Čas jen pro mě

Přesto případ Marie-Fortunée Lafarge skrývá mnoho nezodpovězených otázek a velká část veřejnosti považovala a stále považuje tuto ženu za nevinnou.

Sirotek s dobrou výchovou

Marie se narodila roku 1816 v Paříži do rodiny dělostřeleckého důstojníka Capelleho. Otec zemřel, když bylo dívce dvanáct let, a matka se znovu provdala, ale za pár let také zemřela.

Marii adoptovala teta z matčiny strany provdaná za bankéře. Přestože se k ní příbuzní chovali dobře a posílali ji do těch nejlepších škol, občas jí dávali znát, že nemá tak vysoký společenský status jako oni.

Když bohaté spolužačky z vyšší šlechty dostávaly nabídky k sňatku, Marie jim záviděla. Taky se chtěla provdat za bohatého šlechtice! Léta utíkala a žádný šlechtic nebyl na obzoru.

Třiadvacetiletá neprovdaná mladá žena, to už bylo na pováženou, proto strýc využil služeb sňatkového dohazovače. To ale Marie netušila.

Bohatý továrník

Charles Pouch-Lafarge byl osmadvacetiletý muž, který se pokoušel provozovat slévárnu v areálu bývalého kláštera v Le Glandier. Budovy kláštera koupil už před časem jeho otec a Charles se pustil do podnikání, aby vydělal na rekonstrukci zchátralých budov. Slévárna neprosperovala a Charles se zadlužil.

Jedinou možností, jak vybřednout z dluhů, byl výhodný sňatek. Využil také služeb zprostředkovatele sňatků. Charles navenek vystupoval jako bohatý továrník s velkým majetkem – aspoň tak se před ním a později i před Mariiným strýcem prezentoval. Dokonce měl u sebe doporučující dopisy od místního kněze a dalších významných osobností z okolí.

Na strýce udělal mladý muž dobrý dojem. Domluvil se s ním, že ho Marii představí jako svého přítele, když se „náhodou“ setkají v opeře. Muž s vizáží drsného venkovana na Marii žádný dojem neudělal. Charles jí ale barvitě líčil, jaký má rozlehlý majetek, a že žije na svém panství. To u trochu snobské Marie rozhodlo. Přijala žádost o ruku s vyhlídkou života v paláci.

Rozčarování v domě plném krys

V srpnu 1939 strýc s radostí odvedl neteř k oltáři, aby ji tam předal Charlesovi. Manželé pak odjeli domů. Rozčarování Marie bylo obrovské!

Dům, který se nacházel v ruinách bývalého kartuziánského kláštera, byl vlhký, neudržovaný a všude se proháněly krysy! Marie vyhrožovala, že uteče, pokud Charles dům neopraví. To jí slíbil, ale moc se k tomu neměl. Tchyně s tchánem byli zemědělci, na které se mladá žena dívala s pohrdáním, a jim se snacha také zrovna nezamlouvala.

Marie-Fortunée Lafarge. (zdroj: Wikipedia)

Když měl Charles koncem roku silné žaludeční a střevní potíže, usoudil, že asi snědl kus staršího dortu. Jenže potíže neustávaly. Charles se cítil špatně a byl zesláblý. Přivolaný lékař konstatoval, že jde o choleru. Ochotně napsal Marii recept na arzén, aby mohla vyhubit krysy, které mohly toto onemocnění přenášet.

Cholera, nebo otrava?

Charlesův stav se nelepšil, spíš zhoršoval. Lékař si nevěděl rady a pozval na konzultaci i kolegu. I ten usoudil, že je to cholera, a na posílení doporučil podávat vaječný koňak. Anna, jedna ze služebných, si všimla, že Marie do sklenky s koňakem tajně sype nějaký bílý prášek. Pak viděla, jak Marie něco sype i do polévky. Po dvou lžících se Charlesovi přitížilo.

Anna tajně nalila trochu polévky do hrnečku a informovala rodinu o svém podezření. Charlesova matka syna prosila, aby si už nic od manželky nebral. Vyčerpaný a dehydrovaný Charles zemřel 13. ledna 1839.

Rodina obvinila Marii, že Charlese otrávila arzénem, který měl být pro krysy. Zajímavé bylo, že údajně smrtelné pasty se krysy ani nedotkly. Pozdější analýza ukázala, že šlo pouze o směs mouky a vody!

Chybí důkazy

Marie byla podezřelá, ale chyběly důkazy. Vyšetřovatelé požádali o provedení speciálního testu. Z Charlesova těla byla odebrána část žaludku a poslána do laboratoře ve Woolwichi. Arzén však nebyl prokázán. Stejně tak po exhumaci těla se arzén nenašel v žádném z odebraných vzorků.

To už případ přitáhl pozornost novinářů nejen z Francie, ale i z mnoha dalších zemí. Když smutečně oděná Marie poprvé předstoupila v září 1840 před soud, publikum se okamžitě rozdělilo na obhájce nešťastné ženy a na ty, kteří byli přesvědčeni o její vině.

V rukou obžaloby byl jen jeden důkaz – vaječný koňak s množstvím arzénu, který by podle odborníků stačil na otravu deseti lidí.

Vinu popírala

Nakonec státní zástupce povolal ještě známého toxikologa Mathieua Orfilyho. Za zavřenými dveřmi v prostorách soudu spolu se třemi dalšími chemiky znovu zkoumal části exhumovaného Charlesova těla. Soudní síň byla ohromena, když Orfily další den oznámil, že v Charlesově těle arzén našel.

Marie byla odsouzena k doživotnímu vězení a těžkým pracím v Montpelieru. Trest jí pak byl zmírněn jen na doživotí.

Ve vězení napsala své paměti. V červnu 1852 Marie onemocněla tuberkulózou a Napoleon III. jí udělil milost. V listopadu téhož roku zemřela a až do konce tvrdila, že je nevinná.

Její osud se stal námětem románu Josepha Shearinga Dáma a arzén. Mariin příběh ožil i na filmovém plátně. Roku 1938 Pierre Chenal natočil film L´Affaire Lafarge.