Čas jen pro mě

Rodným jménem Anna Sophie Ondráková, známá posléze též pod pseudonymy Anny Ondra či Ossia Waldová, leč převážně tedy Anny Ondráková či Ondrak, se narodila 15. května roku 1902 v Tarnóvě, který ležel v Haliči, jenž v rámci dobové rakousko-uherské monarchie patřil k českým zemím.

Zemřela v požehnaném věku dne 28. února 1987 v Hollenstedtu, na území tehdejšího „kapitalistického“ západního Německa, a to jako významná herecká osobnost a dle filmových historiků též „významná postava světového filmu“. Jejím manželem byl boxer Max Schmelling, mistr světa v těžké váze. Ve slavném období meziválečné české kinematografie tvořila Anny „silnou čtyřku“ s režiséry Karlem Lamačem, Václavem Wassermanem a kameramanem Otto Hellerem.

Otec ji vláčel po světě, prázdniny trávila v moravských lesích

Dominantní tatínek Bohuslav Ondrák si jako c. a k. důstojník a pozdější vrchní správce vojenských skladů vzal za ženu o dvacet let mladší dceru nadlesního Mráčka, která mu vedle Anny porodila i její dva starší bratry Bohumíra a Františka (ale to není jisté, neboť některé zdroje uvádějí Tomáše a Jindřicha...?!?).

Vzhledem k tatínkovu profesionálnímu cestování c. a k. monarchií se Anna narodila ve zmíněné již dobové Haliči (dnes Polsku), ale pak vyrůstala v chorvatské Pule a posléze též v českém Terezíně, načež se roku 1913 stěhují do Prahy. Prázdniny obvykle trávila na Moravě, v lesích, u matčiných rodičů.

Od baletu k filmu: má obdiv i jeptišek

Od dětství se věnuje baletu a už jako malá také hraje, od patnácti let pak v souboru Švandova divadla. Pak přichází zmíněný již Jiří Nedošínský a dívka je rázem na profesinální dráze. První film – „Palimpsest“ z roku 1919 – točí ve svých sedmnácti letech, ale to stále ještě hraje v pražském Švandově divadle, kde se také seznámila s Karlem Lamačem.

Za jejich erotické spojení ji tatínek „zmaluje jak koně“, ale už brzy má Anny obrovský úspěch ve filmu „Dáma s malou nožkou“, otec si začíná vážit jejího talentu a také maminka ji vezme na milost. Ostatně – jak pikantní(!): podobně jako jeptišky, které malou Annu nějakou dobu vychovávaly.

Herečka Anny prý „...byla jako rtuť, ani o přestávkách natáčení ji nikdo neudržel v klidu, a přitom stále svěží, jakoby lačná života i práce,“ jak na ni vzpomíná slavný kolega Otomar Korbelář. „A byla hezká, mívala nakadeřené plavé vlasy. I když se měla tvářit vážně, zdálo se, že se potutelně usmívá. Člověk nikdy nevěděl, jestli mu neprovede nějakou poťouchlost. Měla příjemnou vyřídilku, ne zlou, naopak dětsky roztomilou.“ Diblík z blond vlásky a pusinkou namalovanou do srdíčka. Nemohli jste si ji s nikým splést.

Plavu jako ryba, jezdím jako kovboj aneb Kterak láskou vzplanout k nebožtíku...

„Plavu jako ryba, jezdím na koni jako kovboj – a tak bych se ráda uplatnila u filmu,“ směje se v tu dobu devatenáctiletá diva. V letech 1921 a 1922 nejprve pracuje ve Vídni, ale pak se vrací do mladého Československa. Krásná žena, obzvláště pak „hérečka“, to má vždycky jednodušší: v rakouské společnosti Sascha – Film hraběte Saši Kolowrata točila řadu dobově úspěšných (němých) komedií, jako třeba „Anny pozor – policajt!“ či zásadní „Cikánskou lásku“.

V Praze se pak její talent i krása uplatní ve filmu sáhodlouhého názvu „Tu ten kámen aneb Kterak láskou vzplanout třeba k nebožtíku“ (1923). A v řadě dalších. Ve třicátých letech už plně a úzce spolupracuje s Lamačem, svým celoživotním přítelem, postupně tedy ve filmových společnostech KALOS v Česku a Ondra-Lamac Film v Německu, kde už natáčeli výhradně zvukové filmy.

Kromě toho Anny pracovala i v Rakousku a oslovili ji též angličtí producenti: však také plynně hovořila nejen česky a německy, ale i anglicky a francouzsky. Přesto ji zpočátku pro „neanglický přízvuk“ dabovala Joan Barryová. To se však mění od roku 1929, kdy hraje ve dvou filmech velmistra horroru Alfreda Hitchcocka.     

Režisér sňatek a dítě stále oddaloval – a tak si vzala boxera

S milovaným a obdivovaným Karlem Lamačem chtěla Anny založit rodinu, slibovali si sňatek, ale vždy z toho „nějak“ sešlo: její vyvolený se obvykle vymluvil na „pracovní vytížení...“, nicméně dle Lídy Baarové „...Karel stíhal spoustu věcí, včetně jiných žen“. Byl totiž prvním milovníkem českého filmu. Nakonec si „dali vale“, a to poměrně stylově: s Ondra-Lamač-Filmem i samotným Československem se Anny roku 1937 rozloučila signifikantním snímkem „Důvod k rozvodu“ (a byla to veselohra!) po boku Adiny Mandlové a Oldřicha Nového.

A protože tahle třicetiletá zralá žena toužila po dítěti, nebránila se mezitím nové lásce s německým boxerem Maxem Schmelingem („Čekala jsem hrubiána, ale on to byl neuvěřitelný gentlemann,“ vzpomíná na jejich první schůzku), jehož poznala roku 1930, a zpočátku spolu žili „na tajno“. Vzali se v červenci roku 1933, a to postupně úředně i církevně – a začali spolu žít v Německu. A dokonce si společně zahráli i ve filmu: roku 1935 ve snímku „Knockout“. Když jí potom přišla nabídka od Metro Goldwyn Mayer, tedy z Hollywoodu, odmítla pro svoje těhotenství. O dítě však přišla při automobilové nehodě a už nikdy neotěhotněla. Manželství jim nicméně vydrželo 57 let, tedy až do Anniny smrti.

Významnými a „milovanými“ osobnostmi v zemi Hitlera...

Dlužno podotknout, že manželé Schmelingovi byli už před druhou světovou válkou významnými osobnostmi stávajícího nacistického Německa – to byl prostě fakt! Na druhou stranu ale s nacisty nespolupracovali, a to ani přesto, že se režim snažil jejich popularity zneužít – a také tak svévolně činil. Tak třeba už na svatbu jim Adolf Hitler osobně posílá velikou květinu a symbolickou sazenici stromu: blonďatá Anny je pro něj i jeho ministra propagace „ryzí árijkou“ a její svalnatý manžel v roli „nadčlověka“.

Hitler prý na ní mohl oči nechat a Max na něj dokonce žárlil. Také údajně několikrát přespala u Goebbelse, ale prý „jen přespala“ – Goebbels prý měl totiž veliký respekt před národním hrdinou Schmelingem, kterému navíc „...Anny byla – myslím – absolutně věrná,“ tvrdí Baarová.

Tak či onak se jako profesionální sportovec a navíc jeden z nejlepších na světě nemohl vyhnout společným fotkám s vůdcem a s Josephem Goebbelsem. Vždyť roku 1936 nastoupil v aréně proti hvězdě světového boxu, černému Američanovi Joeovi Louisovi – a porazil ho! Jednalo se o boxerskou událost století. Nacistické Německo jásalo: zápas byl interpretován jako „...vítězný souboj mezi nordickým hrdinou a podřadnou černou rasou“. Ostatně: i Anny Ondrak zde točila až do roku 1943.

Nebyli kolaboranti, a přesto...

Na druhou stranu Max opakovaně odmítl členství v NSDAP i nacistická vyznamenání. Zřejmě tedy „za trest“ (roku 1941 byl navíc v Americe v ringu poražen, takže upadl v nemilost) byl posléze odveden k protiletadlové jednotce v Prusku, aby z něj nakonec udělali parašutistu. Jako takový se účastní roku 1941 obsazení Kréty, nicméně je raněn, onemocní úplavicí a skoro zemře. Ještě v lazaretu dal rozhovor americkému novináři, což Goebbelse definitivně rozlítilo do běla.

Po válce jsou Anna a Max neprávem osočováni z kolaborace, Max byl dokonce nějakou dobu ve vězení, ale pak se ukázalo, že během války zachránili dva židovské chlapce. Nakonec musel boxer zaplatit velikou pokutu, zatímco na jeho ženu byl v mstivém Československu vydán zatykač pro kolaboraci, takže domů už se nemohla vrátit.

Nikdy se už nevrátila. Zbyly jí jen vzpomínky...

Po válce zůstali Max s Anny zcela bez prostředků, takže zpočátku společně podnikali na svých pozemcích: chovali norky. Pak Schmelling pracoval jako manažer Coca-Coly. Stárnoucí Anny, jejíž filmografie čítá více než devadesát rolí, svůj poslední film natočila roku 1957, k čemuž novinářům přiznala: „K herecké moudrosti patří vědět, kdy přestat. U ženy zvlášť, a při typu mých rolí hlavně. Nemělo by smyslu, abych se pokoušela o jiný žánr.“

Poválečným comebackem jí byl nicméně západoněmecký muzikál „Musí to být hezké“ (1950), ve kterém se dle kritiků „...povznesla nad všechny klišé o stárnoucích hvězdách a v postavě divadelní divy Rose de Lila zcela nenuceně přehrála neohrabané mládí, deroucí se na její místo“.

Milovali se a žili spolu až do Anniny smrti roku 1987 v Hollenstedtu, kde je také pohřbena. Zemřela na cévní mozkovou příhodu. Do Československa se už nikdy nevrátila, leč nezapomněla. Snad pod jejím vlivem Max Smelling věnoval v roce 1997 České republice 30 000 tehdejších marek na pomoc po ničivé povodni. Max se bez pár měsíců dožil téměř sta let.

„Na domov vzpomínám často,“ uvedla Anny Ondráková roku 1965 v rozhovoru pro český časopis Kino. „Na Moravu, kde jsem bývala na školních prázdninách. Naučila jsem se tam to jejich ´včil´, z něhož si kamarádi po mém návratu do Prahy dělávali legraci...“ A zadoufala: „Až přijedu do Prahy, budu mít trému, s mou češtinou už to není nejlepší...“ Ta tréma už se ale nekonala.