Čas jen pro mě

Česká princezna Eliška Přemyslovna se narodila 20. ledna 1292 jako dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, jeho oficiální manželky. Jako taková byla Eliška potenciální českou královnou, nemít ovšem dalších deset sourozenců. Po otcově smrti se králem stává její bratr Václav III., ale ten je brzy krvavě zavražděn. Pak se to trochu zamotá s Eliščinou vdanou sestrou a jejím manželem Jindřichem Korutanským, který si hraje na krále, ale česká šlechta ho nechce. Nakonec si naši princeznu bere císařský synek Jan Lucemburský, který se tak stává českým králem a Eliška konečně královnou. Jenomže to – z různých důvodů – není šťastný svazek...   

Málem se stala nejvyšší jeptiškou

Eliška byla částečně vychovávána v pražském svatojiřském klášteře, kde jako abatyše vládla její teta Kunhuta Přemyslovna. Eliška prý se dokonce měla stát její následovnicí, ale jak už víme, dopadlo to jinak. Její dětství každopádně nebylo šťastné: matka jí zemřela už v pěti letech, otec si pak vzal za manželku polskou princeznu Elišku Rejčku, dívku jen o málo starší, než jeho žárlivá dcera Eliška: a ta macechu po zbytek života nenáviděla. Však i tatínek jí umřel jako nedospělé dívce...

V dobách vlády jejího švagra je málem vlastní sestrou zavražděna. Opoziční páni v čele s opatem Konrádem Zbraslavským ji roku 1309 propašují z Prahy, kde jen o vlásek unikla otrávení, odvezou ji do Lucemburska a nabídnou jako manželku syna římskoněmeckého krále a císaře Jindřicha VII. Půvabná a hrdá přemyslovská princezna budoucího tchána zcela okouzlí. Pochází sice z (pro něj) „barbarské a promiskuitní“ české země, takže musí podstoupit veřejnou prohlídku „ctihodnými matronami“, zda je panna, ale vše bude v pořádku. A tak se 1. září 1310 koná ve Špýru její svatba s Janem Lucemburským.

Slavný svatební obřad a to všechno kolem

Na svatbu Eliška přijíždí romanticky na bílém koni, symbolizujícím tradičního bělouše bájné přemyslovské kněžny Libuše. Podle kronikáře Petra Žitavského „...časně zrána, když slunce vyšlo, před ložnicí nevěstiny nějaký čas jsme čekali...“, aby pak „...vycházela nevěsta z ložnice své s rozpuštěnými a volnými sem tam na ramenou svých vlasy zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, všecka oděna předlouhým jen rouchem francouzským, a když poněkud pokročila od ložnice, král i všechen lid jásavým zpěvem, zvukem trouby a rohu a všemi druhy hudby až do nejniternějšího kůru chrámu špýrského dovedli nevěstu...“. Potom „... začala bohoslužba mešní o Duchu svatém, po skončení evangelia ženicha nevěsta na zemi před oltářem se položili...“ a tak dále: dle dobových pravidel si tak postupně řekli své tradiční „Ano“.

Následovaly tři týdny oslav, kdy si novomanželé dle kronikáře „...dosyta užili veškerých radovánek“. A to včetně rytířských turnajů, kde dominují stateční čeští rytíři: „Ejhle Čech! Ejhle Čech!“ vždy znovu a znovu řičeli nadšení diváci během soubojů, rytířských klání na počest novomanželů.  

Mladíček na trůnu

Princ Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 jako syn císaře Svaté říše římské a lucemburský hrabě, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu, a jako takový vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. Vzhledem k tomu, že čeští vyslanci, cisterciáčtí opati, kteří nebyli spokojeni s domácí vládou Jindřicha Korutanského, požádali jeho císařského otce – jako nejvyššího vladaře v Evropě – o pomoc, a ten se obával anarchie v Čechách, oženil tedy svého mladičkého syna Jana (původně nabízel vlastního bratra Walrama, ale ten se pro svůj alkoholismus a vůbec zhýralost českým vyslancům vůbec nelíbil!) s českou princeznou. Nicméně... 

Po svatbě si Jan musí zajet dobýt své nové české království nad lžikrálem Jindřichem. Doprovází ho mohutné vojsko „...o třech tisících hlavách“, které mu dal mocný tatík k dispozici. V jeho čele nyní adolescentní novomanžel a rytíř Jan překročí české hranice a po krátkých bojích 1. listopadu 1310 vítězně vkročí do Prahy, zatímco Jindřich Korutanský prchá z českého trůnu do rodných Tyrol, aby už se do Čech nikdy nevrátil. Leč Pražský hrad nedávno vyhořel, takže se král s královnou zatím usadí ve městě v paláci U zvonu, kde se jim také narodí první děti: dceru Markétu následuje Jitka – a pak vytoužený syn Václav, jehož pařížské biřmování proměnilo v Karla, později slavného českého krále a císaře Karla IV. Česká korunovace Jana a Elišky proběhne 7. února 1311, ale to bude taky poslední období, kdy se ti dva shodnou – snad jen kromě plození dalších dětí během následných krátkých setkání. 

Manželství má od počátku trhliny

Už v době, kdy se jim narodily první děti, tráví král Jan většinu času v cizině a podle své manželky Elišky, české patriotky, zanedbává nejen rodinu, ale i její milované království, zděděné po slavných přemyslovských předcích: hrdá Eliška měla totiž představu, že Jan obnoví někdejší slávu Království českého, kde ale mladičký král narazil na tvrdou realitu a odbojnou šlechtu. To ho nebaví, a tak většinu času tráví na vojenských a posléze i milostných výbojích v jiných zemích, kde je naopak velice ceněn a pokládán za vzor rytířství. V těch dobách také dospěl. Domů do Čech si obvykle, pomineme-li povinnou manželskou erotiku, tedy plození žádoucích královských potomků, jezdí jen pro peníze. K tomu je třeba připočítat královninu trucovitou povahu a královu prchlivost, což ve vzájemném vztahu vyvolává nejrůznější dramatické střety. Eliška tak doma v Čechách uplatňuje svůj vlastní vliv v politice, jenomže to se zase nelíbí Janovi, kterému tu a tam zlí našeptávači donesou, že ho chce manželka odstavit z trůnu a jako regentka nahradit jejich prvorozeným synkem Václavem. Oheň je na střeše!

Boj o moc vítězí nad svátostí manželskou

V zemi mezitím vykrystalizoval boj mezi někdejší královnou Eliškou Rejčkou a královnou aktuální Eliškou Přemyslovnou, která se spojí se šlechticem Vilémem Zajícem z Valdecka a nechá zatknout a uvěznit předního českého velmože Jindřicha z Lipé, milence své někdejší macechy: historikové to označují jako „válka královen“. To ale vyvolá nepokoje mezi šlechtou, král Jan se vrací, sblíží se s Jindřichem a Rejčkou – a nechá naopak zatknout a uvěznit vlastní manželku i s dětmi. To se stane za dramatických okolností roku 1319, kdy Jan v čele vojenské družiny přepadl a dobyl hrad Loket, kam se královna uchýlila před jeho hněvem i se všemi třemi dětmi. Ty jí král odebral a malého Václava dokonce odvezl do Paříže, aby jeho prostřednictvím Eliška nemohla ovládnou české království. Synka, který ale mezitím dostane skvělé vzdělání v univerzitní Paříži, už matka nikdy neuvidí. Král jí vrátí obě dcery, nicméně Eliška, uražená zejména Janovým nezájmem o království jejích slavných předků, jak už víme, se mu ještě jednou postaví spolu s panem z Valdecka. Královo vojsko je ale silnější, a tak nakonec skončí královna stranou politického dění na odlehlém Mělníku, zatímco zemi Českou za královy časté nepřítomnosti ovládá Jindřich z Lipé.

Krátký smír je pouze zdáním

Nakrátko se manželé Jan a Eliška smíří ještě jednou, a to roku 1321, když byl Jan těžce raněn a vrací se dočasně smírný do svého království. Manželé spolu opět žijí i sexuálně a brzy se Elišce narodí syn Jan Jindřich. Později přibudou ještě dvojčata Anna a Eliška, ale o těch už se šeptá, že jejich pravým otcem je Eliščin (potenciální?) milenec pan z Valdecka.

Mezitím totiž došlo opět k zásadnímu rozporu mezi králem a královnou, neboť Janovi kdosi donesl – a nejpíše to byl Jindřich z Lipé, který si s královnou vyřizoval staré účty, že Eliška Přemyslovna kuje proti němu pikle se svým nevlastním bratrem Volkem a hodlá ho opět připravit o korunu. Toto podezření se nikdy zcela nepotvrdilo, neboť doznání Jana Volka bylo vynuceno až pomocí krutých mučidel, a jak vám řekne každý kat: „Tady se přizná každý k čemukoliv!“

Jan byl ovšem tak šíleně rozlícený, že Eliška před jeho hněvem prchla ke svému zeti a dceři Markétě do Bavorska – a tady se jí právě narodila ona zmíněná již dvojčata. Jan ale manželku donutil k návratu, aby ji měl pod kontrolou, nicméně jí zastavil výplaty královského důchodu, a tak je Eliška napříště odkázána žít z podpory příbuzných. S Janem už se téměř nevidí a jako královna po jeho boku vystupuje pouze výjimečně při nezbytných slavnostních příležitostech. Eliška se začíná ubírat duchovní cestou, sbírá ostatky svatých a ve svých osmatřiceti letech umírá na tuberkulózu v domě Jana Volka na Vyšehradě, aby ji dne 1. května 1330 pohřbili na Zbraslavi, kde leží dodnes.

A ještě jedna svatba

Čtyři roky po smrti Elišky se francouzský král Filip rozhodl připoutat vyhlášeného rytíře a svůdce žen Jana Lucemburského k sobě a Francii, a tak inicioval jeho sňatek s mladičkou Beatrix de Bourbon (narozenou v roce 1318), kterou si Jan opravdu bere roku 1334 na zámku ve Vincennes u Paříže. Do Českého království spolu dorazí 2. ledna 1336, kdy dle kronikáře „...vyšlo jí okázale naproti všechno pražské duchovenstvo a přivítalo ji s příslušnou uctivostí“. Dokonce i král Jan je potěšen nebývalou přízní české šlechty a přes svoji těkavou povahu vydrží v Praze relativně dlouho: „...po jejím příchodu zůstal s ní král Jan skoro dva měsíce...“, kdy zároveň vytrvale pracují na potomkovi. Skutečně se jim posléze narodil syn Václav Lucemburský, byť pomocí císařského řezu, který kupodivu přežila i matka.

Jenomže král Jan je momentálně bez peněz, a tak poněkud odbyde korunovaci, kdy nejenže pro tento akt pouze půjčí královně svoji korunu, kdy podle kronikáře „...král Jan tam stál bez koruny“, ale pak následuje nudná a chudobná hostina. Podle znalců se tahle „...trapná korunovace zapsala černým písmem do české historie“. Beatrix toho má akorát tak dost! Je tu jen poloslepý a hysterický starý manžel, který „smrdí halířem“..., nyní již zase neuctivé a jedovaté chování poddaných, nuda... A tak dva týdny po své korunovaci opouští navždy Prahu, kde navíc nechá v péčí kojných svého synka. Odjíždí na své dědičné (posléze vdovské) statky do Lucemburska, kde se dožije vysokého věku.

Král Jan se tím netrápí, dál užívá života a jako pravý rytíř pak v létě roku 1346 padne slavně v bitvě u Kresčaku. Dokonáno jest...