Čas jen pro mě

Kdy se u vás zrodila myšlenka, že si koupíte koupit zámek a budete na něm zámeckou paní?

Zámky a další historické budovy jsou mým koníčkem už odmala. Od jedenácti let jsem žadonila u manželů Novákových – kastelánů na zámku Hrubý Rohozec, abych na něm mohla provázet. Ve čtrnácti se nade mnou konečně slitovali a já se stala průvodkyní. Postupem času jsem provázela ještě na zámku Zákupy, ve Vranově nad Dyjí, na Sychrově nebo na zámku Lemberk. Přitom jsem snila, že i mně bude jednou nějaká památka říkat „paní“. Jelikož ale v době „reálného socialismu“ nebylo možné takovou nemovitost vlastnit, zůstalo jen u přání.

A to se po revoluci vyplnilo.  

Když bylo po revoluci, tak jsme se s manželem už aktivně zajímali o možnost koupě nějakého historického objektu. Najednou ale něco takového začalo být nedostatkovým zbožím. Různé zámečky se převáděly za symbolickou korunu, aby se buď zastavily bance nebo začaly prodávat za milionové sumy. Také byly objekty za málo peněz, ale vždy tam bylo nějaké ale...

Jak jste objevila vaši tvrz v Petrovicích v krajině jižního Plzeňska?

Pravidelně jsem sledovala nabídky realitních kanceláří. A tak, když jsem na jedněch realitách našla, že je na prodej bývalá škola, a uviděla fotografii, zamilovala jsem se do ni. Myslím, že to ani nebyla náhoda, ale spíš znamení – moje rodina z maminčiny strany pochází také z Petrovic. Když jsem pak ten „barák“ uviděla poprvé, bylo rozhodnuto!

Do kdy se v tvrzi bydlelo a k čemu sloužila?

V písemných pramenech je první doložitelná zmínka ze 2. poloviny 16. století. Sídlo tam ale existovalo ještě předtím. V 17. století byl objekt přestavěn na barokní zámeček. Naposledy byla součástí žinkovského velkostatku. Za pozemkové reformy byl pak petrovický statek rozparcelován. Zde pak vznikla škola.

Co se z dob dřívějších dochovalo?

Zub času a úpravy od předešlých majitelů bohužel setřely téměr všechny zajímavé původní prvky. Uvnitř v přizemi jsou ale renesanční klenby, ty se mi moc líbí. Tvrze, které byly přestavěny na sýpky a mají dřevěná patra, takové kouzlo nemají.

Žádá si stavba nějaké specifické materiály? Nakupujete v obyčejných stavebninach?

Budete se divit, ale hodně věcí jsme sehnali přes bazary. Třeba okna. Když někomu něco zbyde, prodává to se slevou, a to se hodně vyplatí. Víc než já se o výběr materiálů stará můj manžel, který si všechny stavební práce dělá sám. Na mně zůstavají drobnější práce jako nátěry oken, uklízení náletů kolem domu nebo údržba zahrady. Tvrz je převážně z kamene, místy z cihel, což je potřeba zohledňovat. Asi by se to mnohým pamatkářům nelíbilo, ale jelikož nemáme stavbu památkově chráněnou a nikdo neví, jak tvrz vypadala, je to jen na našem vkusu. Samozřejmě se maximálně snažíme, aby získala co možná nejlepší vzhled a zachovala si ducha své doby.

Radite se s architektem?

Ne. Ale protože se jedná o „specifickou“ nemovitost, časem si tak nějak automaticky najdete přátele a známé, kteří také něco podobného vlastní. Takže spíš hledám zkušenosti a názory u nich.

Jsou vám znalosti nabyté ze studia oboru historie při rekonstrukci k užitku?

Vlastně nejsou. Já jsem vystudovala muzeologii a muzejní pedagogiku, kde mým nejmilejším předmětem byly dějiny šlechtických sbirek. Pro renovaci tvrze by se spíše hodilo vzdělání typu stavební historie.

Jaké máte plány po dostavbě?

Chtěla bych v tvrzi nabídnout stylové ubytování v jednom apartmánu a především galerii, v níž by byla expozice mých papírových modelů hradů, zámků a jiných historických objektů. Je jich už přes 300, a troufám si tvrdit, že jde asi o největší ucelenou sbírku tohoto druhu v České republice.

Jak jste se k sestavovávní modelů dostala?

Modely stavím odmala – kdy jsem si původně vynahrazovala to, že jsem žádný zámek mít ve skutečnosti nemohla. Ve své sbírce mám modely z vystřihovánek, které jsem si koupila, u nás je vydává například Betexa, nebo jsou to autorské modely, které do své sbírky dostanu. Je to například nádherný model hradu Velhartice nebo model zámku Herálec. Některé modely si také „nakreslím“ a sestavím sama.

Které památky jste tímto způsobem vytvořila?

Z českých jsou to všechny známé stavby, např Karlův most, hrad Bouzov, Loket, Zvíkov, zámek Hluboká, Žleby, Orlík, ale hlavně méně známé hrady a zámky, které jinde neuvidíte. Ze slovenských se chystám na Oravský hrad, Bojnici, zámek Betliar nebo Modrý Kameň.

Kolik času zabere práce na jednom hradu/zámku?

Záleží na konkrétním modelu. Dělám na nich po chvilkách, především po večerech. Tak třeba do měsíce bývá jeden exemplář hotov. Rekordem je asi Český Krumlov, který jsem stavěla prakticky celou zimu.

Jak to všechno stíháte? Odpočíváte vůbec?

Ano, ale budete se mi divit, zase prací. Miluji sekání trávy, to je pro mne relax. Myšlenky mi běží sem a tam... Odpočinu si také v Bohyškáriu. To je zahrada, vlastně bývalé pole, kde pěstuju květiny a bohyšky. Roste v ní na 80 druhů aster, chryzantémy, denivky, kosatce... Pro zájemce je i přístupná. Stačí dopředu zavolat.

Když máte všeho nad hlavu, je nějaké motto, které vám dodá sílu?

Mám jedno, kterého se držím hlavně od té doby, co jsem ztratila maminku. Navíc je pro mě důležité, protože jsem docela nervák a plašan - „Když nejde o život, tak jde o h....“

Romi Demjanová vystudovala historické vědy a speciální pedagogiku. V současné době pracuje ve speciální škole, kde se vzdělávají děti s těžším nebo kombinovaným postižením. Mezi její koníčky mimo historie a zahrady patří výuka a studium cizích jazyků. Málokdo v hlavě nosí zároveň slovíčka a gramatiku ruštiny, němčiny, španělštiny, italštiny a švédštiny jako ona! Kromě příležitostné průvodcovské činnosti a psaní detektivky ze zámeckého prostředí jí dělá radost cestování po památkách se svým zájmovým klubem „Aristokrat club“. S ním navštěvuje významná (zachovalá) aristokratická sídla, ale i opuštěné a chátrající památky.