Čas jen pro mě

No a my se nyní můžeme těšit i z její zbrusu nové knížky s názvem „Nejhezčí mezi krávami“ (vydal Ikar). O čem je, zda nám poradí, jak žít s lehkostí a o čem sní a co plánuje tahle maminka dvou dcer dál?

Komu je kniha „Nejhezčí mezi krávami“ určena?

„Obecně je mojí hlavní ambicí přinést lidem trochu zábavy. Moje knihy jsou tedy ideální pro někoho, kdo si potřebuje odpočinout, pobavit se a ubezpečit se, že i v jiných rodinách trpí děti selektivní hluchotou, manželé chorobným sběrem špinavých a smradlavých věcí a ženy nesmyslnou potřebou se pokoušet být štíhlá jako laň, výkonná jako chobotnice, krásná jako nečekaná prémie na výplatní pásce a vyrovnaná jako slepice na hřadě. Nebo tak nějak.“

Jak jste vlastně vybírala poměrně dost provokativní název?

„V tom jsem nevinně. Jmenuje se tak jedna z mých reportáží, ve které se skutečně hovoří o turech a redaktor Vojta Staněk to považoval za výborný název pro knihu. Že prý je to chytlavé. To, že si to ženy budou dávat se slovy: ‚Viděla jsem něco o kravách, tak jsem ti to koupila‘, mi jaksi došlo až později. Takže nebudu slušná, budu jmenovat – může za to Vojta Staněk.“

Název „Nejhezčí mezi krávami“ ale může naznačovat, že jde o nějaký konflikt mezi ženami. Je to tak?

„V žádném případě. Jediná žena, se kterou jsem furt v konfliktu, jsem já sama. No… to není úplně pravda, ale každopádně jsem velký fanda ženských přátelství, ženy jsou pro mě velmi důležité a považuji je za jedny z nejlepších lidí vůbec.“

V podtitulu píšete, že uvnitř najdeme odpovědi na otázku, jak těžké je mít lehký život. A vy ho už máte?

„Ano. Ale nerada bych se babrala ve svých sklonech k alkoholismu. – Bane, dělám si legraci. Kdybych měla odpovědět naprosto vážně, opravdu věřím v to, že přístup udělá hrozně moc. Věčně podezřívaví opatrní lakomci si prostě podle mě kladou překážky sami. Proč by jim měl někdo vycházet vstříc, snažit se pomoct? Chovám se tak, abych si byla schopná odpovědět na otázku, proč by si při nějaké dobré příležitosti měli vzpomenout lidi právě na mě a zavolat, jestli se nechci přidat do báječného, byť třeba riskantního projektu. Ale nechci se rouhat nebo machrovat. Smůla může sednout na kohokoliv. Některé věci ovlivnit nedokážeme.“

Mohla byste našim čtenářkám poradit třeba jakési univerzální desatero, jak oné lehkosti bytí dosáhnout?

1. Nebuď kráva. Když se budeš chovat jako kráva, budou tě chtít maximálně podojit.
2. Neřeš to. Na osmdesát procent problémů, které nám zaměstnávají mozek, takhle odpověď stačí.
3. Předcházej si své přátele. Nikdo není povinen s tebou kamarádit.
4. Rodina je základ. Nejen státu, ale i tak nějak všeho. Třeba bordelu doma.
5. Nesuď. Všechny jsme byly chytré jak rádio, a kde teď jsme.
6. Inspiruj. Pokud něco umíš, nadchni lidi kolem sebe. Sdílej svou lásku. Ne tu fyzickou, to by mohl být doma problém.
7. Bav se. Být strhaným mistrem světa ve vytváření tabulek je prostě k ničemu.
8. Nepomlouvej příliš svého muže. Je naprosto nutné probrat všechna příkoří s kamarádkou. Ale pokud je tvůj chlapec permanentně špatný, asi sis špatně vybrala. To už je pak trochu tvoje chyba, ne?
9. Neztrácej naději. Zabít je nemůžeš, tak věř, že se ty děti jednou srovnají.
10. Vyprdni se na desatera!

Najdeme v knize i vaše skutečné prožitky, případně sny?

„Ano, reportáže jsou vysloveně o mých pocitech z vyzkoušené aktivity. U těch přeháním spíš méně než více. Části o rodině jsou potřeba brát s nadsázkou, ale leccos z toho se také stalo, nebo alespoň částečně.“

Co vaše dvě dcerky, kterým jste knihu věnovala… Ty se v některé z kapitol také najdou? Můžete uvést například kde?

„Určitě najdou, ale snažím se je chránit. Nejhorší, co jsem o nich zveřejnila, je náš boj s logopedií. S osmiletou na logopedii chodíme už asi patnáct let a pořád nám dvě písmenka chybí. Je to „na pud“, jak by řekla dcera.“

Stále trváte na tom, že není nic otravnějšího než a priori optimistický člověk?

„Kdepak. Optimismus je báječný vynález. Ostatním to může pravda trochu lézt na nervy, ale určitě je lepší věřit v dobrý konec a zkusit to než na gauči brblat, že to určitě nepůjde. Mé oblíbené motto v tomto smyslu je:

Raději shořet než vyhasnout.“

A jak jste na tom s optimismem vy?

„Co se týče lidí, soudím je podle sebe. Takže předpokládám, že si chceme vyjít vstříc, že se chceme dohodnout a že když spojíme síly, tak se dobrá věc podaří. Vždycky mě překvapí, když to tak náhodou není. Jinak mám ale sklony přijímat výzvy hlava nehlava. Kdysi v pubertě jsem ze strachu odmítla dobrou brigádu a od té doby se nehodlám nechat ovládat pesimismem. Prostě to zkusím, ono to nějak dopadne. No a občas jsem i trochu skeptická, ale troufám si tvrdit, že spíš v případech, kdy mi velí zkušenost trochu svůj optimismus korigovat.“

Spisovatelka Zuzana Hubeňáková.

Co vás naopak o optimismus a humor zaručeně připraví?

„Bolest a blbost. Jsem hodně citlivá na špatné věci, které se dějí dětem, nemůžu vidět filmy o válkách a obzvláště zločinech například na Židech. U knihy Hana mé drahé spolurodačky z Valašského Meziříčí Aleny Mornštajnové jsem otevřeně brečela na veřejném prostranství. No a například knihu Vyhnání Gerty Schnirch jsem v okamžiku, kdy se začalo ubližovat kojencům, musela odložit. Jsem cíťa a uvědomění si souvislostí podobných činů mě prostě děsí.“

Nebála jste se, že se jako autorka této mimochodem velmi vtipné a s nadhledem napsané knihy možná víc „odkopete“, že lidé nahlédnou mnohem víc do vašeho myšlení a možná i do soukromí – že poznají, jaká jste?

„Předně děkuju, jsem moc ráda, že se vám kniha líbila. Myslím ale, že v tomto rozhovoru je mě snad i víc než v knihách. Nejhezčí mezi krávami je moje šestá kniha, takže už jsem se párkrát odkopala, ale záměrně nechodím moc do hloubky. Nemyslím si, že by na mých názorech bylo něco převratného, tak se spíš snažím pobavit. Ale při této příležitosti, když se mě tak hezky ptáte, samozřejmě upřímně odpovídám.“

Pomohlo vám někdy při překonávání složitých životní situací třeba motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Vždycky, když se věci šmodrchají nad míru, řeknu si své oblíbené:

Nějak to dopadne!

Pak mám ráda Prachy budou a my nebudeme, ale to mi manžel trochu zakazuje. Nebo

Nečiň jiným to, co nechceš, aby dělali tobě.

V tom je také velká pravda.“

Pokud máte všeho nad hlavu, čím obvykle relaxujete – a dokážete i jen tak klasicky odpočívat?

„Já odpočívání miluju! Nejraději při čtení nebo zahradničení, miluju sbírání hub a dlouhatánské procházky. A mám ráda i šití. Zapomněla jsem na něj, přitom to teď u nás furt hučí☺, mám totiž ráda kreativní činnosti s hmatatelným výsledkem. A taky ráda tancuju a praktikuju jógu, ale to už je trochu v rozporu s mou leností, takže ačkoliv mě to baví a dělám to pravidelně, nepovažuju to za čistokrevný odpočinek. Zelený čaj, lehátko, sluníčka tak akorát a kniha. To je asi nejvíc.“

Na co se těšíte, o čem sníte v nejbližší době, a to ať soukromě, tak pracovně?

„Mám ráda, když se trochu pohnou stojaté vody. Těším se na oficiální křest knihy, který by měl proběhnout 24. 6. v Luxoru v Praze na Václavském náměstí. Křtít bude Michal Viewegh a dalším hostem besedy bude Petr Vydra, takže předpokládám, že to bude legrace.

A soukromě bych si moc přála, aby přestalo pořád pršet a foukat, protože mi to ničí rajčata. A taky bych se moc ráda ponořila do vln nějakého moře. Tak snad se ten blázinec kolem nás konečně nějak uklidní. Už aby to bylo.“