Čas jen pro mě

Běloruská vesnice Ist u Vitebska byla místem, kde se 7. dubna 1947 narodil Gennadij Michasevič. Otec Modest byl těžký alkoholik, který fyzicky i psychicky týral svou ženu, Gennadijovu matku. Dokonce ji s bičem honil kolem dvora. Kamarádi se mu pak nejen proto vysmívali. Tichý nenápadný chlapec se držel stranou, dívkám se vyhýbal. A pak začal chodit s Lenou. Jak mohl někdo tušit, že tu vyrůstá sexuální deviant?

Spustil to rozchod?

Nastoupil na povinnou vojenskou službu k námořnictvu, ale onemocněl žloutenkou, službu už nedokončil a byl poslán domů. Po návratu zjistil, že jeho přítelkyně Lena si našla jiného a byla vdaná!

K první vražde došlo v noci na 14. května 1971 poblíž vesnice Ekiman. Nemohl se vyrovnat se zradou Leny a údajně chtěl spáchat sebevraždu, proto si opatřil prádelní šňůru, kterou měl u sebe. Devatenáctiletá Ludmila Andaralová byla ve špatnou dobu na špatném místě.

Vražda místo sebevraždy

„Ujel mi autobus, tak jsem šel pěšky z Polocka domů. Když jsem prošel kolem jabloňového sadu, tak jsem ji uviděl. Byla opálená, jakoby přijela z jihu, do té doby jsme se u nás neopalovali… Měla u sebe dvě tašky. Chtěl jsem se původně pověsit. Ale pak jsem si řekl:

„Proč bych se kvůli ženě věšel, když mohu usmrtit někoho jiného?!“

„Uškrtil jsem ji přímo na silnici, vzal jsem její věci a hodil je do Dviny!“

Tělo dívky odtáhl do sadu, kde bylo objeveno o dva dny později.

Po činu pocítil podle svých slov „ohromnou úlevu“ a nemohl přestat! Vitebské monstrum, jak se mu mezi lidmi začalo říkat, pokračovalo. Některé ženy znásilnil, jiné „jen“ uškrtil. Jediná z nich, která přežila, vypověděla, že se jí podařilo dát prsty mezi krk a provaz, když chtěl utáhnout smyčku. Začala křičet a pachatele pokousala. Utekl.

Vzorný družstevník

Dalších dvou vražd se dopustil roku 1972 a 1973 podle podobného scénáře. V roce 1974 nikoho nezabil, zato od roku 1975 série pokračovala.

Mezitím ukončil průmyslovku, oženil se, narodily se mu děti – syn a dcera. Mladá rodina se přestěhovala do vesnice Soloniki, kde Gennadij dostal práci jako mechanik v místním zemědělském družstvu. Jeho život se nelišil od ostatních. Kromě manželky měl prý i milenku. Vstoupil do strany, jak se od nadějného kádru očekávalo. Jeho fotografie visela na nástěnce vzorných pracovníků. Podle sousedů byl skromný, moc nepil, nekouřil a neměl rád obscénní vtipy a červenal se, když někdo mluvil o sexu. Kdo jen mohl tušit, že starostlivý otec, který nezištně pomáhal s údržbou místní mateřské školy, je sériový vrah?

Omyly sovětské justice

Sovětská policejní mašinérie potřebovala vyřešené případy. Postupně zadržela a odsoudila (!) celkem 14 mužů za jednotlivé vraždy z této série. Fyzickým a psychickým mučením je donutila k přiznání. Jeden z nich byl popraven, další ve vězení oslepl, jiný se pokusil v kriminále spáchat sebevraždu…

A v okolí Vitebsku se dál volně pohyboval skutečný pachatel těchto vražd. Dařilo se mu dobře, dokonce si koupil auto – červeného zaporožce. S pořízením auta změnil taktiku – vozil a zabíjel stopařky!

Přelom nastal, když roku 1985 pracovník běloruského státního zastupitelství Nikolaj Ingatovič navrhl (a hlavně prosadil), že všechny případy uškrcených žen se musejí sloučit, protože jde nepochybně o činy sériového vraha!

Začala prověrka majitelů červených zaporožců – příkladný pracovník a seriózní muž Gennadij Michasevič v síti vyšetřovatelů neskončil.

Rukopis vraha!

Pak udělal první chybu. Ještě na podzim 1985 stačil zabít dvě ženy. Byl si ale tak jistý svou nepolapitelností, že napsal do redakce místních novin anonymní dopis podepsaný „Patrioti z Vitebska“. V ručně psaném listě stálo, že za všemi vraždami žen stojí fašistická organizace, bojující proti komunismu. Když byla v listopadu 1985 nalezena mrtvola poslední oběti, měla v ústech vložený papír s nápisem: „Za zradu smrt.“

Zjistilo se, že dopisy napsal stejný člověk! Začala neuvěřitelná mravenčí práce, kdy bylo porovnáno více než 200 000 rukopisů majitelů červených zaporožců. Tak vyšlo najevo, že autorem dopisů je zřejmě Michasevič! Grafologové si pro jistotu vyžádali z průmyslovky, kde studoval, jeho práce. Pak už nebyly žádné pochybnosti – nebezpečným vrahem je do té doby bezúhonný občan Michasevič!

Ke všemu se přiznal

8. prosince 1985 dorazili vyšetřovatelé k jeho domu. Byl prázdný. Od zaměstnavatele se dozvěděli, že si vzal dovolenou a s celou rodinou se chystal odletět do Oděsy. Byl zatčen o pár kilometrů dál v domě svého švagra. U sebe měl čtyři letenky a celá rodina byla sbalena na dovolenou. Při domovní prohlídce se našlo několik věcí, které patřily obětem.

Ochotně vypovídal, dokonce ukázal místa, kde spáchal činy a ukryl oběti. Přiznal se ke 43 vraždám. Přesný počet se však nepodařilo prokázat. Nabízí se otázka, co jeho žena, opravdu nic netušila nebo se ho bála?! Michasevič uvedl, že ho vlastně nezajímala a že se ji dvakrát pokusil uškrtit. Přesto od něj dostala jako dárek několik šperků, které sebral zavražděných dívkám.

Podle odborných posudků šlo o psychopatickou osobnost se sklonem k sexuální perverzi.

V květnu 1987 byl odsouzen k trestu smrti, který byl o několik měsíců později vykonán. O milost nezažádal.