Nic nepomáhal pozdější tvrdý vojenský dril, kdy ho v noci budili výstřelem z pistole, polévali studenou vodou anebo jej zavřeli do temné obory a křičeli, že se na něj řítí divoký kanec.
Zatímco tatínek císař neměl pro státnické povinnosti na přímou synkovu výchovu čas, Rudolfova matka brzy pochopila, že tvrdý vojenský dril „není to pravé ořechové“: hoch byl po něm roztřesený, pobledlý, bojácný – a navíc i nemocný. Především se podepsal na jeho duševním zdraví, a to na celý život, jak si ukážeme dále.
S otcem vycházel rezervovaně, nicméně matku miloval jako krásnou a tajemnou ženu. Nemohl pochopit, když ho tu a tam náladová matinka od sebe prudce odstrčila.
Rudolfova citlivost se ještě prohloubila v pubertě, kdy u něj zesílila jakási svébytná blouznivost. Začala se projevovat i v jeho vztahu k ženám. Tou první byla jistá „vysněná“ dívka z ulice, druhou pak princova o tři roky starší teta Marie Terezie z portugalského královského rodu Braganza, manželka císařova bratra a matka Františka Ferdinanda d´Este, kterého – jak všichni víme – později zastřelili v Sarajevu. Zůstaňme však u Rudolfa a jeho žen, které ho doprovází doslova až do hrobu.
Jednou ze svérázných úchylek prince Rudolfa byla jeho bezbřehá „nešťastná“ láska k vlastní matce, té „tajemné a krásné paní“, kterou miloval bezbřeze – i jako ženu. Svědčí o tom scény, které vyvolal vůči jejímu anglickému příteli Middletonovi (mimochodem: ten do ní byl nepokrytě zamilován!) své matky, jenž tuto skvělou jezdkyni doprovázel při jejích výletech na koňském hřbetě. Matka nejprve Rudolfovi – velice chladně – zakázala jezdit na koni, nejspíše aby je „neotravoval“, a když synek ve svých invektivách nepolevil, rozzuřená máti opustila Anglii, kde byli oba na pozvání královské rodiny. Vzdělaný Rudolf tehdy alespoň napsal a zveřejnil pomstychtivý politický pamflet na anglickou ambiciózní měšťanskou vrstvu, která podle něj „žije rozmařilým způsobem života“, jako jeho matka.
Cestou z Anglie se stavil na berlínském dvoře, kde se svým vrstevníkem Vilémem Pruským navštívil pár plesů. Zde si pak našel několik milenek, byť jedna z místních hohenzollerských princezen ho charakterizovala jako „nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého“. Měl narudlé řídké vlasy, které působily přímo ošklivě, a také jeho vážný obličej jej dělal starším. Ani Rudolfův verbální projev nic-moc: mluvil překotně, byl sice zdvořilý, nicméně chladný až pohrdavý. Zejména pak k ženám, které se ale o něj jako o korunního prince rakousko-uherského císařství zajímaly po tuctech. A snad i proto se mu ženy staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb.
Další potíž byla v tom, že vzdělaného a velmi nadaného muže hned tak nějaká žena nedokázala intelektuálně uspokojit. Nepodařilo se to ani jeho první opravdové lásce, dvorní herečce Johanně Buskaové, ani Heleně Vetserové, která – mimochodem – byla matkou Mary Vetserové, se kterou nakonec Rudolf spáchal společnou sebevraždu. V době Rudolfových flirtů s její matkou jí bylo pouhých šest let. Ale nepředbíhejme.
Zásadní vliv na Rudolfa neměla ani jeho pozdější manželka Stephanie, která veřejně prohlašovala: „Rudolf ženy podceňuje a nepovažuje ženu za rovnocennou bytost!“ ostatně – nebyla jeho typ, tato ošklivá blondýnka: Rudolf měl za ideál krásy malé, černovlasé a něžné ženy, mezi něž patřila třeba již zmiňovaná teta Marie Terezie Portugalská či jeho milenky Mizzi Casparová a Mary Vetserová.
Spekulovalo se dokonce o jeho erotických vztazích s muži, zejména pak vůči bavorskému králi Ludvíku II., svému pokrevnimu bratranci, nicméně oficiální historici jejich vztah uzavírají tvrzením, že „...ze strany Rudolfa šlo opravdu jen o čistě přátelský vztah, poměrně silný.“ Ale – kdoví...?!
Jako plukovník narukoval Rudolf do c. k. pěšího pluku v Praze, bydlel na Hradčanech, leč spíše než vojenským povinnostem se věnoval nejrůznějším zábavám, večírkům a pitkám, spojeným v jeho případě vždy též s dobýváním ženských srdcí i těl. To mělo za následek hned celou řadu aférek. Jako třeba, když se zde zamiloval do jedné chudé židovské dívky, což její rodiče nesnesli a poslali holčinu na venkov, aby na nevhodného milence zapomněla. Jenomže zoufalá slečna tu zemřela na nervovou horečku a podle očitých svědků během ní až do smrti blouznila o korunním princi. Přestože byla pohřbena v Praze, romantický Rudolf se samozřejmě nemohl zúčastnit jejího pohřbu. A tak alespoň každičnou noc chodil truchlit na hrob své zemřelé lásky. Přistihli ho hřbitovní hlídači, kteří se nestačili divit, když ho poznali.
Nebylo mnoho odpovídajících rodů, které by mohly nabídnout nevěstu císařovu synovi. Nakonec byla vybrána patnáctiletá princezna Stephanie (Štěpánka), druhá dcera belgického krále Leopolda II. Námluvy s bledou nehezkou dívkou byly velice chladné, neboť Rudolfovi se vůbec nelíbila. Zvítězila však politika a Rudolf se podřídil zákonitostem arcidomu. Dokonce na svatbě sehrál usměvavého ženicha, k čemuž mu výrazně napomáhala jistá metresa, kterou si přivezl s sebou do Bruselu. Štěpánčina matka se to dozvěděla, ale vzhledem k politickým zájmům nechala tentokrát skandál pod pokličkou.
Novomanželka se pak ale nelíbila císaři ani Rudolfově matce, která jí opovrhovala jako „ošklivou a nemotornou“, což nakonec ovlivnilo i jejího syna, který se zpočátku snažil i jako manžel. Stephanie dokonce otěhotněla, ale místo očekávaného syna se narodila holčička Alžběta zvaná něžně Erzi. Porod byl velice těžký a navíc svou manželku proutník Rudolf nakazil komplikovanou kapavkou, takže další děti už mít nemohla.
Oficiálně se mluvilo o revmatuismu, bronchitidě, zánětu kloubů a močového měchýře, ale na jaře roku 1886 už bylo jasné, že u něj prudce propukla tehdy nevyléčitelná pohlavní choroba – kapavka. V úplném vyčerpání odjel na zotavenou na středomořský ostrov Lacroma, kde právě nakazil i svou manželku.
Nemoc byla počátkem jeho konce a Rudolf si to velmi dobře uvědomoval. Jeho vůle byla oslabena, trpěl nápory kašle a bolestmi. A tak začal brát morfium, k němuž tomu pil hodně alkoholu, což samo o sobě není moc dobrá kombinace. To vše, spolu s chorobným střídání žen, u něj vzbuzovalo deprese až melancholii. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější, princ hubnul, byl bledý, vyčerpaný, rychle stárnul. Vystupňovala se jeho agresivita, nervozita, ztrácel nad sebou kontrolu. Na vánoce roku 1888 se zhroutil, unaven životem, nemocný a psychicky na dně. Zoufalý, že už nemůže dál...
A tehdy se rozhodl spáchat sebevraždu.
Rudolf se teď hodně toulal po večírcích, lačný požitků, neboť věděl, že smrt je neodbytná. Užíval každé minuty, a to i když pracoval. Večery trávil mnohdy v ošuntělých výčepech na okrajích Vídně, v noci pak popíjel šampaňské s koňakem. Chodil spát ve tři ráno, ale vzhůru byl už velmi záhy – a pokračoval v pití i při práci.
Jediným uklidňujícím životním bodem mu v posledních letech života byla jeho klíčová přítelkyně Mizzi Casparová, k níž se rád vracel a kterou podle všeho opravdu miloval. S Mizzi také poprvé hovořil o společné sebevraždě zastřelením. Mizzi se tomu jenom smála. Mezitím se ale Rudolf seznámil se zmíněnou již baronesou Mary Vetserovou, dcerou své někdejší milenky. Během jejich intimních styků Marie otěhotněla, neboť když 13. ledna 1889 padlo konečné rozhodnutí, že s princem spáchají společnou sebevraždu, byla ve 4. až 5. měsíci těhotenství, jak ostatně prokázala pitva.
Onoho lednového dne přišla Martie domů velice rozrušená a pět dní na to, dne 18. ledna, sepsala tahle sedmnáctiletá dívka, kypící zdravím, svou poslední vůli.
Princ Rudolf žil a vystupoval v posledních dnech svého života naprosto stejně, jako dřív. Dne 26. ledna byl na audienci svého císařského otce, který mu sdělil: „Nejsi hoden stát se mým nástupcem.“ To byla poslední tečka. O den později se princ zúčastnil večerního soiré na německém velvyslanectví, kde se jeho stav velice proměnil: vypadal sklíčeně, byl smutný a s námahou zadržoval slzy. To oproti němu baronesa Mary Vetserová jen zářila, byla prý „...svůdnicí, která se nebojí žádné sokyně“. Rudolf pak strávil noc u Mizzi Casparové, a než kolem třetí ráno odešel, naposledy ji požádal o společnou smrt v Husarském chrámu. Mizzi se mu vysmála. Prý mu nevěřila, že se zastřelí.
V pondělí 28. ledna roku 1889 Rudolf od rána pilně pracoval, ale pak se vymluvil, že musí odjet do Mayerlingu, kde prý mu venkovský vzduch může jen prospět. Večer tam za ním přijela Mary.
Jak strávili poslední den není známo, nicméně oba dva, Mary i Rudolf, toho dne napsali dopisy na rozloučenou (Rudolf jen matce, otci nikoliv) a pak celou noc až do rána 30. ledna vedli vážný rozhovor. Krátce po šesté ráno vyslal Rudolf svého sluhu, který spal vedle, aby šel zapřáhnout. Ten však ani nestačil dojít na dvůr, když zaslechl dva výstřely. Vyrazil výplň zamčených dveří a na posteli uviděl dvě mrtvá těla v tratolišti krve...
Oficiálně byl pak princ prohlášen duševně chorým, jinak by nemohl mít církevní pohřeb. Spočinul jako 113. Habsburk v hrobce svých předků v Kapucínské kryptě dne 5. února 1889, neboť nebylo vyhověno jeho poslednímu přání být pohřben v jiném kostele a po boku své přítelkyně Vetserové.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Slavná česká spisovatelka Božena Němcová, kterou známe ze školních lavic jako dívenku s něžnou duší…
Karel IV. nebyl rozhodně žádný nudný panovník a světec! Miloval ženy a při italském tažení svého…
Následník František Ferdinand d´Este byl ochoten obětovat císařský trůn pro ženu! Jeho osudovou…
Českými kritiky „zahnívajícího“ mocnářství byl často ironizován a zesměšňován, zejména pak pro své…