Čas jen pro mě

Chtěla jsem velkou rodinu, jenže po těžkém porodu jsem už další děti mít nemohla. Péťa byl zlaté dítě. Skoro neplakal a na svět kolem sebe se pořád usmíval. Bezproblémovým zůstal i v pubertě. Kolikrát jsme si s manželem říkali, že to snad ani není možné a že nějaké potíže musí přijít! Nepřišly.

Těšení na vnoučata

Vystudoval medicínu. Jak jsme byli pyšní, když jsme na promoci slyšeli jeho jméno! Po povinné praxi a atestacích si otevřel pediatrickou ordinaci. Obdivovala jsem, s jakou trpělivostí a laskavostí se chová k dětem, jak s úsměvem na tváři všechno vysvětluje jejich maminkám. Jen tak nějak pro samou práci si zapomínal pořídit vlastní rodinu. Pár známostí měl, ale nikdy netrvaly dlouho. „Bude ti pětatřicet, měl by ses oženit a mít děti,“ domlouvala jsem mu. „Taky nejsme s tátou už nejmladší. Tak ať máme ještě sílu hlídat ti děti,“ popichovala jsem ho.

„Budete s tátou v neděli doma?“ zavolal mi jednou v pátek. „Chtěl bych vám někoho přivést,“ dodal tajuplně. Úplně ve mně hrklo! Konečně! Když chce přijít s dívkou na návštěvu, to by asi mohlo být vážné, přemýšlela jsem a v duchu už si představovala svatbu a vnoučata. „Tolik si to zase nemaluj,“ zabručel manžel schovaný za novinami, „aby nám pak nepřivedl o dvacet let starší ženskou se třemi dětmi,“ popichoval mě.

Návštěva a …. šok!

„Mami, tati, to je Klára a … tohle je Natálka!“ Zůstala jsem jako opařená! V první chvíli jsem si totiž nevšimla, že za atraktivní blondýnkou se krčí asi tříletá holčička. Modré uličnické oči s jiskřičkou a dlouhé blonďaté vlásky! Nervózně žmoulala v ruce plyšového psa.

Petr si všiml mých rozpaků. „Klára chtěla poprvé přijít bez Natálky, ale já jsem trval na tom, že Natálka patří ke Kláře a Klára ke mně. Chci si tyhle svoje holky vzít,“ usmíval se a držel jednou rukou kolem pasu Kláru a na druhé ruce mu visela Natálka.

Vzpamatovala jsem se a nakonec návštěva proběhla dobře. Natálka byla milá, vychovaná, manžela si okamžitě omotala kolem prstu. „Milé holky,“ řekl po jejich odchodu. „Vidíš, mámo, tolik si chtěla vnouče, a najednou budeme mít takhle šikovnou holčičku,“ usmíval se. Na rozdíl ode mě byl úplně v klidu. – „A tobě, Láďo, nevadí, že se Petr bude starat o cizí dítě?“ – „A proč?“ Nechápavě se na mě podíval. „Jindřiško, vzpamatuj se,“ vzal mě kolem ramen. „Víš, kolik kluků si najde ženu s dítětem?“

„Natálčin otec opustil Kláru, když byla těhotná,“ vysvětlil mi druhý den Petr, když jsem mu volala. „Známe se asi rok a půl, holky ke mně přišly do ordinace.“ Hm, řekla jsem si v duchu, takovou dobu nám tajil, že si našel ženskou s dítětem, asi mu to bylo trapné. Nahlas jsem ale nic neříkala a zachovávala dekorum. Logicky jsem si odůvodnila, že ta malá za to nemůže, ale nebyla jsem schopná tu propast překonat. Styděla jsem se, rozum mi velel mít ji ráda, ale cit to neuměl.

Jsem babička!

Při každé návštěvě jsem se moc snažila, ale asi ta strojenost ze mě čišela. U stolu bylo pokaždé takové zvláští napětí. „Mami, ty nejsi ráda, že má Klára dceru, viď?“ řekl jednou Petr. „Klára to tak taky cítí…“ –  „To se ti zdá,“ odpověděla jsem s vynuceným úsměvem.

Petr s Klárou si hledali společné bydlení a plánovali svatbu. Jednou nás požádali, jestli bychom Natálku na dvě hodiny pohlídali, protože se jeli podívat na nějaký byt... Manžel byl nadšený. Našel lego po Petrovi, stavěli spolu hrady. Natálka se smála a mě k tomu vůbec nepotřebovali. Pak zavolal Petr. „Mami, je mi to trapné, ale protáhlo se to, nevím, kdy se vrátíme,“ soukal ze sebe opatrně. „Nemohla by u vás Natálka výjimečně přespat? Klára pro ni ráno přijede.“ Nemohla jsem odmítnout.

„To je prima,“ rozzářily se Natálce oči, když slyšela, že u nás bude přes noc. „Víš, že jsem ve školce jediná, kdo nemá babičku,“ obrátila se na mě. „Většinou mají všichni dvě, někdo i tři,“ ukazovala na prstíkách. Provinile jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nic nevím o Klářině rodině. – „Klárce rodiče zemřeli při autonehodě, když studovala,“ zašeptal mi do ucha Láďa.

„Já jsem nikdy nespala bez maminky,“ vážně dodala Natálka, když jsem jí ustýlala. „Budeš mě držet za ruku?“ – „Jasně,“ přikývla jsem. – „Ale teď už budu moct ve školce říct, že mám babičku a že jsem u ní spala, viď, babi?“ Najednou mě vzala kolem krku a dala mi pusu na tvář. Rychle jsem se otočila a utřela slzy, které mi vstoupily do očí.

Druhý den si pro Natálku přijela Klárka. „Moc se omlouvám, paní Jindro, určitě se to nebude opakovat. To bylo jen výjimečně,“ rozpačitě stála v chodbě. – „Mami, mami, domluvila jsem se s babičkou, že tu budu od pátku do neděle, jako na víkend, víš?“ poskakovala Natálka. – „Budeme moc rádi, sami jsme to Natálce s dědou nabídli,“ rychle jsem dodala a podívala se na překvapenou Kláru. „Nedáte si s námi kafe? A asi bychom si měly tykat, když jsme rodina, co?“

Uběhly tři roky. Máme ročního vnuka Šimona. Ale mně dělá velikou radost i naše Natálka.