Čas jen pro mě

1. Tlak na praktičnost a „dokonalost“

Praktičnost je do jisté míry logická, ale rozhodně není vším. Určitě je třeba praktičtější dlažba než dřevěná podlaha, ale tu by asi pod pohovkou v obýváku nikdo nechtěl.

„Poslední dobou vnímám, že lidé čím dál víc touží po tom, aby se doma cítili příjemně. Často už měli možnost se takových interiérů dotknout, ať už u známých nebo na dovolené, a znají pocit, když vás interiér „obejme“. Takový interiér probouzí úplně jiné emoce a je skvělé v něm být,“ vysvětluje Jana.

2. Přílišný minimalismus a strach z výrazných prvků

V jistém momentu se Češi potřebovali vymezit vůči domácnostem s tisícovkou dekorací nebo socialistickým kuchyním. Co bylo bílé, šedé, béžové a prázdné, zdálo se jako skvělá volba.

Jenže co funguje např. ve velké funkcionalistické vile s krásnými okny, už nemusí fungovat v paneláku. Pod mantrou minimalismu pak často vidíme interiéry, které jsou neosobní, studené, nedotažené a neútulné. Častá je i věta „aby se to neokoukalo“. Jana Pařízková naopak doporučuje interiéry, které pracují s bohatostí struktur, materiálů, barev a klidně i s komplikovanými detaily. To vše dodává interiéru hloubku a ten pak vypadá jako krásný a útulný butikový hotel. Prostě to chce víc odvahy, lehkosti, vášně a osobitosti. 

3. Moc sladěnosti a urputnosti

Interiéru často prospěje, když věci nejsou příliš urputně a dokonale sladěné. A mnohdy nezáleží ani na tom, jestli je něco nové nebo staré, ale jestli je to dobré.

Lidé mají často pocit, že když si vyberou např. černé matné kliky, tak musí mít černý mat i na vypínačích, bateriích v kuchyni a v koupelně, na WC tlačítku a všech úchytkách. Ale opravdu to tak být nemusí,“ vysvětluje Jana.

4. Posedlost fenoménem „velké kuchyně“

Občas to vypadá, že kuchyně je pro Čechy „statusová“ záležitost, podobně jako např. auto. Lidé většinu iniciativy i peněz směřují právě do kuchyně. Ta je samozřejmě důležitá, ale úplně stejně jako všechny ostatní části bytu. Podstatný je celek.

„V mnoha českých domácnostech bývá kuchyně nepřiměřeně velká vůči celkovému prostoru, ve kterém lidé fungují. Často vidím velkou kuchyni ideálně s ještě větším ostrůvkem a někde v rohu se pak choulí malá jídelní část či pohovka,“ doplňuje svůj pohled Jana.

5. Strach kombinovat staré s novým

Nezáleží na tom, jestli je vše do bytu nakoupené od jedné italské prémiové značky, nebo u skromnějšího bydlení v jednom řetězci.

„Funguje, když věci nejsou takto jednotné. Nebo alespoň pro mě to má ten správný vibe. Věci mohou být roztříštěné – dražší, levnější, něco vintage, něco stylového. Teprve pak se posouváme od šablonovitého interiéru k takovému, který má duši, “ doplňuje designérka. Samozřejmě to ale nefunguje tak, že cokoli smícháme, bude to skvělé. Chce to cit.