Čas jen pro mě

Nevím, co Péťa na Kubovi vlastně viděla. Ale musím přiznat, že byl pohledný mladý muž, o šest let starší než moje dcera. Měl dobré místo a vlastní byt, kam se Petra po měsíční známosti nastěhovala. Zdálo se mi to dost brzy, ale koneckonců jí bylo dvaadvacet a vydělávala si. Když ho prvně přivedla domů, něco se mi na něm nelíbilo – měl divný výraz v očích a choval s k ní tak zvláštně majetnicky. „Kdy jsi, Peti, říkala, že jdeš na ten večírek? V úterý? To se mi hodí, počkám tam na tebe kolem půl dvanácté,“ řekl. – „Ale to nemusíš, přespím v Hanky,“ odpověděla Péťa. – „Ne, počkám tam,“ uzavřel diskusi Kuba. „Ta Hanka se mi stejně nelíbí,“ řekl. „Všimla sis, jak se vyzývavě obléká?“ A podobně se odvíjela konverzace v průběhu návštěvy.

Odřízl dceru od přátel

„Divný patron,“ pomyslela jsem si, když odešli. Hanku znám léta, holky se kamarádí od mateřské školy. Vždycky jsem si dělala legraci, že jsou jak sestry. Péťa sourozence nemá, rozvedli jsme se brzy po jejím narození a exmanžel další děti neměl. A Hanička sice má bratra, ale o patnáct let staršího. Holky spolu chodily ve škole na stejné kroužky, společně odmaturovaly na obchodní akademii. V létě jezdily na dětské tábory nebo k mé mamce, Pétině babičce, protože Hanička už babičky neměla.

Péťa byla tak zamilovaná, že si ani nevšimla, jak nenápadně ji Kuba odřízl od Hanky i dalších kamarádek. Přestala chodit na volejbal, který hrála deset let. „Kuba chce, abych radši s ním hrála tenis.“ Víkendy, kdy v zimě jezdila s partou na hory a v létě pod stan, trávila teď bez výjimky s Kubou. Často s jeho rodiči na chalupě.

Svatba a děťátko

Že se budou brát, to mi oznámili jen tak mimochodem na nedělním obědě, kdy byli výjimečně u mě. Svatba byla jen malá. Účast Hanky si Péťa vyvzdorovala, ale za svědky šli dva Kubovi kolegové z práce. Můj bývalý manžel Michal, který Péťu vedl „k oltáři“, odešel domů hned po obědě a potichu mi řekl: „Ten kluk vypadá jak psychopat.“ Kubovi rodiče byli sice milí, ale takoví odtažití a v jediném synovi se viděli.

Krátce po svatbě Péťa otěhotněla. Měla rizikové těhotenství a od 15. týdne musela být doma. Často jsem za ní chodila, protože jí byla smutno a trochu se nudila. „Proč nepřijde Hanka,“ divila jsem se. – „Pohádala se s Kubou,“ přiznala Péťa. „Myslela, že půjdeme spolu do kina, ale Kuba jí řekl, že já bez něj nikam nechodím. Tak na něj křičela nějaké nadávky a práskla dveřmi.“ – „A co na to ty?“ „Kuba je přece můj manžel a myslí to se mnou dobře,“ rázně ukončila hovor dcera.

Natálka se narodila o pár týdnů dřív, ale naštěstí zdravá. Ten tříkilový uzlíček mě rozplakal. Ráda bych jí s malou pomáhala, ale Kuba Pétě vysvětlil, že pořádná máma všechno zvládne sama. Tak jsem Natálku mohla vidět jen o víkendech, když přišli na hodinu na návštěvu, nebo když mě pozvali. Péťa byla strašně hubená, kruhy pod očima. „Péťo, odpočíváš někdy? Nepotřebuješ pomoc?“– „Petra si ještě nevytvořila systém a režim,“ odpověděl za ni Kuba. „Vždyť je celý doma! A často ani nestihne uvařit večeři.“  

Oteklý ret a maskované modřiny

Na Vánoce jsem se u mladých sešla i s Kubovými rodiči. „Petruška neumí malou uklidnit,“ stěžovala si Kubova máma. „Natálka celé noci křičí a Kubík se nevyspí.“ – „Za to ale nemůže,“ nesouhlasila jsem. „Všechny děti pláčou.“ – „Kuba se ale musí vyspat, chodí přece do práce a všechny živí,“ rýpla si tchyně. Časem se Natálka zklidnila, rostla z ní krásná a roztomilá holčička, kterou jsem občas směla i pohlídat, když mladí potřebovali někam večer jít.

„Teto Lenko,“ telefonovala mi jednou večer Hanka, „nic mi do toho není, ale mám pocit, že Jakub Petru bije.“– „Ne, to přece není pravda,“ odpověděla jsem Hance. „Jak tě to napadlo?“– „V poslední době jsem ji potkala několikrát, pokaždé měla na nějakém místě na tváři po vrstvou make-upu zamaskovanou modřinu! Tak jsem se jí zeptala, co se děje,“ pokračovala Hanka. „Tvrdila mi, že nešikovně upadla.“ – Najednou jsem si uvědomila, že minulý týden měla Péťa oteklý hodní ret, prý ji něco štíplo!? Jak jsem mohla být tak slepá! Dneska mi to Hanka potvrdila! Co teď?

Šla jsem na policii: „Mám podezření, že zeť bije dceru!“ vyhrkla jsem. Starší policista mi vysvětlil, že s tím nemůže nic dělat. Trestní oznámení musí podat dcera. – „Jestli je to ale pravda,“ dodal. Ještě ten večer se mladým doneslo, že jsem byla na policii. Na malém městě se nic neutají. – „Ty ses snad zbláznila,“ křičel na mě Kuba. – „Mami, nepleť se do nás,“ vzlykla Péťa.

Druhý den přiběhla s pláčem ke mně. Rozcuchaná, vyděšená – a s monoklem na oku. „Podívej, co jsi způsobila!“ vyhrkla na mě. – „Péťo, vzpamatuj se, copak to je normální, takhle žít?“ – „Ale já jsem si to zasloužila, mami,“ vykřikovala. „Já jsem totiž k ničemu, spálila jsem Kubovi žehličkou novou košili!“– „Chceš říct, že tě zbil kvůli košili?“ – „Za to můžu já,“ pokračovala ve vzlykání.

Co bude dál?

Zavolala jsem Michalovi. „Vždyť jsem už na svatbě říkal, že je divný,“ podotkl Petřin otec. „Byli u mě všichni na návštěvě před týdnem a Péťa se mi zdála taková vyděšená,“ přiznal. „Jedu tam,“ rázně ukončil hovor.

Přijel k nim doslova za minutu dvanáct. Otevřela mu plačící Natálka, na zemi v kuchyni ležela Péťa. Okamžitě zavolal doktora a policii. Péťa měla otřes mozku, zlomená žebra, vykloubené rameno a na těle spoustu starých i nových podlitin. Jakub tvrdil, že uklouzla a upadla. Naštěstí už policie uvěřila, že je násilník.

Zlomená žebra se spraví, ale zlomená duše je horší. Péťu čeká ještě léčení u psychiatra. Zatím jsou s Natálkou u mě. Kubu čeká soud, tak Péťě pořád volá, že ji miluje a že to tak nemyslel. Mám pořád strach, že má dcera odmítne vypovídat…