Čas jen pro mě

Co se v jedenáctimilionovém Wu-chanu dělo po prvních dnech uzavření města a jak lidé a státní aparát na tuto situaci reagovali, se dočtete v deníku čínské spisovatelky a novinářky Fang Fang.

Ta psala pravidelné zápisky ze svého domu rovných 60 dní a zveřejňovala je na čínských sociálních sítích denně od 25. ledna (dva dny od uzavření města) až do 24. března, kdy bylo úřady oficiálně oznámeno ukončení izolace Wu-chanu k 8. dubnu. Den po dni autorka podrobnou reportáží popisuje život běžného obyvatele města, strach, zmatek, ale i naději, že vše brzy skončí.

Přeneste se touto knihou zpětně do Wu-chanu, kde začalo to, co se dosud týká nás všech.

Ukázky z knihy

„Když se 20. ledna dostalo na veřejnost zjištění čínského odborníka na respirační onemocnění dr. Čung Nan-šana, že se nemoc způsobená novým koronavirem přenáší také z člověka na člověka a že se už nakazilo čtrnáct lékařů a sester, byl to pro mě šok. Pak jsem dostala zlost. Ta zpráva byla pravý opak toho, co nám do té doby tvrdili. Oficiální média do té doby všem opakovala, že virus se mezi lidmi nepřenáší a že vše je pod kontrolou. Naopak neoficiálně už nějakou dobu kolovaly zvěsti o tom, že tu máme další SARS.

Když jsem se dozvěděla, že inkubační doba nové nemoci je čtrnáct dní, začala jsem vzpomínat, s kým vším jsem za tu dobu přišla do styku a jestli jsem se nemohla nakazit. Nejhorší bylo, že jsem byla v posledních dnech třikrát v nemocnici navštívit nemocnou kolegyni. Dvakrát jsem neměla roušku, jednou ano. Počátkem ledna jsem byla u známých na večeři a s rodinou v restauraci. Šestnáctého přišel instalatér, aby mi namontoval nový kotel. Devatenáctého přijela do města za rodinou neteř se synem, byli jsme s bratry a jejich manželkami na společném obědě. Naštěstí jsme všichni vzhledem k šířícím se zvěstem o nové epidemii už venku nosili roušky.

Normálně tak často ven nechodím. Ale bylo zrovna před Svátky jara, všude samý večírek a akce k Novému roku. Nemohla jsem si proto být jistá, jestli jsem se nenakazila. Nezbývalo než doufat a odpočítávat dny. Nebylo mi vůbec hej.

Dvaadvacátého, v předvečer vyhlášení karantény, se vrátila dcera z Japonska. V deset večer jsem pro ni jela na letiště. Ulice byly téměř vylidněné, aut výrazně ubylo. Většina cestujících v letištní hale měla na obličeji roušky. Vzduch byl těžký, že by se dal krájet. Lidé vypadali zaraženě, nikde se neozýval obvyklý halas a smích. Ty dny jsme měli ve Wu-chanu opravdu hodně nahnáno. Před odjezdem na letiště jsem nechala přátelům na sociálních sítích zprávu, že jedu jen pro dceru na letiště, ale měla jsem pocit, jako bych odjížděla na smrt, jako bych se snad ani nemusela vrátit. Dceřin let měl zpoždění. Než jsem ji vyzvedla, bylo po jedenácté.

Před týdnem se dcera viděla se svým otcem. A před pár dny mi exmanžel řekl, že má nález na plicích. Okamžitě mi v hlavě začaly blikat výstražné kontrolky. Pokud se nakazil koronavirem, mohla se nakazit i ona. Dohodly jsme se, že ji odvezu k ní do bytu, kde zůstane sama v karanténě. Nejméně týden nebude vůbec vycházet, svátky letos holt nebudeme slavit společně. Přes den jsem jí zavezla nákup (byla dlouhou dobu na cestách a neměla doma žádné zásoby). V autě jsme si ani nesundaly roušky, skoro jsme nemluvily. Dokonce mi tentokrát ani nevyprávěla, jak se na cestách měla, což s nadšením vždycky dělávala. Nervozita a strach, které Wu-chan zaplavily, pronikly až k nám do vozu.

Když jsem dceru vyložila, stavila jsem se ještě pro benzin. Vzala jsem plnou nádrž. Domů jsem dorazila v jednu v noci. Přesto jsem ještě otevřela počítač, a co nevidím – od zítřka se celé město uzavírá do karantény. Mluvilo se o tom již dříve, ale říkala jsem si, že takové obrovské město jako Wu-chan přece nemůžou uzavřít. Takže je to tady. Skutečně vyhlásili karanténu pro celé město. Uvědomila jsem si, že rozšíření nákazy ve městě musí být opravdu velmi vážné..

8.února

… Venku v ulicích je stále klid. Občas projede auto nebo projde chodec. Vypozorovala jsem, že člověk potká v podstatě jen tři druhy lidí. Jedni jsou mladíci s roznáškami na svých mopedech. Pak to jsou policisté, hlídkují na křižovatkách a u vchodů do nemocnic. V takové zimě to není nic příjemného stát celé dny venku. Práce řadových policistů není žádný med, musí se vypořádat s různými typy lidí a vykonávat svou povinnost. Slyšela jsem, že někteří nemocní jsou tak zesláblí, že nemůžou sami sejít ze schodů, a jsou to hlídkující policisté, kdo přijdou a snesou je dolů. A kdosi prý zemřel ve chvíli, kdy jej policista donesl dolů, i onen příslušník se na místě rozplakal. Třetí skupinou v ulicích jsou zaměstnanci technických služeb. Obdivuhodné, jak udržují město čisté. I když lidí a smetí není moc, pečlivě zametají tu trochu listí, co spadne na zem. Jejich klidná práce je nám od počátku epidemie do dnešního dne stále na očích. Jsou našimi nejmlčenlivějšími spoluobčany vytrvale uklidňujícími celé město…."

Fang Fang (*1955) je čínská spisovatelka a novinářka. Narodila se ve městě Nanking do intelektuální rodiny. Většinu svého dětství ale prožila ve Wu-chanu. Vystudovala čínskou literaturu na Wuchanské univerzitě a je mimo jiné autorkou mnoha románů, novel, povídek a esejí. Za svá díla obdržela různá literární ocenění.

Deník z Wu-chanu – Zápisky z uzavřeného města vydává Universum. Knihu si můžete koupit mj. na booktook.cz.