Čas jen pro mě

Během svého dlouhého – a z pohledu své rodiny zvláštního – života byla často označována za „podivínku s dobrým srdcem“. Podle autora její monografie Hugo Vickerse „skutečně nejlepší vlastností princezny byla péče o lidi v obtížných situacích“.

Narodila se hluchá 

Princezna Alice se narodila 25. února 1885 na zámku Windsor jako dcera prince Ludvíka z Battenbergu a princezny Viktorie z Hesenska a Rýna, která byla vnučkou anglické královny Viktorie.

Přišla na svět s velkým hendikepem – vrozenou hluchotou, na kterou se přišlo v časném dětství. Přesto dokázala porozumět odezíráním ze rtů a naučila se několik jazyků.

V sedmnácti letech se zamilovala do prince Ondřeje, syna řeckého krále, a roku 1903 se vzali. Pár žil v Řecku a postupně se jim narodilo pět dětí: Margarita, Theodora, Cecilie, Sophie a nejmladší princ Filip.

Vyhnanství a těžká nemoc

V roce 1917 byl její švagr Konstantin I. donucen k abdikaci, celá řecká královská rodina musela odejít do exilu. Alice a Ondřej našli nový domov ve Švýcarsku. Právě tehdy se princezna Alice začala obracet k náboženství.

Pak se nakrátko vrátili domů a rok po narození prince Filipa byli znovu nuceni Řecko opustit, tentokrát natrvalo. Usadili se v malém domku zapůjčeném příbuznými na okraji Paříže.

Tehdy si rodina všimla, že u Alice zřejmě propukla duševní choroba. Ujal se jí psychiatr Ernst Simmel, spolupracovník Sigmunda Freuda. Také ten pomáhal stanovit diagnózu, která zněla – paranoidní schizofrenie. Alice byla umístěna do sanatoria.

Rozpad rodiny a charita

To bylo v roce 1930. Tehdy se rozpadla celá rodina. Ondřej se přestěhoval do Monte Carla, kde v roce 1944 zemřel. Manželé se nikdy formálně nerozvedli, ale žili každý zvlášť. Dcery se rychle za sebou vdaly, a to všechny za německé šlechtice. Alice nebyla ani na jedné svatbě.

Nejmladší Filip trávil dětství v Londýně u babičky Viktorie a strýce George Mountbattena (poangličtěné Babbenberg) a po internátech. Vztah s rodiči měl od té doby komplikovaný.

Po propuštění z léčení se Alice plně věnovala charitativní činnosti. Zatímco její dcery (a hlavně jejich manželé) během druhé světové války stály na straně nacistického Německa, Alice pracovala v polních kuchyních v Athénách a pokoušela se využít svého postavení k získání zdravotnických potřeb pro řecký lid.

Ve svém athénském domě ukrývala židovskou rodinu Cohenů. Dokonce prý využila svou hluchotu, aby od nich odlákala gestapo.

Philippe Cohen, jeden z potomků, později řekl: „Celá moje rodina vděčí za svoji existenci odvaze princezny Alice.“

V roce 1948 si oblékla šedý řeholní hábit, odjela na řecký ostrov Tinos a „stáhla se ze světa“. Nikdy sice nesložila slib, ani se formálně nestala jeptiškou, ale po zbytek svého života už hábit nesvlékla.

Smíření na konci života

Alice se zúčastnila svatby svého syna Filipa s Alžbětou a poté Alžbětiny korunovace, ale nijak zvlášť se s nimi nestýkala.

Když v roce 1967 Řecko ovládli tzv. černí plukovníci a zemi řídila vojenská junta, stará a nemocná žena se přestěhovala do Buckinghamského paláce.

Údajně to bylo na popud královny Alžběty II., která se také zasloužila o urovnání vztahů mezi Alicí a Filipem. Alice tam prý byla velice šťastná, užívala si přátel a rodiny a nejvíc se sblížila se svou vnučkou princeznou Annou. Zemřela 10. prosince 1969.

Nejprve byla pochována ve Windsoru, po dlouhém diplomatickém vyjednávání rodina v roce 1988 splnila její poslední přání a ostatky byly převezeny do kostela sv. Máří Magdalény v Jeruzalémě.

„Byla to osoba s hlubokou náboženskou vírou a považovala za zcela samozřejmé pomáhat lidem v nouzi,“ řekl princ Filip při návštěvě jejího hrobu.

31. října 1994 se vévoda z Edinburghu Filip a jeho sestra princezna Sofie zúčastnili ceremoniálu v izraelském Památníku holocaustu Jad vašem, při němž se Alici dostalo ocenění „Spravedlivá mezi národy“ za pomoc rodině Cohenů. Její jméno nese i jedna z jeruzalémských ulic.

V roce 2018 si princ William při své cestě po Středním východě udělal zastávku v Jeruzalémě a položil na hrob své prababičky květiny.

Při té příležitosti prohlásil: „Její příběh si zasluhuje velký obdiv a celá moje rodina je na ni hrdá.“