Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Rosa Parks (†92): Její „NE“ otřáslo Amerikou
Wikimedia Commons
Inspirace

Rosa Parks (†92): Její „NE“ otřáslo Amerikou

datum: 15. 10. 2020 0:05 autor: Jana Vavřinová
1. prosince 1955 si Afroameričanka Rosa Parks získala své místo v učebnicích dějepisu tím, že odmítla uvolnit své sedadlo v autobuse bělochovi. Stalo se tak v rasově segregovaném městě Montgomery ve státě Alabama, kde bylo takové chování považováno za přestupek.

Tento tichý vzdor pomohl nastartovat Hnutí za občanská práva. Není to však jediná věc, na kterou by se v souvislosti s jejím jménem mělo pamatovat.

Vzdělání bylo vzácnost

Co vše ještě ikonická žena, která se narodila v Tuskegee v Alabamě 4. února 1913, dokázala? S čím se během svého bohatého života potýkala?

Ačkoli měla Rosa školu ráda, v šestnácti letech do ní přestala chodit, aby se mohla starat o umírající babičku a posléze i vážně nemocnou matku. Vzdělání si dívka dokončila až v devatenácti na naléhání svého o deset let staršího manžela, holiče a aktivisty Raymonda Parkse, za kterého se provdala roku 1932. Na středoškolský diplom, který v roce 1933 získala, dosáhlo v té době jen 7 procent Afroameričanů!

Odstartovala vlnu protestů

Přestože Rosa nikdy neplánovala zavdat přičinu vzniku jakéhokoliv hnutí, stalo se tak krátce po jejím zatčení. Jejího tichého protestu využily skupiny bránící občanská práva. Chopily se příležitosti a začaly důrazněji poukazovat na protiústavní segregační zákony v oblasti zvané Deep South – v jižních státech USA, kde před občanskou válkou panovalo otroctví.

„Viděla jsem ten autobus projíždět každý den. Ale já na to byla navyklá, neměli jsme jinou šanci než se přizpůsobit. Ten autobus byl pro mě jedním z prvních důkazů, že existuje černý a bílý svět.“

Rosino zatčení a následný bojkot autobusů, kdy se černošské obyvatelstvo záměrně vyhýbalo cestování autobusy (provozovatelé autobusové dopravy tím utrpěli velké finanční ztráty), jsou mnoha historiky vnímány jako podněcující události, které v 60. letech vedly ke změně legislativy v oblasti občanských práv. Po necelém roce od incidentu vydal Nejvyšší soud prohlášení, ve kterém se píše, že jsou segregované autobusy nezákonné.

Problémový řidič

S řidičem autobusu Jamesem Blakem, který si na její chování postěžoval policii, měla Rosa konflikt už v roce 1943. Tehdy s ním také cestovala autobusem. Potom, co řádně zaplatila jízdenku, jí bylo řečeno, ať si vystoupí a znovu nastoupí zadními dveřmi. (Takové tehdy bylo pro Afroameričany pravidlo – pokud chtěli cestovat, museli dodržovat systém oddělených autobusů a sedět jen v zadní části vozu.) Než stihla Rosa znovu nastoupit, Blake ujel.

Během čekání na další spoj se zařekla, že už s tímto řidičem nikdy více nepojede. Uplynulo dvanáct let, než do jeho autobusu nevědomky nastoupila znovu. Zaregistrovala ho až poté, když uviděla, jak na ni volá policii, protože si odmítla přesednout a uvolnit místo bělochovi.

„Lidé říkají, že jsem odmítla přenechat své místo, protože jsem byla unavená, ale to není pravda. Nebyla jsme unavená fyzicky, ani žádným jiným způsobem, který by se odlišoval od každodenní únavy po práci. Ne, byla jsem unavená z toho, že se musím neustále vzdávat.“

„Ukradla“ prvenství

Devět měsíců předtím, než se Rosa „proslavila“ svým bojkotem v Montgomery, byla ve stejném městě zatčena patnáctiletá Claudette Colvin za to, že neposkytla své sedadlo v autobuse bělochovi.

Z důvodu porušení zákonů o segregaci se Claudette stala prvním člověkem, který byl za takový přestupek vzat do vazby. Její statečný čin byl později zastíněn protestem Rosy Parks.

Politika ji nenechávala chladnou

Rosiin boj za rovná práva pro Afroameričany nezačal jejím osudovým zatčením v autobuse. V roce 1943 nastoupila do organizace NAACP (Národní asociace pro povznesení barevných lidí), kde vypomáhala jako sekretářka až do roku 1956. Mezi její povinnosti také patřilo cestování napříč Alabamou a dělání rozhovorů s oběťmi diskriminace a svědky lynčování.

Když se s manželem přestěhovali do Detroitu, našla si Rosa práci sekretářky u demokratického politika Johna Conyerse. Společně se zajímali o dodržování lidských práv a o sociální problémy, například hledali bydlení pro lidi bez domova. Po její smrti v roce 2005 John Conyers na Rosu zavzpomínal v telefonickém rozhovoru pro televizi CNN: „Zacházeli jsme s ní úctou, protože byla tak tichá, tak klidná – měla osobitý charakter. Rosa Parks byla jen jedna.“

Byla napadena ve svém domě

Její postoje si vybraly svou daň v podobě neustálých vyhrůžek smrtí. Na naléhání rodiny se z Montgomery přestěhovala do již zmíněného Detroitu. Bohužel ke zlepšení situace nedošlo. Afroameričané byli utlačovaní i zde, na severu USA. Terčem útoku se stala i Rosa Parks.

V roce 1994, to už byla téměř dvacet let vdovou a žila sama, do jejího domu vnikl Afroameričan Joseph Skipper, který jí nejprve tvrdil, že u ní zahlédl lupiče, kterého se rozhodl zahnat. Jako odměnu po ní chtěl jistý finanční obnos. Když mu Rosa požadované peníze dala, začal žádat víc a víc. Ona mu už ale víc peněz dát nechtěla, a tak ji zbil a utekl.

Zraněná a psychicky otřesená, toho času již jednaosmdesátiletá žena si na pomoc zavolala přítele, který vše nahlásil na policii. „Už jsme toho mnoho vybojovali... Ale jak vidíte, v tomto okamžiku máme před sebou ještě dlouhou cestu,“ okomentovala Parks útok, ze kterého si odnesla četná poranění a otoky na pravé straně obličeje.

Na sklonku života neměla na nájem

Po napadení útočníkem se soudce Damon Keith rozhodl sehnat Rose bezpečnější bydlení. Jelikož šlo o veřejnou informaci, dočetl se o tom v novinách i podnikatel Mike Ilitch (zakladatel oblíbeného řetězce fast foodu s pizzou Little Caesars). Spolu s manželkou Marian Rose nabídli, že za ni budou platit nájemné, dokud to bude nutné.

Parks s přibývajícími léty trpěla demencí a nemohla si dovolit výdaje spojené s bydlením v lepší čtvrti, a tak jí manželé nakonec finančně pomáhali až do její smrti 24. října roku 2005.

Tři dny po Rosině skonu dala vedení měst Montgomery a Detroit na její počest přes přední sedadla městských autobusů černé stuhy. 

„Každý člověk musí žít svůj život tak, aby byl vzorem pro ostatní.“

Další zajímavosti ze života Rosy Parks

⇒ Byla sice podle tehdejších zákonů afroamarického původu, z matčiny strany měla díky dědečkovi skotsko-irské kořeny a z otcovy zase čerokíjsko-kríckou prababičku.

⇒ Měřila 160 cm.

⇒ Její manželství s Raymond Parksem zůstalo bezdětné.

⇒ Je spoluzakladatelkou nadace The Rosa L. Parks Scholarship Foundation, která pomáhá nemajetným dosáhnout na středoškolské vzdělání prostřednictvím udělování stipendií.

⇒ Od prezidenta Billa Clintona obdržela roku 1996 prezidentskou medaili svobody.

⇒ Stala se první ženou pohřbenou v rotundě amerického Kapitolu ve Washingtonu, D.C.


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Tip šéfredaktorky

Černucha zvaná „smrkačka“ byla medicínou faraonů

15. 10. 2020 10:00 autor -red-