Čas jen pro mě

Použije však příliš silnou koncentraci drog. Po ní se v nevěstinci otevřou brány pekelné: několika prostitutkám vytryskne krev z rozežraných útrob, a jedna dokonce v hrůze a bolesti vyskočí z okna. A zabije se.

Kdo je markýz de Sade? Snad každý z nás má jeho jméno podvědomě uloženo v paměti v souvislosti s převážně erotickou úchylkou – „sadismem“. Proslulý francouzský markýz patří k dobové aristokracii, ale svého času je i revolucionářem. Napsal řadu svérázných „indexových“ čili zakázaných románů, doslova přetékajících perverzní erotikou. Bylo lze ho najít všude, kde perverzní hédonici hráli prim – kde zejména aristokraté krátili své volné chvíle „…podivuhodným způsobem“, jak píše ve svém stěžejním díle historik světové erotiky Morus Lewinsohn.

Ale co se tehdy konkrétně stalo v onom vyhlášeném nevěstinci?!

Bonbóny pro padlé ženy

Markýz de Sade toho pozdního odpoledne vchází do prestižního marseillského bordelu, aby zdejší kněžky lásky pohostil vínem a likéry, jak je ostatně zvykem. Od bohatého návštěvníka se to očekává. Tentokrát si ale sadistický markýz vymyslí svérázný vtípek: přinesl si i krabičku poněkud neobyčejných bonbónů vlastní výroby. Proč neobyčejných? Každá tahle sladká kulička totiž obsahuje značnou dávku silně koncentrovaného kantharidinu. Podivné slůvko, což? Jde – dle moderních chemiků a znalců přírodních jedů – o velice nebezpečné afrodiziakum, tedy látku, vzbuzující sexuální žádostivost. Dryáčnický kantharidin se získávaná z takzvaných „španělských much“ či „mušek“, odedávna užívaného sexuálního dráždidla. Již od raného středověku ho mají v oblibě zejména starší muži z takzvané „lepší společnosti“, a to i přesto, že dle odborníků „…způsobily mnoho neštěstí a chorob už dříve“.

Smrtonosná koncentrace

Sadovy marseilleské bonbóny však tentokrát mají sílu ekrazitu: dráždidlo je natolik silné, že prostitutky záhy po jeho požití propadnou fatální otravě – jejich tělo začíná silně koncentrovaná chemická látka vnitřně rozežírat. Namísto, aby se přítomné děvy žádostivě vrhaly na přítomné muže, divoce vyžadujíc sexuální uspokojení, svíjejí se teď v křečích a bolestí křičí tak, že před „vykřičeným domem“ brzy nastává sběh lidu. Jedna prostitutka se dokonce vrhne z okna – a utrpí smrtelná zranění. Další dvě na místě podlehnou vnitřním popáleninám, jež způsobí masivní vnitřní krvácení.

Tak silná to byla žíravina?

Agresivní španělské mušky

O takzvaných „španělských mouchách“ se v dobovém odborném tisku dočítáme, že obsahují účinnou, ostrou látku „…cantharidin, která táhne na kůži puchýřky“ (zjevně tedy i na sliznici, která „...pukne a masivně krvácí“!) a navíc „…má chemickou povahu kyseliny“. V Ottově naučném slovníku z roku 1891 pak nalezneme odkaz „afrodiziaka“, z něhož vyplývá, že některé z nich bývají látkami, jež „…působí na sliznici celého močovodu a vlivem jich tu překrvení, ba krvácení nastává, že pud pohlavní bývá přitom reflektoricky zvýšen“. Ottův slovník, který je mnohem blíže námi zkoumané době, hovoří pak nejen o tom, že afrodiziaky „…bývá obraznost rozechvěna a následkem toho i pohlavní rozčílení se dostavuje (opium, hašiš, durman). Též fosforu a solím zlata připisována jest schopnost zvýšit činnost pohlavní…“. Týká se to i španělských mušek. A teď pozor: „Užívání léků mocně dráždivých co afrodisiaka jest spojeno namnoze s nebezpečným krvácením…“ Máme tedy jasno!

A právě tohle de Sade poněkud podcenil. Silná koncentrace jím podaných španělských mušek způsobila vznik nebezpečné kyseliny v trávícím traktu prostitutek – a zvýšená krvácivost dokonala dílo zkázy. A co markýz de Sade? A jak dopadl? Nebyl ani souzen.

„Já to přece neudělal úmyslně…“, vymlouvá se šlechtic. Ostatně: šlo přece „...jenom o nějaké kurvy“!

Navazují další „šprýmaři“

Ona podivná de Sadova příhoda se udála ve druhé polovině osmnáctého století a – byť je to k nevíře – měla své pokračovatele.

„Slavný gastronom Grimode de la Reyniére založil roku 1795 v restauraci Plas-Royalu stolní společnost s lákavým názvem Diner de mystifikateurs,“ čteme ve zmíněných již – a opravdu skvěle dokladovaných - „Světových dějinách sexuality“ pana Richarda „Morus“ Lewinsohna. „Tato společnost holdovala nejen kulinářským požitkům, ale bavila se i tím, že si více či méně nevinným způsobem – zejména nápoji lásky – utahovala z lidí. … V těchto kouzlech se ovšem nikdo nevyznal lépe, než bláznivý markýz de Sade...“, který právě podobným způsobem – a jako první – složil svou tovaryšskou zkoušku.

Příliš zvrhlý de Sade

Už plných dvacet let před Sadovým narozením se francouzská aristokracie utápí v ovzduší rozbujelé prostopášnosti. Dle svědectví vévodkyně de Berry se třeba nedaleko Lucemburské zahrady pořádají „nahaté“ dýchánky, erotika vítězí u všech dobovývh VIP… A do toho se náš markýz narodí hraběti de Sade, prestižnímu diplomatu Ludvíka XIV. V kostele sv. Sulpicia je pokřtěn jako Donatien-Alphonse-Francois. Do jisté míry ho vychová strýc – abbé. Není potom divu, že ve svých přeerotizovaných knihách (120 dnů Sodomy, Julieta…a jiné), kde popisuje nesmírně vynalézavé sexuální praktiky, si náš markýz bere na paškál zejména „zvrhlý“ klér.

Příbuzní z matčiny strany pocházejí z nejvyšších francouzských kruhů, po otci patří de Sade k nejurozenějšímu rodu Languedocu. Sám se narodil v Paříži uprostřed bohatství a přepychu. Chybí mu už jen dekadentní bohémský únik: a ten si najde právě ve zvrhlém sexu. Jenomže na rozdíl od „elegantního smilstva“ tehdejší aristokracie se de Sadovy přespříliš drsné a násilnické „gotické perverznosti“, které nezřídka končí i smrtí erotické „loutky“ (neboť on chce víc, než jen běžné erotické výstřelky), stanou záhy trnem v oku dobové šlechty. A tak ho vsadí do Bastily. Ani „demokratičtí“ Komunardi, kteří šlechtu pobijí a Bastilu zboří, si pak s jeho úchylkami nevědí rady. A tak nakonec vyhlášený zvrhlík de Sade skončí – a to nadosmrti – v blázinci Chateron. Ani zde se ale zvrhlému sexu nevyhýbá...