Čas jen pro mě

Andrej Čikatilo se narodil 16. října 1936 ve městě Jabločnoje v Sumské oblasti na Ukrajině. O pár let později v Sovětském svazu zavládl nevídaný hladomor, kterému krutým způsobem podlehl i jeho desetiletý bratr Stěpan – kdosi ho snědl. Za války byla situace natolik zlá, že každý, komu nečouhala žebra, upadl v podezření, že se konzumaci lidí sám věnuje – sehnat jiné maso zkrátka nešlo. Andrej byl vynikajícím studentem, ale na vytoužená práva se přesto nedostal.

Ambiciózní opravář telefonů

Místo toho se musel začít živit jako obyčejný opravář telefonů. Jeho situaci navíc zkomplikoval fakt, že mu v intimní oblasti věci nefungovaly tak, jak by měly: impotentní Andrej zažil jediný orgasmus – při bitce s kamarádem. Přesto si byl schopen roku 1963 najít ženu a o dva roky později se jim narodila dcera Ludmila. K tříčlenné rodině pak ještě přibyl syn Jurij.

I přes rodinné a pracovní nasazení Čikatilovi zbývalo dost času pro vlastní zdokonalování, a tak v roce 1971 dokončil korespondenční studium literatury. Následujících sedm let literaturu dokonce vyučoval, ale pak se prozradilo, že své studenty sexuálně zneužívá. Stal se úředníkem v továrně a i s rodinou se přestěhoval do města Šachty u Rostova nad Donem.

Potrestán byl někdo jiný

22. prosince 1978 nedokázal své vnitřní puzení držet na uzdě. Do starého opuštěného domu tehdy vylákal devítiletou dívku Jelenu, kterou se pokusil znásilnit. Přestože zjistil, že se erekce nedostavuje, nebylo již beztrestné cesty zpět – nepochybně by se doma svěřila. Jelenu tedy uškrtil, přičemž do jejího těla ze vzteku zasadil několik ran nožem; v tu chvíli nečekaně ejakuloval.

Torzo dívčina těla odtáhl a hodil do blízké řeky. Bylo nalezeno o dva dny později, ale Čikatilo strach mít nemusel. Policie neměla jedinou stopu. Nakonec si našla obětního beránka, místní černou ovci Andreje Kravčuka. Ten se pod vlivem mučení k činu přiznal. Byl popraven, přestože měl na celou vražednou noc neprůstřelné alibi.

Zaměřil se na prostitutky

Když Čikatilo zjistil, že pro něho existuje jen jediný způsob, jak se uspokojit, rozhodl se vraždit dál. O tři roky později usmrtil prostitutku Larisu Tkačenkovou. Přesto byla vražda poněkud riskantní, a tak se Andrej snažil vylepšit svůj modus operandi.

Na oběti teď čekal na autobusových a vlakových zastávkách, kde se pohybovalo velké množství žen ochotných si nechat za sex platit a odbývat ho se zákazníky v přilehlých lesících: prostředí pro anonymní vraždu jako stvořené.

Tak vypadal sovětský Jack Rozparovač. (zdroj: Wikipedia)

Neobyčejně kruté vraždy

Intenzivní vyšetřování bylo zahájeno až pět let po první vraždě, v roce 1983. Ačkoli sérioví vrazi v Sovětském svazu a jeho „dokonalé společnosti“ neexistovali, vyšetřovatelé museli začít brát všechny hypotézy vážně. Vraždy totiž byly obzvlášť kruté – bodné rány u většiny obětí vedly do oblasti břicha a genitálií. Některým z žen Čikatilo ukousl bradavky, chlapcům uřezával penisy.

Výjimkou nebývaly vypíchnuté oči či odřezané části obličeje jako oční víčka, nos, rty… S něčím podobným se sovětská kriminalistika ještě nesetkala. Do vyšetřování byly zapojeny dvě stovky policistů, ale jejich výsledky nebyly uspokojivé. Ruská policie hledala skupinu homosexuálů, přestože oběti byly mužského i ženského pohlaví. Kvůli tlaku z vládnoucích složek zatkla několik nevinných lidí, z nich minimálně jeden spáchal v cele sebevraždu v důsledku tvrdých vyšetřovacích metod. Vraždění však pokračovalo dál.

Nedostatek důkazů!

V roce 1984 byl Čikatilo za jiné zločiny na pár měsíců zatčen. V té době mu byly provedeny testy, které by dle jeho krevní skupiny buď potvrdily, nebo vyloučily, že pachatelem byl on. Stalo se ale něco neuvěřitelného: přestože Andrej Čikatilo všechny vraždy spáchal, jeho krevní skupina dle vzorku krve se neshodovala s krevní skupinou jeho spermatu. O příčinách této anomálie se vědci dodnes přou. Zcela zoufalí policisté tehdy žádali nadřízené o možnost spolupráce s americkou FBI, ale to jim bylo přísně zakázáno.

Poslední oběť

Když byl v Šachtách Andrej propuštěn, našel si novou práci ve městě Novočerkask, kde ve vraždách, především během svých obchodních cest, pokračoval. Vyšetřování i přes změnu politických poměrů v zemi nabývalo na intenzitě. Poslední vraždu tak Čikatilo spáchal 6. listopadu 1990.

Krátce poté, co dvaadvacetiletá Světlana vydechla naposled, byl policistou v civilu přistižen na přístupové cestě do lesa, kde se vražda odehrála. Milicionář se však bohužel spokojil s legitimací a vysvětlením, že Čikatilo byl v lese sbírat houby. V nylonové tašce, kterou měl u sebe, si přitom Andrej nesl dívčiny uřezané prsy.

Teprve po nalezení těla si policie vše spojila. Jasným důkazem viny se pak stal zraněný prst, který mu takřka ukousla jedna z posledních obětí. Nakonec se Andrej rozplakal při rozhovoru s psychologem a přiznal se – k vraždě 56 lidí.

Hra na blázna

Před bedlivě sledovaným soudem se Čikatilo snažil přesvědčit širokou veřejnost, že je nemocný. Předváděl své genitálie, silně se ohrazoval proti nařčení z homosexuality, dokonce tvrdil, že je těhotný a kojí. Své emoce neovládli ani příbuzní obětí, zvláště v okamžicích, kdy popisoval, jak chybějící kusy těl vařil a pojídal. I pro silnou emoční zainteresovanost všech zúčastněných byl po celý proces chráněn kovovou klecí. Verdikt, jaký se očekával, nakonec padl – trest smrti. Trest byl vykonán 14. února 1994 v novočerkasské věznici střelou za pravé ucho.

Obhajoba rodiny

Rodina se s Andrejovou popravou nikdy nevyrovnala. Manželka rezolutně popřela, že by mohl být vrahem, syn Jurij pak celý proces označil za zmanipulovaný sovětský hon na člověka. Pravdu o otci jakožto vrahovi odmítl přijmout.

Proto bylo nadmíru překvapivé, že když byl chycen jiný ruský sériový vrah, Alexandr Pičuškin (Bitcevský maniak nebo také Šachovnicový vrah), který vyjádřil svůj neskonalý obdiv k Čikatilovi jakožto svému vzoru, Jurijova reakce byla nadšená. „Vyprávějte mi, co přesně říkal!“ zajímal se prý... Také on se o pár let později dostal do konfliktu se zákonem.