Čas jen pro mě

Kdy jste se odhodlal k psaní knížek, a to i pro děti? Co bylo nebo kdo byl hlavním „spouštěčem“?

„Já jsem knížky, básničky a povídky psal vždy. Vlastně už od dětství souběžně s prvním vystupováním. Mě už odmala bavilo vystupovat pro lidi a dělat zábavu, pořádal jsem představení pro rodinu a pro kamarády, a i psal. Pamatuji si, že ve druhé třídě jsem začal psát knížku o tom, že jsem Ufon a narodil jsem se na Marsu. Stejné příběhy jsem vyprávěl i u ohně na výpravách s oddílem a všechny tím bavil.

A proč mě to už tak brzo začalo bavit? Asi to je tím, že člověka ovlivňuje, co člověk vnímá jako dítě. Já měl už od mala rád LP desky, knížky a filmové komedie. Rád jsem třeba poslouchal desky Šimka a Grosmanna a probíral se doma knihovnou. Dokonce jsem si už jako dítě knížky sám vydával, vždycky jsem si napsal knížku, co jsem sešil sešívačkou v jednom výtisku.

Později v pubertě jsem psal básnické sbírky, rozmnožoval je na kopírce a dával svým kamarádům. Třeba v páté třídě jsem napsal povídky o lékařích, co se jmenovali Příběhy z operačního sálu, nebo ve dvanácti básnickou sbírku Hledání. A proč v současnosti píšu nejvíc knížky pro děti? Mám rád ten dětský svět a fantazii. A moc se mi z něj nechce odcházet, i když jsem už dospělý. To psaní pro děti mě v něm jednou nohou stále drží.“

Kdy vás obvykle ona múza políbí? A umíte si tu svou i vizualizovat?

„Já moc na múzu nevěřím. Jedině na práci. Prostě musíte normálně žít a dívat se kolem sebe, a když chci něco udělat, napsat knížku nebo standup, tak si musím sednout a psát, musí se to vysedět. Nic jiného nepomáhá. Standup pak můžete dotvářet na jevišti, ale to je taky práce, stejně jako psaní, akorát je to jiný typ procesu. Dobrou školou jsou na to třeba fejetony, které píšu každý týden do sobotního magazínu jednoho Deníku a vždy ho musím odevzdat v určitý čas, ať se mi chce nebo nechce.“

Napsal jste Neuvěřitelně silné příběhy (vyd. Pikola) a nás zajímá, komu jsou určeny?

„Jde o knížku pro děti. Napadlo mě vymyslet takové bláznivé příběhy, které jsou vtipné tím, že se nemůžou stát, ale v dětské fantazii by se třeba klidně stát mohly. Je to hodně ulítlé a zlobivé. Třeba o chlapečkovi co žil mezi papoušky, nebo o psovi co se stal ředitelem školy. Namluvil jsem je i na audioknihu. Je to myslím moje nejlepší knížka. Mám na ní dobré ohlasy od dětí i rodičů, často mi rodiče píší, že jejich dítě nečetlo žádné knihy a teď konečně začalo, když se jim dostala do ruky moje knížka. Že to u nich v oblibě překonalo i playstation. To mě vždy potěší.“

Nezapomenutelná je ve v této vaší knížce třeba myšlenka na nejdelší jméno… Vy jste snad po něčem obdobném také toužil?

„To jméno v knížce zní Horkalru Subikuri Devilomun Sarakamana Ala Kála Arkenu La Pója Mója Coje Hoja. Mě to napadlo, protože jsem si vzpomněl, jak si děti často vymýšlejí srandovní jména. Tak jsem si říkal, že by je to mohlo pobavit. Když jsem psal tyto příběhy, myslel jsem i na to, co mě jako dítě dokázalo rozesmát.“

Mimochodem: Chtěl byste, aby se něco jmenovalo po vás? Ale nemyslíme tím svíčkovou…?

„Tohle nevím. To mě nikdy nenapadlo, asi ani ne. Mně stačí, když je mé jméno na mých knížkách a na plakátech k mým představením.“

Povídky v další vaší knížce s názvem Soutěž jedlíků (vyd. Brána) snad „líčí“ váš život a touhy, nebo o čem jsou?

„To jsou zase naopak povídky pro dospělé. Ani bych neřekl, že je nějaké povídka o mně. Jsou to normální obyčejné situace ze života různých lidí, které se v jednom okamžiku zvrtnou a dohrajou do absurdního konce. Je tam takový trochu suchý humor bez pointy a zdánlivě se v těch povídkách nic neděje. Prostě tak, jak je to často i v životě.“

Jaká z povídek je vaší srdeční záležitostí?

„Vybral jsem povídky za víc než osmnáct let, některé jsou tedy hodně staré. Jen čtyři jsem dopsal úplně nové. Tak přiznám, že to pro mě spíš bylo, že jsem chtěl tuhle část tvorby vydat a zaarchivovat. Spíš, když jsem tu knížku dával dohromady, připomněl jsem si různá období svého života, kdy jsem kterou psal. Ale čtenář to z toho nepozná.“

Považujete se za umělce, případně za „všeuměla“?

„Nevím. Umělec je na mě asi moc vznešené slovo, všeuměl spíš sedí na brouka pytlíka. Já bych řekl, že dělám, co mě baví. Možná kdyby to chtěl někdo dát do nějaké kategorie, tak je to asi takové lehké zábavní umění.“

Pro koho a v čem byste mohl být inspirací?

„Možná v tom, že když chcete dělat, co vás baví, tak si k tomu můžete najít v životě cesty, i když to třeba není jednoduché. A že všechno se dá překonat a zvládnout. Já nerad nadávám, fňukám a stěžuji si. Důležité je pracovat a být optimista. A myslet dopředu a stále si něco plánovat. Nemusí vyjít všechno, stačí, když vyjde polovina.“

Setkal jste se i s tím, že někomu váš humor nesedl?

„Stane se. Ale nic si z toho nic nedělám, protože nikdo se nemůže zalíbit všem. To vůbec neřeším.“

A co trapasy? Vyhýbají se vám?

„Asi jo. Na žádný si teď nevzpomenu.“

Naštval vás někdy někdo lepším nápadem, než jste měl vy sám?

„To ne. Ale jak mě stále něco napadá, tak se stane, že má člověk nápad na něco, nechce se mu momentálně věnovat, protože dělá něco jiného. Řekne si, že to udělá později a pak to třeba po čase někde vidí, že zatím už někoho něco podobného napadlo také a zrealizoval to. Ale to mě nenaštve, nápadů je dost. Ale je zajímavé, jak se některé myšlenky u tvůrčích lidí můžou projevovat v podobných variacích.“

Ztratil jste se někdy ať v inspiraci, nebo snad i v životě?

„Ne. Jak říkám, já si nerad na cokoli stěžuji a jsem optimista.“

Pomohlo vám v překonávání složitých životních situací občas třeba nějaké motto, rada blízkých, zaříkávadlo…? Co vás obvykle „nakoplo“ zpět?

„To, že vím, že bude dobře a že když něco děláte pořádně, tak to má smysl. Nebaví mě hořekovat, ale to už jsem říkal.“

A na co, na jaké dílko se chystáte nyní?

„Teď píši pokračování Neuvěřitelně šílených příběhů, která se bude jmenovat Bláznivá škola. Budou to příběhy z jedné školy, kde mají šprta, co vyšprtal všechny učebnice. A taky babičku, co už stokrát propadla nebo matikáře, co neumí počítat. Teď jí píšu a vyjde na podzim.“

Máte pro nás na závěr nějakou radu, jak v době covidové „přežít“?

„Já si vždycky řeknu, že jsem rád, že nežiju ve středověku. Uvědomit si, že lidé v jiných časech se měli mnohem hůř. Oproti jiným dobám zažíváme tu pandemii v hodně luxusní verzi. Taková španělská chřipka nebo morová epidemie byla o překonávání mnohem horších věcí. Naštěstí nás to zaskočilo na vrcholu blahobytu, tak je z čeho brát a díky neuvěřitelným pokrokům vědy dokážeme rychle vymyslet vakcínu, na obzoru jsou i léky.

Já na věci koukám vždy z té lepší stránky. A myslím, že až to skončí, nastane velice pěkná a inspirativní doba jako třeba v šedesátých letech nebo jako po první válce v Americe. Nebo jako v devadesátých letech v Čechách. Lidé se budou chtít bavit a setkávat. A dojde k celkové obrodě myšlení. Nakonec to může lidstvu pomoct. Tak na to se těším.

Jak zpívali Monty Python na kříži: Život z té lepší stránky ber!“