Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Erotická múza Alma Mahlerová: „Bludička, lákající muže do močálu svých vášní“
Wikimedia Commons
O čem se mluví

Erotická múza Alma Mahlerová: „Bludička, lákající muže do močálu svých vášní“

datum: 18. 4. 2019 0:04 autor: Luboš Y. Koláček
Říká se jí „slavná žena slavných mužů“, spisovatelce Almě Mahlerové, manželce – tedy postupně – světoznámého hudebního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, Waltera Gropiuse, slavného zakladatele Bauhausu, a nakonec i spisovatele Franze Werfela. Vášnivá Alma byla ale zároveň i milenkou a zejména pak múzou mnoha dalších umělců, z těch slavných pak třeba malířů Gustava Klimta či Oskara Kokoschky, Alexandra von Zemplinskiho a mnoha, mnoha dalších.

Během svého dlouhého života (1879 – 1964), který dle svých životopisců zasvětila „vytváření vlastní legendy“, se Alma Mahlerová pohybovala po celém tehdy známém uměleckém světě: ve Vídni, Berlíně, New Yorku a v Beverly Hils. Však se také o Almě jako o legendě začalo hovořit hned po její smrti – jako o „krásné sběratelce géniů“. Její osudy se staly předlohou pro literární díla i film. Okolí ji vnímalo jako mimořádnou, ale zdaleka ne vždy příjemnou ženu.

Co o ní napsali a co jí řekli

Thomas Mann tak o ní třeba píše s lehkým posměchem, že byla „velkou vdovou“, zatímco Catherin Sauvatová zase vytahuje její antisemitismus, vedle jiných „temných stránek“. Přesto je nesporné, že Mahlerová prožila neobyčejný život. A byla obdivována a milována, mnohdy zcela bezmezně. I o této výjimečnosti svědčí výrok Gerharda Hauptmanna, německého spisovatele a nositele Nobelovy ceny, který Almu navštívil – a to v doprovodu své manželky Grety – v době, kdy už se Mahlerové valem blížila padesátka. Po pár skleničkách prý zaníceně pronesl: „V příštím životě musíme být my dva milenci!“ Místo Almy mu tehdy pohotově odpověděla jeho vlastní žena, která kousavě, leč zasvěceně pronesla: „Tam budeš muset taky čekat, až na tebe přijde řada.“  

Posledním Alminým „bláznovstvím“ byl její poměr s knězem Johannesem Hollnsteinerem, který kvůli ní vystoupil z kněžského stavu. Stalo se to roku 1934, tedy v jejích pětapadesáti letech, kdy jí vyznal lásku slovy: „Jste první a budete poslední.“ Tehdejší Almin manžel Franz Werfel o všem věděl – a své ženě velkomyslně odpustil.

První muž ji „dráždil“, druhého jí zatrhl otčím

Alma se narodila v srpnu roku 1879 v bohaté rodině známého vídeňského malíře-krajináře Emila Jakoba Schindlera. Měla šťastné dětství, milovala hudbu, toužila se stát dirigentkou a hudební skladatelkou, v čemž ji podporoval její milovaný otec. Ten ale zemřel roku 1892 – idylka se rozplynula a dívčí sny se odsunuly na „někdy příště“. Matka se znovu provdala za vysokého, plavovlasého malíře Carla Molla, svého milence.

Až do svých sedmnácti let Alma nechodila do školy. Vzdělával ji domácí učitel, právník Max Burghard. A přestože byla o pětatřicet let mladší, bláznivě se do dívky zamiloval. Jenomže Alma byla „malá mrcha“, která se mu jen posmívala, dráždila ho a provokativně s ním koketovala. Její vztah k učiteli byl krutý, trápila ho, i když přiznala, že „jeho silná mužnost mne dráždila“. Láska to ale nebyla. A pak poznala charismatického malíře, pětatřicetiletého Gustava Klimta. Tehdy jí bylo sedmnáct, měla husté plavé vlasy, velké modré oči a sebevědomě o sobě prohlašovala: „Jsem krásná křesťanská dívka!“ 

Bledého, vousatého Klimta přidrzlá dívka fascinovala. Začali se tajně scházet, vášnivě ho líbala – ale zatím nic více. Jak to víme? Z jejího deníku. No, a když zápisky našla její matka, odjeli do italských Benátek, aby „zabránila nejhoršímu“. I náruživý Klimt se tam neprodleně vydal, leč otčím Carl Moll vztah definitivně zatrhl.

Šeredný skřítek

Už brzy se novým milencem mladé dámy stává její učitel hudby, vídeňský skladatel Alexander von Zemplinsky: líbali se a objímali, leč Alma na něj měla dost svérázně odpudivý názor: „Vypadá jako šeredný skřítek, je malý, nemá bradu ani zuby...“. A znovu se projevila její zlomyslná povaha. Ač se s Alexanderem tu a tam dokonce bavila o svatbě, vysmívala se mu: „Jsi ošklivý a chudý!“ On přitom škemral: „Chci před tebou klečet, líbat Tvůj šat, objímat tě jako světici...“ a roku 1901 ji dokonce požádal, aby mu „...dala hodinu štěstí“.

Nedala mu, neboť si vedle své vášnivosti ještě více cenila svého panenství. A to si přitom zapsala: „Bláznivě toužím po jeho obětí, nikdy nezapomenu, jak se mě jeho ruka dotýkala uvnitř, bylo to jako ohnivý proud!“

Mahlerovi se „nepostavil“

Šeredného skřítka ještě téhož roku vyměnila za mnohem lepší partii: Gustava Mahlera, ředitele vídeňské Dvorní opery. Ani on nebyl fyzicky přitažlivý muž. Je o deset let starší, menšího vzrůstu, okousaných nehtů. Má svárlivou povahu, doprovázenou častými výbuchy vzteku. Je pedant.

Mahler byl uchvácen Alminým vtipem a duchaplností, začal ji vyhledávat – a už třetí den ji požádal o ruku. Dívka zpočátku váhá, ale brzy kapituluje, přijímá zasnoubení – a nabídne mu své panenství. Ale nevyšlo to!

„Jeho mužná síla ho zklamala,“ zapsala si tehdy Alma do deníčku. „Leží tu a téměř pláče hanbou, sklíčený, zničený.“ Po třech dnech se ale sex jakž – takž uskutečnil, snoubenka otěhotněla a v březnu 1902 se vzali.

A pak se opíjela, umřela jí dcerka...

„Vše na mně patří jen Gustavovi,“ říkala Alma na veřejnosti, ale později přiznala, že díky své impotenci se jí Mahler dotýkal jen zřídka. I přesto mu porodila dvě dcery, z nichž první umírá na záškrt. Navíc se Alma strašně nudila, trpěla Mahlerovým machistickým terorem. Nenáviděla ho.

Po druhém porodu začala Alma pít, a to stejně vášnivě, jako dělala i jiné věci v životě. Spisovatel Erich Maria Remarque o ní napsal, že se stala „královnou benediktýnky“, oblíbeného ženského aromatického likéru, jehož byla denně schopna zkonzumovat i dvě lahve.

Zachrání ji odjezd do New Yorku, kde pak Mahler působí čtyři roky v Metropolitní opeře. Je to život na úrovni. Po návratu do Vídně však Alma opět upadne do depresí, trpí nervozitou, užírá se nudou a pocitem zbytečnosti.

Není divu, že otevře náruč prvnímu milenci, který se nabídne...

Neuvěřitelná věc

V lázních Tobelbad Alma v létě roku 1910 potká sedmadvacetiletého plavovlasého Němce Waltera Gropia a oba se do sebe beznadějně zamilují. A hned se také pomilují.

„V té noci se našly dvě duše a dvě těla se přitom zapomněla,“ napsala si Alma o jejich prvním sexu. S Walterem si pak dopisuje i po návratu do Vídně. A právě tehdy se přihodí neuvěřitelná věc. Milenec napsal Almě vášnivý dopis a poslal ho – snad omylem – jejímu muži!

Mahler dopis otevřel, přečetl – a okamžitě běžel za manželkou. Nic nezapírala, přiznala všecko. A tu se Gustav zhroutil z hrůzy, že ho opustí. Nic jí nevyčítal, ale od tohoto klíčového momentu se stal definitivně impotentním. Svou ženu začal absurdně zahrnovat láskou, doma teď byla svrchovanou paní ona. Jistěže si nechala i milence.

No, a pak Mahler onemocněl – a umřel.

A kdo první přijel po pohřbu navštívit a potěšit vdovu? No, přece Gropius. 

Milenec, nebo manžel?

Hned po Mahlerově smrti nabídl Walter Almě sňatek. Dokonce ji představil své matce, nicméně ty dvě si nesedly. Napoprvé dal synek na máti a s Mahlerovou se na čas rozešel.

Vášnivá Alma však rozhodně nestrádala. Záhy už souloží se čtyřicetiletým – mimochodem: opět nevzhledným – malířem Oskarem Kokoschkou. Začal ji portrérovat. Cítila se s ním šťastně a uvolněně, malíř se rozhodl, že si tuhle novou múzu vezme za ženu. To všechno mělo ale jediný pádný důvod – žárlivost! Kokoschka totiž šíleně žárlil, tak šíleně, že Alma toho měla časem plné zuby a roku 1914 se s bláznivým milencem rozešla: „Chci na něj zapomenout,“ zapsala si.

Staronové známosti

Sama však nezůstala. Vrátil se k ní Gropius, vzali se. Alma mu roku 1916 porodí dceru Manon, nicméně Gropius odchází do války a jeho věčně nespokojená – a hlavně neuspokojená – žena se vrhá do náruče nového milence. Je jím tentokrát spisovatel Franz Werfel, se kterým dokonce roku 1917 otěhotní. No, zpočátku sama neví, kdo je vlastně otcem chlapce Martina, který se brzy narodí. Žil však pouhých devět měsíců, manžel jí odpustí – leč Alma se s ním stejně roku 1919 rozvede. O deset let později si bere Werfela a je to její poslední svatba.

Po anexi Rakouska Hitlerovou Třetí říší roku 1938 prchá celá rodina do Spojených států. S manželem zůstane až do jeho smrti v roce 1945, aby se sama dál aktivně toulala tímto promiskuitním světem až do roku 1964, kdy sama v New Yorku umírá na zápal plic jako „bludička, lákající muže do močálu svých vášní“, jak se o ní vyjádřili poetičtí přátele z místní umělecké elity, jíž po léta stála v čele.


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

5 celebrit, které by na své dětství nejraději zapomněly

5 celebrit, které by na své dětství nejraději zapomněly

Autor: Jana Vavřinová, Datum: 22. 7. 2019 0:05
6 mužů, kteří se mohli představit: „Jsem Bond. James Bond.“

6 mužů, kteří se mohli představit: „Jsem Bond. James Bond.“

Autor: Hana Lorencová, Datum: 19. 7. 2019 0:03
5 slavných propadlíků

5 slavných propadlíků

Autor: Jana Vavřinová, Datum: 15. 7. 2019 0:07
Elton John (72): Cesta ke slávě

Elton John (72): Cesta ke slávě

Autor: Nikola Staňková, Datum: 11. 7. 2019 0:03