Čas jen pro mě

Ani jsme netušili, že se potkáváme s doktorem, který po návratu ze své lékařské praxe v Paříži v roce 1984 vytvořil a zavedl ve Východočeském kraji – po vzoru některých západních zemí – první Zdravotní a očkovací průkaz dítěte, jenž se později stal podkladem pro zdravotní průkaz dítěte používaný v ČR dodnes. A právě Ladislav Hanousek se rozhodl o své letité zkušenosti dětského lékaře podělit i v knize „Maminko, není mi dobře!“, kterou vydalo v říjnu 2019 Nakladatelství Jan Vašut s.r.o. a o které si s námi povídal.

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se rozhodl sepsat rady, co dělat a jak „léčit“ děti doma a neobáváte se, že tím přijdete o pacienty?

„Nejprve musím něco vysvětlit. Po promoci jsem 14 let pracoval na dětské klinice fakultní nemocnice a po druhé atestaci jsem dokonce vedl jednotku intenzivní péče pro větší děti. Byla to opravdu zajímavá práce, jednotky intenzivní péče se v celé republice teprve začínaly rozvíjet. Jenže když pracujete na klinice, setkáte se s velkým množstvím diagnóz, hůře se vám generalizuje. Léčíte tak, jako to dělají kolegové a přidáte k tomu to, co jste si nastudovali z knih. Podobně jsem postupoval i já, když jsem pracoval v IKEM a vlastně stejné je to i v běžné dětské ordinaci. Zde však léčíte spíše ohraničené množství diagnóz, ale máte možnost dlouhodobě sledovat stále stejné příznaky. Aby to bylo srozumitelné: Diagnóza je například bronchitida či zánět slepého střeva, příznakem jsou pak příkladně kašel či bolesti břicha. Lékař musí umět posoudit příznaky a podle nich stanovit diagnózu. Správné stanovení diagnózy je předpokladem úspěšné léčby. V tom je rozdíl od rodičů. Ti neléčí na základě diagnózy, ale na základě příznaků.

A nyní se teprve dostáváme k vaší otázce. Mnoho rodičů totiž ani neví, jak se k příznakům postavit, proto se raději hned vydají k lékaři. Přitom jsou pro řešení mnoha příznaků osvědčené přírodní postupy, které by rodiče mohli zkusit. Zejména je to důležité, když se příznak objeví večer, o víkendu, nebo prostě v době, kdy není jejich lékař hned k dispozici. A protože jsem ve svém volném čase již dříve napsal několik knížek, byť cestovatelských, rozhodl jsem se k tomu, abych prostřednictvím tištěné knihy dal rodičům do ruky nástroj, který by jim pomáhal v hledání odpovědí, aniž by je hledali na internetu. Ten sice využíváme všichni, jenže jeho logickou nevýhodou je, že ne vždy tam najdeme na svou otázku správnou a jednoznačnou odpověď. Myslel jsem si, že kdyby rodiče měli pomůcku od českého doktora, který by navíc své zkušenosti opřel o mnoho poradců a konzultantů, tak by s řešením příznaků mohli začít hned, jakmile se u dítěte objeví. A teprve podle míry úspěšnosti své léčby by pak navštívili dětského či jiného lékaře.“

Vždycky jste chtěl být dětským lékařem?

„Kdepak. Já, když mi bylo asi pět, chtěl jsem být popelářem. Který kluk ale ne? Na střední škole se ale mé zájmy už zúžily na dvě oblasti: na přírodovědu a fotografování. Dokonce jsem si nechal poslat přihlášku na FAMU, lákala mě profese kameramana. Ale potom přišli rodiče a trochu mi promluvili do duše. I když v rodině nebyl žádný lékař, mamince se to zdálo dobré a myslela si, že by to bylo dobré i pro mě. Natáčet filmy ve svém volném čase jsem sice nezačal, ale o to víc jsem fotografoval. Stovky a stovky hodin jsem strávil v přírodě s fotoaparátem a potom stovky a stovky v temné komoře, kterou jsem si vybudoval na půdě našeho domu. Byla to hezká doba.“

„Horečka není nemoc, je to příznak toho, že se organismus brání!“

V knize „Maminko, není mi dobře!“ začínáte vysvětlováním mýtů a omylů. Jaké jsou nejčastější třeba při snižování horečky a kdy už nejde o „legraci“, je nejvyšší čas navštívit lékaře?

„Jak jsme si řekli, tak horečka není nemoc, je to příznak toho, že se organismus brání. Zpravidla infekci, u dětí nejčastěji infekci virové. Horečkou míníme teplotu v podpaží vyšší než 38 stupně, v konečníku bývá teplota přibližně o půl stupně vyšší. Některé děti reagují na infekci rychlým a výrazným zvýšením teploty třeba i přes 40 stupňů Celsia v podpaží, některým dětem se tělesná teplota zvyšuje méně. Vyšší tělesná teplota je ale známkou aktivace obranných schopností dítěte, proto bychom ji neměli snižovat pod 38 stupňů v podpaží. Při vyšší teplotě se viry i bakterie v organismu hůře množí. A o jak závažnou infekci jde, to poznáme do jisté míry podle toho, jak teplota klesne po zábalu či po podání antipyretika. Jsou dvě hlavní řady antipyretik – paracetamolová a ibuprofenová – jejichž podání mohou rodiče střídat. No, a podle toho, jak jsou (ne)úspěšní, navštíví pak případně lékaře.“

Není léčba podomácku přece jenom riskantní?

„U těžších infekcí, které vyžadují rychlé vyšetření lékařem, teplota klesá po podání antipyretika zpravidla pomalu a neochotně. Má tedy tendenci držet se stále vysoko. Naopak u běžných viróz jsou rodiče většinou s antipyretikem a případně studeným zábalem úspěšní. Nebezpečná je zejména teplota, která není provázena dalšími příznaky. Buď může jít o infekci močových cest (častější je u malých děvčátek), nebo o zánět mozkových blan. I když při těchto nemocech mají děti zpravidla bolesti bříška, hlavy nebo zvracejí (a teplotu se nám nedaří snížit), mohou uvedené příznaky chybět. Časným a typickým projevem zánětu mozkových blan je však nemožnost předklonu hlavy, říkáme, že má dítě „strnulou, ztuhlou šíji“. Naopak při vážných chorobách meningokokových je typický výskyt sytě tmavě červených skvrn na dolních končetinách, případně i jinde po těle, dítě vypadá velmi nemocně.

Tedy jinými slovy: Teplotu bychom měli snižovat, pokud přesahuje výši 38,5 stupně v podpaží. Časná návštěva lékaře je nutná v případě, že se dítě nemůže předklonit (má ztuhlou šíji), má-li sytě červené skvrny na kůži, pokud má bolesti bříška. Také opakované zvracení může vést k časnější návštěvě lékaře. Nesmíme však zapomenout, že každé dítě, které začíná zvracet z jakéhokoliv důvodu, potřebuje ke svému metabolismu cukr. Pokud ho nedostává v jídle (má většinou nechutenství), tvoří si ho z vlastních tuků. To je provázeno tvorbou kyselých látek, které dráždí centrum pro zvracení v prodloužené míše. Zvracení pak není proto, že má dítě „zkažený žaludek“, ale je centrální. Abychom podpořili rozložení zmíněných kyselých látek v krvi, podáváme vždy sladký až přeslazený čaj po lžičkách. S většinou těchto tzv. „acetonemických“ zvracení si jsou rodiče schopni poradit, pokud vědí, jak na to. A také s jakým teploměrem. Nejpřesnější byly rtuťové, jenže jejich výroba byla z ekologických důvodů zastavena, a tak rodiče používají nejčastěji teploměry digitální. U všech digitálních je ovšem třeba vědět, jak je použít. Proto se správnému měření teploty u dětí věnuji podrobně i v knížce.“

Rýmou a kašlem v zimě trpí nejedno dítě i dospělý. Jak tedy zatočit s těmito neduhy aniž bychom letěli k doktorovi?

„Kašel a rýma jsou příznaky, které se společně vyskytují u většiny tzv. respiračních nemocí. Většina z nich je virových, nebo je způsobují nezávažné bakterie (hemofily, branhamelly). Infekce mohou, ale i nemusejí být provázeny teplotou. O teplotě jsme si řekli. V léčbě kašle se ale potom dělá také hodně chyb. Když jsem byl mladý doktor, učili jsme se, že na ‚suchý‘ kašel dáváme antitussika, tedy léky proti kašli, na ‚vlhký‘ kašel expektorancia, tedy léky podporujícími vykašlání. Dodnes to platí u dospělých. Jak ale kašel u dětí pozoruji už čtyřicet let, mnohokrát jsem si ověřil, že kašel u dítěte vyléčíme dříve, když už v časné fázi infekce (kdy je kašel ještě ‚suchý‘) podáme lék pomáhající vykašlávání. V dýchacích cestách dítěte se vždy tvoří více hlenu než u dospělých, a proto se nám téměř nikdy nepodaří, aby ‚suchý‘ kašel ustal, zatímco prakticky vždy během 2 až 3 dnů přejde „bolavý“ kašel suchý. Tato rada je výhodná i z toho hlediska, že rodiče nenutí k úvaze, o jaký druh kašle jde.

Rodiče tak nikdy neudělají chybu, když u dítěte s běžným kašlem způsobeným například podzimní či zimní respirační infekcí, podávají během dne lék na podporu odkašlávání, v noci pak případně lék kašel tlumící. Mohou také na noc přidat i volně prodejné léky proti alergii. Tedy zjednodušeně: Během dne vždy podporujeme odkašlání podáním léků expektoračních (poslední dávka kolem 17. hodiny), v noci můžeme podat lék utlumující kašel – antitussikum či navíc lék protialergický – antialergikum, například volně prodejné Fenistilové kapky. Je to trochu divné, ale opravdu to funguje.

A ještě moje osobní zkušenost: U svých dětí, když byly malé, jsem kašel téměř neléčil jinak než cibulovou šťávou s cukrem. Ta zlepšuje odkašlání a navíc pomáhá bojovat s infekcí pomocí fytoncidů, přírodních látek ničících viry a bakterie. Obsah cukru v této šťávě preventivně brání vzniku zvracení. Než jsem kdysi tento starý přírodní recept použil, šťávu jsem ochutnal. A víte, že není až tak špatná, jak by se mohlo zdát?“

Jak si ale být jistí diagnózou třeba v případě kožních nemocí, spalniček, neštovic atd.? Nelze se zmýlit?

„Proti spalničkám existuje očkování, což je ta nejlepší prevence. Plané neštovice, jako i řada dalších dětských nemocí provázených vyrážkou, mají virový původ. Včasně podaná antibiotika tedy stejně nepomohou, a tak je dobré postupovat tak, jak jsme si řekli v případě horečky a vyčkat 1 až 2 dny. Po této době lékař spolehlivě pozná, zda se o plané neštovice jedná. A i kdyby nešlo o neštovice, ale třeba o spálu, která je bakteriální a léčí se penicilinem, není nic zmeškáno. Během doby, kdy nejsou antibiotika podána, si dítě intenzivně vytváří obranné látky, které mu v dalším životě pomáhají s bakteriemi bojovat.“ 

Mnohem nebezpečnější jsou asi infekční nemoci, navíc když je v rodině více dětí. Jak rychle „hrozí“ nákazy třeba u angíny nebo u příušnic?

„Proti většině dětských nemocí očkování samozřejmě není a přitom se s nimi děti setkávají v kolektivu často. K tomu, aby neonemocněly, jim pomáhá jejich imunitní aparát. Ten však není od narození plně funkční, a proto se děti infekčními nemocemi nakazí snadněji, než dospělí. V průběhu let jsem si všiml asi osmnácti příčin, které mohou vést k vyšší nemocnosti dítěte, a to jsem určitě nepřišel na všechny. Ideální prevencí je samozřejmě zvyšování osobní obranyschopnosti. Není to však jen otužování či příjem vitaminů. V knížce Maminko, není mi dobře se věnuji více než deseti možnostem, jak tuto obranyschopnost zvýšit.“

A co alergie? Proč jsou mnohem častější než v předcházejících letech a lze se jim vůbec „bránit“?

„Víc náš začnou alergie trápit až někdy v březnu, nyní v zimě se však setkáváme s nutností léčby dětí s průduškovým astmatem. Je to oblast spíše vyhrazená lékařům, přesto bych si dovolil volně uvést to, co jsem si přečetl v odborné knize o astmatu od pana profesora Pohunka: Je celkem jednoznačná shoda v tom, že ve vzniku astmatu hraje významnou roli dědičnost. Existuje však několik vyvolávajících faktorů, které mohou astma vyvolat či zhoršit. Jsou to alergeny roztočů v bytovém prachu a péřových lůžkovinách, plísně ve vlhkých bytech, alergeny domácích zvířat a pyl stromů, trav a plevelů. Děti se zvýšeným rizikem astmatu a astmatici by proto neměli být ve zvýšené míře vystavováni alergenům zejména v domácím prostředí. Na druhé straně jsou i práce, které prokázaly ochranný účinek jiného časného kontaktu se zvířecími alergeny proti pozdějšímu rozvoji alergických nemocí. V imunitě existuje totiž kromě procesu senzibilizace i proces tolerance. Například děti z farmářského prostředí, které byly již jako kojenci vystaveny prostředí stáje a byly v blízkém kontaktu s chovaným dobytkem, měly významně nižší riziko pozdějšího rozvoje alergie a astmatu.

Co tedy radím rodičům dětí s různými druhy alergií? Dítě je třeba chránit před kontaktem s těmi alergeny, které alergické choroby způsobují. Proto je například nutné nahradit všechno peří umělými vlákny, protože i vyčištěné peří obsahuje mrtvá těla roztočů. Mimořádně škodlivý je i tabákový kouř. Také je ale třeba předcházet obezitě, která u dítěte zhoršuje riziko jak alergií, tak průduškového astmatu. Naopak prospěšná je přiměřená pohybová aktivita. Například astmatici by měli být léčeni tak, aby byli i ti nemocní schopni běžné tělesné zátěže a sportu. Strava by měla být bohatá na vitaminy a omega-3 nenasycené mastné kyseliny. I děti s alergickými chorobami bychom měli přiměřeně otužovat, posilovat jejich obranyschopnost. Je to, jako jejich psychická pohoda. To platí ale u většiny nemocí.“

Neradíte jen s léčbou nemocí u novorozeňat, ale v kapitolách zmiňované knihy procházíte krok za krokem napříč dětským věkem. Do kolika let je v nich léčení nemocí „zmapované“ a které věkové období bývá nejrizikovější?

„Pediatři pečují zpravidla o děti a mladistvé od narození do devatenáctých narozenin, tomuto věkovému období se věnuje i knížka. Rizika jsou ovšem v každém věku. Proto jsem zavzpomínal na batolata, která jsme léčili na jednotce intenzívní péče dětské kliniky, která požila různé bobule na vlastní zahradě či léky, když o ně pečoval dědeček. Děti jsou velmi vynalézavé, dokáží se dostat k barevným krabičkám s léky v domácích lékárnách pomocí konstrukce sestavené i z několika stoliček. Setkal jsem se i s dítětem, které se napilo z láhve po limonádě, do které si před časem otec přelil kyselinu. A na druhou stranu, při přijímání dětí na JIP jsem viděl, že někteří rodiče či prarodiče v podvědomé snaze snížit svoji vinu, udávali menší množství léků, které dítě požilo. Je třeba dětem před požitím čehokoliv cizorodého bránit, a pokud už k tomu dojde, měl by lékař opravdu přesně vědět co, kolik a kdy dítě požilo. Řídí se tím léčebný postup. Mimo tyto smutné případy z JIP jsem se ale snažil využít i poznatků z preventivní kardiologie, získaných během dvou let, kdy jsem pracoval v IKEM.“

Jaké nejčastější otázky jako zkušený pediatr s mnohaletou praxí z dětské ambulance i práce v nemocnici ve své ordinaci vlastně dostáváte?

„Spektrum otázek je opravdu široké. Vedle těch nejběžnějších, které se týkají horečky, kašle, průjmu, bolesti hlavy, bolesti ucha, bolesti břicha či zvracení jsem shromáždil dalších asi třicet otázek. Jen namátkou: afektivní záchvaty, autismus, bradavice, hyperaktivita, klíšťata, nadýmání, nechutenství či naopak nadváha. Snažil jsem se také popsat, jak by měli rodiče připravovat své první dítě na narození dítěte druhého, a poprosil jsem maminky, aby po narození dítěte nezapomínaly na manžela. I na něj by se mělo pamatovat s trochou citu. Vždyť i muži jsou tak trochu jako děti :-).“

Vaše profese je velmi náročná. Dokážete oddělit práci v ordinaci a soukromí? Čím obvykle relaxujete, když už máte všeho tzv. nad hlavu?

„Od dětství rád fotografuji, zejména přírodu. Aby ale bylo stále co fotografovat, vymýšlím si různé cesty, kam bychom mohli vyjet, aby se mé volno moc neprovinilo na mých pacientech. Temnou komoru jsem vyměnil za počítač, ale jinak je to práce podobná. Jen jsem si dříve fotografie dával do alb, teď na to mám svůj malý, nekomerční, cestovatelský web. Jen tak pro radost.“

Máte pro rodiče a jejich děti i nějakou radu do roku 2020?

„Rodičům dětí bych vzkázal: Štěstí je jako šňůrka, na kterou navlékáme korálky. Čím jsou ty korálky menší a čím je jich víc, tím je to štěstí větší. Ať tedy máte v roce 2020 těch korálků mnoho, ať máte i toho štěstí hodně, ať radost převáží nad zármutkem a všechny nemoci se vám i vašim dětem zdaleka vyhýbají. A kdyby se přece jen něco se zdravím porouchalo, vždyť víte - na to máte své dětské lékaře. A já vám přeji, ať k nim chodíte jen s drobnými bolístkami, které se dají rychle vyléčit a všichni dohromady se pak můžeme těšit z radostných, šťastných dětských očí.“