Čas jen pro mě

Česká či spíše moravská hudební skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová, slavná nejen u nás, ale též v největších městech Evropy, jako třeba v Paříži či Londýně, se narodila 24. ledna roku 1915 v Brně do ryze muzikantské rodiny. Tatínek Václav Kaprál (1889–1947) byl nejen klavírista a sbormistr, ale též hudební skladatel, pedagog a publicista, který studoval skladbu u samotného Leoše Janáčka v jeho brněnské varhanní škole. Maminka, též Vítězslava, byla učitelkou zpěvu.

Až na sám vrchol

Neobyčejný až extrémní talent holčičky Vítězslavy (zde tedy „mladší“) se projevil už v jejím útlém věku, v devíti letech dokonce napsala svoji první skladbu „V říši bájí“ – a byla úžasná! Na brněnské konzervatoři začíná studovat roku 1930, a to skladbu u Viléma Petrželky, také geniálního muzikanta, jenž hrál na housle „snad dříve, než začal mluvit“, pak na akordeon a harmonium; varhany už studoval u Janáčka, stejně jako Vítězslavin tatínek.

Na konzervatoři však byla mladičká hudebnice i ve zkušených rukách Zdeňka Chalabaly, neméně geniálního muzikuse a zejména významného operního dirigenta. Však také absolvovala v červnu roku 1935 svým „Klavírním koncertem d moll“, kdy vzbudila velký ohlas – doslova šokovala veřejnost – tím, že vlastní koncert také sama dirigovala. Dívenka pak pokračovala studiem na mistrovské škole pražské konzervatoře u profesorů Vítězslava Nováka a Václava Talicha.

Graduovala svou asi nejznámější orchestrální skladbou „Vojenská symfonieta“, jíž opět – jako dirigent(-ka) – osobně provedla s Českou filharmonií. Doma se tak ocitla na absolutním vrcholu. Dle muzikologa Jiřího Macka: „Žena a skladatelka? Dokonce dirigentka? To bylo v té době něco naprosto neslýchaného!“  

A vyrazila do světa

Studium na Ecole Normale de musique v Paříži jí hned na to umožnilo zcela zasloužené francouzské státní stipendium. Zapsala se tu do třídy stavného dirigenta Charlese Muncha, nicméně soukromě pak ještě také studuje skladbu u Bohuslava Martinů, jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů, vedle Antonína Dvořáka dodnes ve světě nejhranějších, neboť po různých skladatelských fázích došel zcela osobitého hudebního slohu. A to byl synem obuvníka.

Vraťme se ale k samotné Vítězslavě Kaprálové, která dne 2. června 1938 v Paříži diriguje právě Martinů cembalový koncert – a hned nato odjíždí na festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu do Londýna. A bude to právě ona, kdo festival zahájí dne 17. června svou vlastní symfonietou – diriguje místní hvězdný BBC Orchestra, symfonický orchestr britského veřejnoprávního rozhlasu BBC, jeden z nejvýznamnějších symfonických orchestrů Velké Británie vůbec. Symfonietu věnuje – v Londýně právě pobývajícímu – českému ex-prezidentovi Edwardu Benešovi. Píše také scénickou hudbu pro pařížský rozhlas Paris PTT, ale i pro místní amatérské divadlo (spolu s Bohuslavem Martinů); a dokonce i hudbu ke dvěma filmům, které v tu dobu točí v Paříži slavný Hugo Haas.

A co život? Co lásky? Poněkud osobité... Pikantní.

O milostném životě Vítězslavy Kaprálové bylo známo, neboť ona sama se s tím netajila, že nemá vůbec problém udržovat paralelní milenecké vztahy. A fyzické lásce, že se nikterak nebrání – taková dobová hippie, řekli bychom dnes: úžasná svobodná kombinace lásky a umění, zastřešeného volnomyšlenkářstvím.

Dívku prý nejspíše zformovalo i rodinné prostředí, neboť za jejího mládí je též veřejným tajemstvím, že tatínek Kaprál má dlouholetý poměr se sboristkou, ale zároveň žije spokojeně s manželkou ve společné domácnosti.

Jakmile nastoupila Kaprálová studia v Paříži, byl to právě Martinů, kdo se jí ujal... a brzy vztah učitel-žačka přerostl v milostný poměr. Martinů je ovšem ženatý a rozvádět se rozhodně nehodlá. Nakonec – i sama Kaprálová byla už v tu dobu zasnoubená. Ze svatby však nakonec sešlo, protože její snoubenec Rudolf Kopec se dal k fašistům. A tak dál bezmezně milovala a obdivovala o 25 let staršího Martinů... Než potkala svého osudového muže.

Krásná, výjimečná, zamilovaná...

Z Anglie se Kaprálová vrací na pár měsíců k rodičům do Brna, aby si společně užili její slávy, úspěchů i milé přítomnosti, načež se vydá opět do Paříže, kde se pohybuje převážně v prostředí české umělecké kolonie: chodívali třeba do hospody u „Dvou magotů“ – Josef Šíma, Adolf Hoffmeister, Egon Ervín Kisch, Vlado Clementis, Ivo Španiel, Bohuslav Martinů, podivínský malíř Diviš, Rudolf Firkušný, Lenka Reinerová a mnozí další.

A tady také pozná svého budoucího manžela Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy, v tu dobu již známého bohéma a sukničkáře, jemuž nicméně hezká, výjimečná a zcela osobitá, navíc temperamentní Vítězslava učaruje natolik, že se s ní ožení. Říká jí Vitka a je jim spolu dobře.

„Nebyla kráska, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, kterou vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ.“  

Svatbu měli 23. dubna 1940, jenomže už brzy prý se u Vitky naplno „rozjede“ ničivá tuberkulóza, zvaná dříve též souchotiny či úbytě, načež pouhé dva měsíce po svatbě umírá v jihofrancouzském Montpellier, kam byla mezitím evakuována svým novomanželem.

...a mrtvá: za nejasných okolností

Půvabná Vítězslava zde v Montpellier, kde je také posléze pohřbena, umírá ve svých pětadvaceti letech dne 16. června 1940, a to za nejasných okolností, ač oficiálně stojí na jejím úmrtním listě diagnóza „miliární tuberkulóza“ (byť lékaři na základě konkrétní diagnózy u ní zpochybňují akutní průběh choroby...?!), která napadá plíce, ale i jiné části těla, léčba je obecně zdlouhavá, prognóza nejistá.

Hrozí nejen postupné scházení organismu, vykašlávání krve a případné udušení, ale také napadení lymfatického systému, devastace břišní dutiny, zánět páteře a obratlů a s ní spojená postupná nehybnost těla... No – děs!!! A tak není divu, že možná(?!) citlivá umělkyně nevydržela tento nápor potenciálních hrůz – a spáchala sebevraždu. Navíc je v tu dobu Francie ohrožována obávanými vojsky nacistického Německa.

„Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo; čekal jsem na světlo, a přišla temnota,“ napsala si Víťa Kaprálová v březnu roku 1939 biblický citát na okraj své partitury Concertino...

Sám spisovatel (publicista-válečný zpravodaj, scénárista a překladatel) Jiří Mucha (1915–1991) věnoval jejich krátkému společnému životu (chodili či „spali“ a žili spolu asi rok) celou knížku s názvem „Podivné lásky“, kde si lze na tohle téma ledacos přečíst.

Je stále „živá“: vydává se a hraje dodnes

Česká akademie věd udělila roku 1946 Vítězslavě Kaprálové členství in memorian, a to jako desáté ženě v dosavadní historii této instituce (Akademie měla tehdy 638 mužských členů). Ostatně: do svých 25 let stačila nadějná hudebnice složit více než čtyřicet – dle odborníků „mimořádně hodnostných“ – skladeb ať již klavírních, komorních, orchestrálních či vokálních, už za jejího života vysoce hodnocených.

Však také vyhrála několik skladatelských soutěží a obdržela řadu ocenění, a to včetně finančních cen (o francouzském stipendiu už jsme se zmínili). Dnes patří mezi její hlavní vydavatele Amos Editio a německé Editio Bärenreiter, jistěže vedle Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu; a také Supraphonu, Radioservisu, Naxosu, Koch International Classics, Delos Music, Gramola, Albany Records, Centaur Records či Db Productions a mnohých dalších, takže je zřejmé, že se nejedná o nějakou dnes již zapomenutou či jinak opomíjenou „hvězdu“ hudebního nebe.

V této branži je stále živá: „Patří k nejhranějším českým skladatelkám (a o nejen doma, ale zvláště v zahraničí) a její hudba k nejvysílanějším,“ čteme u současných kritiků a znalců vážné hudby, a to s dovětkem: „Pravidelně ji zařazuje např. stanice Vltava (Český rozhlas 3)“. A také, že „...u příležitosti stého výročí skladatelčina narození v roce 2015 jí BBC Radio 3 věnovalo pětihodinový rozhlasový koncert v rámci prestižního pořadu Skladatel týdne.“

Má i „svou“ ulici a školu či smyčcové kvarteto

V rodišti Vítězslavy Kaprálové, tedy v moravské metropoli Brně, se po ní jmenuje ulice v Černovicích a také třeba umělecká škola na Palackého ulici v Králově Poli. Už devatenáct let nosí její jméno naše domácí smyčcové kvarteto a dokonce byla ke stému výročí jejího narození vydána poštovní známka z emise Osobnosti: nese její portrét a nominální hodnotu 17 Kč.

„Byla nám vyrvána na samém začátku života, a je to jedna z věcí, jež dodnes nemohu pochopiti, ani si vysvětliti,“ píše Martinů v dobovém nekrologu za Vítězslavu Kaprálovou: „Proč osud právě s ní hrál tragédii? Proč jí dal všechny tyto možnosti, vzácné a jedinečné, jen aby jí je zas vzal zpět.“