst. Nemám hlad. Právě jsem snídal.“ Pak znovu zopakoval: „Ne, opravdu nemám hlad.“

Kolem čtvrté odpoledne roznášela čisté ručníky. Zaklepala na pokoj číslo 1046 a uvnitř slyšela dva mužské hlasy. Ten hrubší z nich, který rozhodně nepatřil Owenovi, zareagoval na zaklepání: „Kdo je?“

„Nesu čisté ručníky,“ odpověděla Mary. – „Žádné nepotřebujeme,“ odpověděl ten neznámý muž. Mary ale dobře věděla, že na pokoji žádné ručníky nejsou.

Hádka a divný spolucestující

Toho dne odpoledne přicestovala třicetiletá Jean Owen (pouhá shoda jmen se záhadným hostem) do Kansas City, aby si tu vyřídila nějaké nákupy, a především, aby se sešla se svým přítelem Joe Reinertem, který tu pracoval v květinářství. O Jean se však pokoušela nějaká chřipka, tak po nákupech zašla za Joem do květinářství a řekla mu, že se necítí jít večer ven. Oznámila mu, že se ubytuje v hotelu President a dá mu vědět, na kterém pokoji je. Později mu zavolala, že má pokoj číslo 1048.

Reinert tam večer přišel kolem desáté a zdržel se asi dvě hodiny. Oba později potvrdili, že z vedlejšího pokoje číslo 1046 slyšeli hluk, údajně mužský a ženský hlas. Když pak Joe odešel, zaznamenala Jean hádku a zvuky, které připomínaly rvačku, a pak cosi jako zachroptění.

Podivnou událost později nahlásil také místní dělník Roland Lane. Tu noc se vracel kolem 23. hodiny autem domů. V centru města na něho mával muž bez kabátu, oblečený jen v tílku, i když venku byla zima. Spletl si jeho vůz s taxíkem. Robert přesto zastavil a nabídl mu, že ho odveze na stanoviště taxíků. Všiml si i hlubokých škrábanců na paži neznámého. Později podivného spolucestujícího identifikoval jako Rolanda Owena!

Hrůzný objev na pokoji

4. ledna před 11. hodinou pracovník telefonní centrály v hotelu zaregistroval, že v pokoji číslo 1046 je vyvěšený telefon. Poslal nahoru hotelového sluhu Randolpha Propsta. Na dveřích pokoje visela cedulka: Nerušit. Propst třikrát hlasitě zaklepal, pak odemkl a vstoupil. „Když jsem vešel, muž se plazil ke dveřím,“ vypověděl později Randolph. „Rozsvítil jsem a uviděl všude kolem sebe krev…“ Mladík však žil!

Přivolaný lékař i policie potvrdili, že muž byl mučen. Byl svázán na krku, zápěstí a kotnících. Měl zlomenou lebku a četná bodná zranění včetně propíchnuté plíce. Podle lékaře šlo o zranění stará šest až sedm hodin. Owenovono oblečení bylo pryč. Policie na pokoji našla sponku do vlasů, nezapálenou cigaretu a u telefonu čtyři drobné otisky prstů – nevyloučili možnost, že jsou ženské.

Owen se krátce probral z bezvědomí. „Spadl jsem na vanu,“ odpověděl na dotaz, co se mu stalo. „Byl jsem tu sám.“ Pak upadl do kómatu a krátce po půlnoci zemřel v místní nemocnici.

Nevyřešené záhady

Policie poté zjistila, že Owen není mladíkovo pravé jméno. Kresba oběti byla uveřejněna v několika novinách s titulkem: „Poznáváte tohoto muže?“ Pár čtenářů se ozvalo, ale ukázalo se, že šlo o falešné stopy.

Mladý muž, oběť záhadné vraždy, měl být pohřben na místním hřbitově Memorial Park. Těsně před pohřbem zaslal neznámý anonymní dárce peníze pohřební službě. V den pohřbu došla kytice růží s nápisem: Navždy s láskou. Louise.

O rok později objevila Ruby Ogletree v jenom časopise článek o záhadné vraždě včetně obrázku oběti. V šoku volala na polici, že jde o jejího syna! Artemus Ogletree prý zmizel z domova v Birminghamu v Alabamě v dubnu 1934. Bylo mu tehdy pouhých 17 let a chtěl cestovat! Mladíka poznala také jeho sestra Eleanor. Od té doby, co zmizel, od něj prý občas chodily stručné pohledy a dopisy z Ameriky i Evropy, ale rukopis se matce nezdál. Nevypadal jako od jejího syna.

Pokud byl Roland T. Owen skutečně Artemus Ogletree, co dělal v Kansas City? Proč měl fiktivní jméno? Kdo byli Don a Louise? Kdo zaplatil pohřeb? Na tyto otázky už asi nedostaneme odpověď.